cizí země, blízká jsem

Tím, že tě mám, vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám.

Ať v tý zimě dál při mně stojí má, láska tak běžná jak sova sněžná,vzácná a něžná až dojímá jako sníh o Vánocích.

přišla bouřka.
přišla, když jsem se vykláněla z okna. kolem dokola, od hor, ze všech směrů oblohu rozsvěcovaly blesky, jako studené plameny, jiskření, elektrizující a neodvratné, blížící se. ještě bylo ticho, tma, dusno, jen chvílemi hřmělo.
potom hory začaly neurčitě šumět, pouliční osvětlení párkrát zablikalo, zhaslo, a zase se rozžehlo. a domy v údolí začal v temné mlze pohlcovat ten přibližující se šum. a teprve když byl až u mého okna, změnil se v déšť a vítr. okenice práskaly o dřevěné stěny chat, stromy se ohýbaly, do obličeje mi stříkla sprška studené vody.
zavřela jsem okno a ulehla ke spánku, plná té elektrizující neodvratnosti, radosti, mlčení, ale i velikého stesku. a napadlo mě:

mohla bych říct, že je to škoda, odjíždět s tolika nevyřčenými slovy, s tolika promarněnými chvílemi blízkosti a sdílení, s takovou silou pomoci a milovat, bezcílně. mohla bych říct, že teď, když jsi na tisíc mil daleko, mě to mrzí. vidím ale jasně:

byla to volba nic neudělat. tvoje, převážně, dala jsem ti tu možnost. sama jsem se však taky držela zpátky - jakmile jsem pochopila, co sis zvolil, přijala jsem to, abych sledovala, jestli se mé tušení utrpení naplňuje. a tak to byla volba tě nepomilovat, volba nic neříct, nic neslyšet, nemít na to prostor ani čas. jasná volba zachovat se zcela pro sebe. taková vědomá i polovědomá rozhodnutí - jednat i nejednat - nám určují osud, který poneseme. a pak mě napadá:

cítím, že nejsi daleko. vím, že jsou lidé, kteří žijí vedle sebe a jsou si mnohem vzdálenější než my dva právě teď. co je to ta dálka, co nás dělí, co nám omezuje fyzický kontakt? kilometry na mapě, několik hor a řek a údolí. skutečná blízkost je blízkost ducha, který sídlí v jediné dobré myšlence. v modlitbě, ve vzpomínce tě právě nyní nacházím blíž, než kdykoli jindy, cítím tvého ducha věčně přebývat v chrámu mé duše. na tu dálku si jasně vzpomínám na to, co jsem jako dítě věděla, totiž že lidé, co milujeme, žijí navždy v našich srdcích.

vracím se tak k sobě a své síle i svému stesku s pokorou a znovu věřím, s radostí, nadějí a láskou věřím, že ničeho nelituju.

Vrátný, který zavírá

       Není nic klidnějšího, než ryzí venkovská příroda v zimě. Procházím se sama tim obrazem. Ničemu neutíkám, sníh stejně mapuje mý stopy. Kdokoli by chtěl, mohl by v něm číst nejen mojí trasu, ale i mý pohyby - bavím se tou myšlenkou a schválně tu a tam poskočím nebo udělám malou otočku. Sněhový závěje mě lákaj do svejch peřin a já do nich skáču s radostí dítěte, kterym jsem. Často se zastavuju, abych do plnejch plic vdechla mrazivej vzduch nebo si s rozkoší poslechla tichounkej zvuk vloček, dopadajích mi na kapuci. Tu a tam jen napjatě pozoruju, jestli se něco nepohne. Všechno ale mlčí v objetí smířlivýho klidu. Zima prostě panuje. A je bílo, bílo, bílo,...

Zima – jednou bílý duch,
podruhé zas vladař v hermelínu.
Zima – která se dokázala i válet celá špinavá,
a Zima – která se někdy tak nadechla,
že sis na ni mohl lehnout,
nebo ti vnikla do úst,
až jsi nemohl popadnout dech.
Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála... 

Filip Topol (Viděl jsem rok) 

_________________

Jednou večer

       Bavim se s Kamarádem, co jako malej perfektně uměl noty. Cítim, že potřebuje mluvit a jsem šťastná, že mu můžu dělat společnost. Přikyvuju a tu a tam se na něčem báječně shodneme. "Cítim zodpovědnost za to, jestli se moji kamarádi maj dobře. Hrozně mě ovlivní, když někdo z nich není šťastnej - vždycky je to pro mě mnohem důležitější, než jak se cítim já. Nejhorší je, když mu nejde pomoct." Přijde mi zranitelnej a starostlivě (a zároveň trochu mateřsky, uvědomim si) ho při rozhovoru pozoruju. Je pro mě důležitý, aby se tenhle človíček měl dobře. 

       Jedinej způsob, jak sledovat film s Adamem Sendlerem, je vypnout zvuk a pustit místo něj skvělou hudbu. Projednou se zase opít a jen se smát a smát.

       Vytvořili jsme si tu malej vesmír, jinej svět. Vzpomenu si na to, když místností projde Kamarád, co je umělcem. Má takovej zvláštní způsob chůze - plouživej, nepřítomnej; chodí, jako by něco pořád báječnýho objevoval. S tím obrazem záhy zapomínám, že jsem člověkem a že pocházim ze Země (úplně jako Nakata z Kafky na pobřeží). Říkám o tom Kamarádovi, co jako malej perfektně uměl noty, a on se cítí úplně stejně.

       Když prý mluvim, oni mlčí a jen mě poslouchají. Červenám se. Poprvý na nezapomenutelnejch pár sekund věřím, že doopravdy jsem nevědomky obdivuhodná, bezděčně zajímavá a výřečná a že moje přítomnost je lidem příjemná, ba si ji váží! Ach, vždyť já bych mohla mít kamarády! 

       Usínám s tetelícím pocitem plnosti a sounáležitosti. V hlavě mám plno barevnejch představ a hlasů z uplnynulýho večera. Postupně a přirozeně se skládaj v celý vzpomínky a někdy dokonce vytvoří vzpomínky nový. Polo spící se do nich slastně hroužim a je to neměnně snadný a utěšující. Usínám.

       Ráno se mi třesou ruce - nevím, jestli je to doznívání z nočního bdění nebo nedostatkem spánku. Další tři hodiny po probuzení zůstanu v posteli a střídavě se probouzím a usínám. Skrz žaluzie proniká do pokoje bílý matný světlo, ale jinak je šero. Štěpán spí nalevo vedle mě a pokaždý, když se vzbudím, se  dotýkáme nějakou částí těla. Z kuchyně slyším hlasy, hudbu Mac DeMarco a smích a na chodbě občas někdo projde. Cítím se úplně klidně a spokojeně. Nechávám se těma zvukama stále dokola kolíbat ke spánku a cítím se skoro jako mimino. Nechci se prostě probudit a nechci začít novej den, ale taky jsem šla opravdu pozdě spát.

       "Proč to takhle nemůže být napořád," stěžuje si už po několikátý můj páteční kamarád a s lehkym úsměvem na rtech objímá polštář. "Proč nemůžeme prostě být celý dny spolu dělat jen to, co chceme?" Usmívám se. Jsem snad i já součástí týhle představy? Červenám se.

Dar víry?

      Seděla jsem v kruhu desítek věřících, křesťanů, pánbíčkářů - malejch i velkejch, jak vírou, tak věkem. Seděla jsem tam a necítila soudržnost a necítila jsem se být jako oni, ani jsem nechtěla, přestože ti lidi byli z velký většiny úžasní a sympatičtí a usměvaví a vůbec. Asi je to hřích, rouhání - hádám - ale tohle bytí s tolika věřícíma ze mě udělalo mnohem menšího křesťana, než jsem kdy byla.

       Seděla jsem u ohně, v kruhu desítek věřících, a nemohla myslet na nic jinýho, než na to, jak vroucně jsou mí společníci odevzdáni Pánu, či Ježíši, či Hospodinovi, Otci... (nazývají totiž svého Boha pokaždé jinak, přestože myslím, že už ani oni sami nerozeznávají, komu své chvalozpěvy přesně referují). Nedokázala jsem pochopit, kde berou tu jistotu a pevnost hlasu, se kterou zpívají oslavný písně Bohu nebo mu předkládají své modlitby, a o to míň jsem ji dokázala najít v sobě. Nechápala jsem, proč je tolik naplňuje děkování Bohu za všechno, co se stalo i nestalo, přestože jsem si byla jistá, že si musí nějak uvědomovat, že zásluhy za ty záležitosti patří jen jim samotným.

       Seděla jsem tam a necítila nic než obdiv, a možná, úplně na na dnu dušičky, závist. Přestože mne unavovalo to každodenní téměř identické děkování a prošení, nemohla jsem nic než v úžasu poslouchat. A je to podivně smutné, že jsem tenhle text psala ve třetí osobě, ale ach, promiňte, Pane, Otče, Bože, Hospodine, či Ježíši, ale já už jen z úcty k těm veselým lidem nemohla jinak. Je to zvláštní věc, víra. A náboženství, ať už jakékoliv, je pro silné, ba ty nejsilnější. A já tedy nemohu být křesťan.

...Zpívání, zpívání je lék

Ahoj čau kamarádi,
Dnes byl smutno-krásnej den. Znáte takový dny? Jistěže znáte - jsou to ty dny, co se vám navždycky vryjou do paměti.
Dnes na mě konečně dolehla všechna ta definitivnost. Dnes odcházeli ze školy maturanti - poslední zvonění tomu říkaj. A my jsme se najedli a popovídali si a taky hráli Bang a snažili se vstřebat poslední chvíle, kdy můžeme na chodbách vidět tváře mladých dospělých, podivně veselých a podivně zmoudřelých. Odedneška totiž z našich životů odchází. Puf. A už je nikdy neuvidíme.

A mě by to vlastně bylo docela jedno, protože jsem člověk vcelku nespolečenský a nezávazný, jenže já tam přece jenom mám jednoho Kamaráda. Vlastně to muj kamarád neni - kamarádi se spolu pravidelně baví aspoň jednou za měsíc. Ale mám ho ráda, protože je to jeden z mála opravdu pozoruhodnejch a vůbec prohození-slov-hodnejch lidí na naší škole. Ale protože jsem to já, nikdy jsem se nesebrala a nezačla se s nim fakt bavit. Vtipné. A teď odejde z mého života a já už ho nikdy neuvidim.

Možná abychom zapomněly a možná proto, že jsme neměly co jinýho dělat jsme usedly na nejodlehlejší schodiště (to aby nás nerušily podivné skřeky a lapidární konverzace našich vrstevníků) a zpívaly. A zvuk kytary a naše hlasy se rozléhaly chodbama. A bylo to krásný.

A potom se objevili dva kluci, mladší než my, což mě velmi těšilo, a přisedli k nám. A chválili nás. ("Tohle kdyby jste zahrály mezi lidma, tak si vyděláte!") A pak už jen seděli, usmívali a poslouchali. A pak nám dali do otevřenýho krytu na kytaru 1 korunu. A my se smály. A oni se smáli. A pak přišli další lidi. A pak další. A my pořád zpívaly, a naše hlasy zněly pořád stejně pevně a za těch zvuků a pohledů tichých usměvavých posluchačů (někdy se ale i přidali) jsme připadaly o něco jistější. Zjistily jsme, že po naší škole přece jen chodí inteligentní a otevření lidé, co mají na všechny kolem sebe dobrej vliv. A kytara je asi kozelnej nástroj, prostředník, co tyhle lidi svolává k sobě.
Celkem jsme dnes, já a Tes, vydělaly 2 Koruny české a to už je na jeden rohlík.

"Tohle mi bude tolik chybět" řekla. Usmála jsem se.
Pomyslela jsem si, jaký to asi bude, až tu nebude a já budu na tomhle místě sedět sama a těmahle chodbama bude znít jenom muj hlas. A jestli bude znít pevně. A jestli si budu pořád ještě připadat jistě. Ach ach.
Jsem sobec.

Můj největší strach je šílenství

Drazí magoři,

po tolika napsanejch článcích a vůbec čehokoliv, kde jsem tohle úvodní oslovení brala přinejmenším velmi s nadhledem, mně teď při jeho psaní mrazí v zádech.

Moje psychóza se pořád vrací, možná je teda příhodnější říct, že neodchází. Děsí mě to, předevšim teď večer, kdy mě všechno děsí o něco víc. Děsí mě, že nedokážu rozeznat, jestli nedokážu vnímat kvůli nemoci, nebo jestli už mám zas psychózu. 

Nedokážu už víc rozeznat, jestli jsem zrovna normální. Zapomněla jsem totiž, jaký to je.

Hádám a snad i doufám, že všechny ty nevysvětlitelný výbuchy emocí bez reálnýho základu, co prožívám, jsou tohohle příčinou. Ale nevím, jestli to de facto na situaci něco vylepšuje nebo třeba alespoň vysvětluje. Nevím. Nevím Nevím. 

Někdy jsem téměř úplně při smyslech, ale hmat vždycky převládá. Někdy jsem tak derealizovaná, že se nedokážu soustředit ani na nejjednodušší úkony. Čas ubíhá rychleji a zároveň pomaleji. Nevím, jestli jsem vůbec schopná něco tak pomíjivýho jako čas vnímat, a tak se na něj radši snažim nesoustředit. 

Mám neustále pocit, že nedokážu uchopit situaci a že muj život je rozmazaná šmouha vzpomínek a vjemů - když si v hlavě přehrávám, co jsem během dne dělala, přijde mi to, jako když se přimhouřenýma očima koukám z okna vlaku. A navíc do cizího života.

Věci, co říkám, jako by vycházely z úst někoho jinýho. Ha, možná je to nakonec nějaká psychická porucha.

Všechno je to příliš. Snažim se si zvyknout, ale znechucuje mě to. A možná je to všechno v mý hlavě, možná je to iluze a zhmotněnej strach, ale ať je to, jak chce, neumim to zastavit. Zatim ne.

Je to až komický, jak se celej muj život a vědění touhle posranou psychózou překopal. Zjišťuju, jak moc jsem se nikdy neznala a jak chybný a naivní byly moje myšlenky. Možná, že až pochopim sama sebe, budu schopná se bránit. 

Ale do tý doby mám strach. Hnusnej, plíživej a odporně racionální strach, - ano, ten nejhorší druh strachu - 

že se zbláznim.

Psychóza První

Ahoj drazí magoři,
páni, páni. Tohle je tak podivně strašidelně krásný. Všechny smysly mi fungujou na víc než 100%, ale přijde mi, že čas ubíhá šíleně pomalu. Vleče se, jako... jako by ho někdo přišláp k zemi roztrhanou teniskou značky adidas.... ano, vidím to... a on je, ten Čas, teď celej polámanej a dezorientovanej.

hihi hoho

Dezorientace. Celej svět se točí jen kolem mě. Jistě, špatnym směrem, ale přece.

Hmat. Ano, dotknout se bříšek prstů je tak nesmyslně příjemnej pocit. Šimrá to.

Ale proč se tohle děje, to netušim. Jsem z toho popravdě vlastně nervózní. Z nějakýho důvodu mám děsnej strach, že v tomhle stavu zůstanu už nafurt. Tohle by se přece nemělo dít...

Přišlo to tak najednou a tak rychle, mnohem rychlejš než normálně. Seděla jsem v autě a najednou cítim, jak mi brní tělo, když se pohybuju. A bylo to.

hihi hoho...?

Mám strach. drazí magoři. Ale prej je to normální. Sice vzácný, ale normální. Možná když si uvařim čaj a pustim si Jimiho Hendrixe, zapomenu aspoň na ten strach.

Možná kdybych šla na balkon a nadejchala se trochu čerstvýho vzduchu... ano, možná, že pak by se mi udělalo líp. Alespoň bych přestala myslet. Možná bych i přestala plakat. Ne. Ne, nemůžu. Nesmim ho vzbudit, ach, tak sladce spí... zavřený oči propůjčujou každýmu nevinnou krásu. Tak ... Ano, tohle je teď muj život. ... Starám se.

"Po trávě jsi prostě takovej... víc přátelskej."
"Myslíš... nadrženej, tim přátelskej."
"Jo, to taky, třeba."
"Přátelskej..."

Nejzajímavější je, jak si všechno pamatuješ, protože máš nutkavej pocit, že to zapomeneš. Mozek se pak přepne do nějakýho back up režimu, ha, to je přesný. Ano, pamatuju si do puntíku všechno, co se dělo, jen je to jako bych si přehrávala vzpomínky někoho jinýho. Derealizace.

Pozor na venkáč, kamarádi. Opravdu....

vždycky se najde výmluva

ale co, vždyť jsou to všechno sračky, blbý sračky. tak proč se snažim.

ha.

a koho to zajímá, no ne?

nějak ztrácim chuť psát, každý slovo který vyťukám na klávesnici ve mě probozí jakousi nevysvětlitelnou zášť vůči sama sobě, a nechuť, nebo spíš pachuť. je to něco jako když máte v puse krev. nebo když se najíte a enzymy ve slinách vám rozkládaj všechny ty kyseliny nebo bůh ví co. fuj.

akorátže tohle neni nic fyzickýho. a o to je to horší.

každej někdy napíše blbej článek. nebo možná ne, co já vim. třeba jsem to jen já. kopni si. nevidim smysl. nevidim už ani nesmysl. asi si teď dám pauzu, protože nevidim nic (jistěže, jak bych taky mohla vidět) vůbec nic a v ničem. dokonce i moje výkřiky do prázdna už mizej v prázdnu a mě to děsí.

odkryla jsem toho příliš mnoho.

a já doufám že se se mnou teď něco stane.

"Západ je nejlepší"

Aaaaaaach (!), musim se uklidnit. Jenomže nemůžu. Zkusim to, jo, zkusim.

Do uší mi hraje The End od Doors. Jimův hlas mě vždycky uklidňoval, jo. Dám to víc nahlas.

Hlavou se mi honí tolik věcí, proč jsem tak nevděčná, třeba. Nedokážu bejt šťastná, protože jsem nevděčná.  A už je to tu zas, drazí magoři. Topim se. Proboha, vždyť si dokonce pořád dokola kreslim obrázky nějaký nekonečný řeky. Ano, ano. Krev nebo voda. Řeka, jezero, moře, potok, kaluž… objevuje se to čim dál častěji. Témeř v každym zapomenutym snu, když se nad tim zamyslim. Co se to děje.

Třeba to (ne)má nějakou spojitost.

Už jsem téměř klidná.

Písnička už hraje potřetí a já stále nedokážu pochytit, co Morrison zpívá v druhym verši refrénu. Can you picture what will be… ano ano… so - co?! - and free. Pane, prosím, vždyť to nedává žádnej smysl. Ale počkat, zaposlouchejte se do toho podivně znějícího nástroje v pozadí, objeví se ke konci, jen chvilku, co je to? Připomíná mi to dětství. Dudy? Ne, kde by se tam vzaly. Zní to jako takovej ten nástroj, co používají zaříkávači hadů.

(Počtvrtý.)

Tak to je konec, krásný příteli. To je konec. Můj jediný příteli, konec.

Slyšim tam varhany. Tamburína. All the children are insane, waiting for the summer rain.

(Popátý.)

Mám neskutečnej strach. Jenomže je skutečnej. A já nevim, proč se slovo neskutečný používá ve smyslu neuvěřitelný. To je něco úplně jinýho. Muj strach je uvěřitelnej, ale je neskutečnej a zároveň bolestně skutečnej. (Pošestý.) A je to teda vůbec strach?

Možná je to štěstí.

Každej intelektuál ví, že ty dva pocity jdou ruku v ruce, propletený a vzájemně závislý, jako dvě strany jednoho vejce. A kde končí jedna strana a začíná druhá? Možná že žádná hranice neexistuje.

(Posedmý.)

Mám ledový ruce a je mi zima. Chci se jít ven projít. Nebo alespoň myslim, před chvíli jsem ještě chtěla. Do kuchyně za tátou stejně nemůžu, jsem přece uražená.

Nemůžu hrát na kytaru s rukavicema na rukou.

(Poosmý.)

Achjo.

It hurts to set you free 

But you'll never follow me 

The end of laughter and soft lies 

The end of nights we tried to die 

This is the end.

SNĚŽÍ HNŮJ

Jak krásně se usíná ve špíně a hnoji, ano, mezi chlévskou mrvou, když víš, že v ní před tebou usínal tvuj- Ne, promiňte, nechám toho.

AhOj MoJi KoLáČcI,

        Je těžký pít čaj, jeho vůňě mě bodá u srdce. Je obtížný ležet v posteli a číst knihu, peřiny pořád voněj jeho vlasama. Jenom spát je lehký. Vůně, vůně. Jak je zbožňuju/nenávidim.

 "Tu deviens responsable pour toujours de ce que tu as apprivoisé."  

(Antoine de Saint-Exupéry)

        Kašlu vám na překlad, drazí kolegové. Pan Exupéry napsal pár až hrůzně trefnejch řádek slov. Opravdovejch slov, ne těch práznejch, ne takovejch, co píšu já. Pan Exupéry musel taky být génius.

        Myslim, že Muj magor je za mě zodpovědnej. Je zodpovědnej za to, co k němu cejtim a co v důsledku toho udělám. A já zas za něj. A nejsem si jistá, jestli mě ta myšlenka trochu neděsí. 

        Víte, často přemejšlim nad tim, proč Vám nikdy neřeknu nic konkrétního. Vždycky něco nakousnu a nedokončim to, napadaj mě myšlenky, ale než je stačim zformovat, jsou pryč. Vím, že to někdy musí bejt k posrání. Hádám, že to tak má každej. Ale kdoví, jak to má Každej. (Kdo je to?) Kdyby po mně někdo opravdu chtěl rozvést nějakou konkrétní myšlenku, ráda pro Něj napíšu obsáhlej sourodej článek, to ano.

        Sněží. Sněží.

        Ach, magoři, bylo to tak nový. Tak zvláštní. Chtěla bych, aby všichni, úplně všichni, byli pořád a napořád zhulený. A nazí. Jo, to by bylo... krásný. 

        Nemysli na perverzi, děkuju.

...

        Haha, řekla jsem, abys nemyslel perverzně a přesně to právě teď děláš. Vidíš, drahý čtenáři, jakou sílu maj tyhle prázdný slova? Právě jsem Ti na bezmeznou vzdálenost vnukla svou vlastní myšlenku srkz pár řádků slov. Hehe. Jo, tak... jo.

        A poraďte mi, jak se na to mám "vysrat a dělat si, co chci", když dělám přesně to, co chci a právě to, co chci mě tolik stresuje. Co chci, co chci. Nesnášim neřešitelný začarovaný kruhy. Nesnášim začarovaný věci, vůbec. Až na trávu. Tu mám ráda, asi.

       Dole se mi pečou muffiny, tak já zas jdu. Promiňte. Třeba Vám pak postnu recept, jen tak, protože chci. Ano.

// 55% PSYCHOPAT //

Ahoj magoři,

Nechtělo se mi přidávat obrázky

A kdokoliv se mě zeptá věřím-li na lásku, tak řeknu ne. Vím jenom že jsme my dva. Spolu se držíme a držet se budeme. (Zrní, Dva)

Ahojte magoři,

myslim, že muj úvodní pozdrav je ta jediná věc v tomhle podělanym článku, co má nějakou sdělovací a vůbec všeobecně nějakou hodnotu. Ha, použila jsem sprostý slovo. Jsem teda ve špatný náladě (?) .
Někdo řiká, že bys neměl psát, když máš špatnou náladu, ale já myslim, že je to úplně jedno, protože nikoho nezajímá, jakou máš náladu. Hlavně když děláš to, co se po tobě chce.
Dnešní mládež má tendenci protestovat proti úplně všemu.
Myslim, že kdybych mluvila jen v úryvcích z písniček, ani byste nepoznali, že už nepíšu já.
Koukla sem se na pár posledních řádků a najednou na mě vyskočilo deja vu. Řiká se to tak? Jasně že ne. Jako bych tenhle článek už někdy psala. Celej muj život, za každym rohem, v každý větě na mě něco skáče. Bojim se. Bojim se.
Mluvim v řecnickejch otázkách. Co je to řecnická otázka?
Nech mě.

Mám kabát. Má dvě řady zlatejch knoflíků a divnou tmavě modrou barvu, takovou parodii na černou. A ten kabát prej vypadá jako nadměrně velká uniforma. A je taky prej a'la Lennon. A mě se zatraceně líbí.

Mám knížku. Na obálce je Kurt. Má zavřený oči, rozevlátý blond vlasy mu odkrejvaj nápadně malý ucho, u pusy mikrofon, ve vyzáblejch rukou drží bílo-červenou elektickou kytaru. Na prsteníčku levý ruky má snubák. ("Hezcí chlapi jsou ještě hezčí s prstýnkem.") Na tý fotce mu je aspoň 40.
Ta kniha voní kavárnou, voní po cigaretách, a vůbec, voní všim tim, čim voní knihkupectví Volvox Globator.
Všimli jste si někdy, že v knize Těžší než nebe neni žádný svědectví nebo vůbec jakejkoliv přímej názor Kurtovy matky? Hmmm.

Prej vypadám v tom kabátě a s tou knížkou v ruce roztomile, když stojim na zastávce, do uší mi hrajou Billy Talent a snažim se nevnímat nic a nikoho a zas nic. Roztomile, ano.

Přemejšlim nad tim, do jakýho literárního žánru by moje učitelka na češtinu zařadila tyhle počiny. Zjistila jsem, že v líčení musíte totiž psát spisovně a neužívat vulgarismy. Hovno. Hovno. Hovno.

Na poezii je to až moc lapidární (přízemní se prý v češtině nepoužívá).

Láska je jen prázdný slovo. Prázdný jako tvoje oči a podlitý krví mrtvejch emocí jako tvoje ruce. Uřežte si prsty a ruce. Uřežte si nohy.

Přemejšlim, proč mám na všechno vždycky opačnej názor než většina mejch spolužáků. Když oni nad ničim nepřemejšlí a já přemejšlim až moc. A stejně mě nenapadá nic novýho. Jsem jenom další ovce, další nevýraznej, nesmyslnej člověk, papírovej filozof, jehož jméno bude zapomenutý.

DEEE GEEEE NE RA CE

(Příspěvěk bez názvu)

Už zase mám podivný sny. Přestávám snad mít strach?

Zdravím drazí magoři,
       Možná vám už došlo, že tyhle mý divný/surrealistický emotivní zápisy zaznamenávám vlastně spíš kvůli sobě. Když bych pak chtěla znít trochu míň egocentricky, dá se říct, že je píšu i kvůli mejm nejbližšim kamarádům, - lidem, který trochu vědí, o co jde - přestože bych s nima o svejch pocitech asi nedokázala takhle otevřeně mluvit. A pro Vás ostatní (magory, nemagory a ty normální) je tohle pak jen další blog emočně trochu labilní holky v pubertě, která nemá nic lepšího na práci, než si stěžovat na celej svět. Tak jako statisíce dalších. Ano, to jsem já. Těší mě.
       A víte co, nevadí mi to. A i když vím, že žádnej smysl neexistuje, budu psát dál. Už jenom proto, že tam někde, mezi tisícema prázdnejch tváří a černejch děr, je jeden jedinej ztracenej človíček, kterej se, možná, s mejma emocema ztotožní a
     bude si
         na malou chvilinku připadat
            pochopenej.

NOVOSVĚTSKÁ

(Magor)

_______

Ptaly se dívky ze spaní

jakže vypadá zklamání

Jako ta vlečka svatební

svatební zplihlá děvečko

jako vlečka svatební

kterou vyměníš za všecko

jako ta

Ptaly se dívky ve svítání

a proč ta strašná pokuta

strašlivá ta pokuta

za lásku víru poctivou

proč za to pokuta

ou ou ou

která strašívá ve spaní

Dělej jak chceš

jak chceš udělej

to co tě strašívá ve tvých snech

tvůj úděl to

tvůj úděl je

alabastrový úběl ten

na tváři tvojí zděšené

to úděl tvůj je

z kterého

děťátko nové povstane

A dcera bude-li to

v divokých snách

bude se ptát

jakže vypadá zklamání

Nech toho

děťátko

vrň a spi

nech se kolébat dokud

sny

nemají temné otázky

zavrň a spi

zavrň a spi

spi...

spi...

VÝKŘIKY

Ahoj magoři, pokud, tu stále ještě jste,

       doufám, že si užíváte Vánoce. Přišlo mi žádoucí to slovo použít, přestože Vánoce vlastně ještě nejsou. Nicméně, obchody a televize a vůbec všichni tihle distributoři komerce se úspěšně ujišťujou, že vás ta kýčovitá vánoční atmosféra bude dejchat úplně všude,

a tak bych asi měla dodržovat

mentalitu stáda.

prosím, nevíte kde seženu
mini marshmallows?

       Vánoce mě náhodou celkem baví. Ale ne ty Vánoce z obchodních center, ale takový ty dětský, ty pravý. 

Víte magoři, děsim se toho, jak moc se Vánoce/všechno změní, až budu dospělá. 

Kousnu se do rtu, zakřenim se a přemůžu svojí zarytou negativitu - 

- třeba najdu způsob, jak si svoje dětský něco a všechno to, do čeho se promítá, zachovat.

. . .

       Seděla jsem na dřevěný verandě s mojí kamarádkou. Byl večer, takže úplná tma. Sledovala jsem rozsvícenej kruhovitej lampion, co visel nade mnou. Z jejího mobilu zněly písničky, který před pár dnama nahrála ve studiu. Zpívá božsky, ale její hlas zněl z reproduktorů tak nějak, zvadle. Obě jsme mlčely, ona zadumaně hypnotizovala nějakou kytku v záhonu pod našima nohama, se svojí ovocnou praskací camelkou mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Druhou, tenhle večer. Přemýšlím, proč asi lidi kouří cigarety s příchutěma. Nad čim asi přemýšlí ona? Můj pohled se teď stáčí k ní, se svýma dlouhýma vlasama (vždycky jsem jí je záviděla) svázanýma do drdolu, vypadá tak poeticky. Obě máme na sobě teplý oblečení - venku už je večer zima. Sedí vedle mě, je mi s ní tak příjemně, a přece je mi tak vzdálená. Z hlubin mysli se mi vynoří jednoduchá, ale zraňující myšlenka - můžeš jí říkat úplně o všem, můžeš tu sedět a mluvit o trapnejch věcech, o věcech, který nikdo jinej neví, bez jakechkoliv zábran jí říct o tom, co děláš, když nevíš, co děláš, můžeš, ano, poradí ti, a přece

si nikdy

nebudete rozumět.

. . .

NOVINKY

       Koukejte, byly jsme u Nový Lennonový zdi a nasprejovaly tam křiklavou zelenou a žlutou Mrože. Jsem na náš výtvor vlastně docela pyšná. Divila jsem se, jak moc se zeď za těch šest dní zaplnila, nikde už v podstatě nebylo volný místo. Strašně mě to bavilo, budem muset chodit sprejovat častějš, to ano. 

       Taky jsem na výtvarce dodělala svoje, no, abstraktní počiny. Nakonec to má být východ slunce a noc. A víte co, jsem s tim spokojená.

baví mě to.

       Mám novou les paul kytaru z tmavýho načervenalýho dřeva. Je fakt moc pjekná.

       Vyrobila jsem si lapač snů. Musela jsem bratrovi sebrat pírka z jeho indiálnský čelenky. Vyplétat to bylo celkem pracný, ale vyplatilo se to. Hmmm.

A proč vám to, drazí magoři, vlastně říkám?...

. . . 

       Můj táta, když byl na svym nejhlubšim dně, psal básně. Proč jsem je nikdy nečetla?
Psal o rudý obloze, psal v metaforách, psal o tom, jak jeho národ krvácí, jak se všichni plácáme v naší krvi, jako jeho mrtvý rybičky, udušený, protože se nám nedostalo životodárný vody/svobody. Tu báseň nikdy neotiskli, prej byla moc protikomoušská. Taky psal o svym kole a kaluži bláta, ve který se celej vymáchal. Doplňoval svoje básně o takový hodně expresivní ilustrace. Říká, že to byly spíš takový výkřiky. Proč jsem je nikdy nečetla?

MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ.

Básně jsou popelnice, do nichž básník odhazuje zbytky svého života.

- Kenneth Patchen -

Drazí magoři,
       Prosím vás, pokud mě chcete alespoň trošičku pochopit, uvařte si teď k tomu dobrej černej čaj, pohodlně se usaďtete, pozastavte přehrávání playlistu nahoře na liště a pusťte pořádně nahlas skladbu Trilogy od Emerson, Lake & Palmer. Nebo colokiv jinýho od těhle múzickejch géniů. Ano.

. . .

       Čas je tak otravně neúprosnej. Chtěla bych umět cestovat svýma vzpomínkama a moct znovu prožít určitý emoce. Třeba bych pak pochopila proč jsem taková... no, jaká jsem.

       Možná že jsem jako listí stromů. S posledníma hřejivýma paprskama umírajícího podzimního slunce zářim všema barvama. Snažim se totiž vrátit ze sebe trochu toho slunce zpátky, poděkovat mu, že mě celej rok živilo, rozzařuju teď místo něj krajinu kolem zlatavou barvou.
        Odsouzená k zániku a hnilobě.

výhled

. . .

strom.

       O víkendu jsem konečně zas byla na chalupě. Víte, je to tam takový... nedotčený, ryzí. A klid, je tu takovej konejšivej klid. A tolik hvězd!

       V noci ze soboty na neděli jsem mluvila se svym magorem a koukala na ty hvězdy oknem. A chtěla jsem je vidět všechny, tak jsem to okno otevřela a sedla si na okenní rám. Venku byla zima, moc velká zima, věděla jsem to, protože mi v mejch vzorovanej bílo-modrejch pyžamovejch kalhotách a vybledlym triku nebylo úplně teplo, víte. Po pár minutách jsem zimu už ani necítila, a tak jsem seskočila z okna ven, bosýma nohama přímo na mokrou a ledovou trávu. A už mi zase zima byla, víte, vlastně mi z tý zimy úplně ochabovaly nohy. A obrovskej měsíc zalejval naší 'zahradu' bledě modrym světlem. A všechno bylo tak hezky studený. Teď už jsem je viděla všechny, bylo jich míň, ale zato se zas smály. A to bylo hlavní.


       Příroda je teď tak nádherná. Tolik barev, tolik umění. A muj foťák má nastavení "ostření na objekt s rozostřeným pozadím" a taky "ostření na dálku". Našli jsme zbytky starý úvozový cesty a na mě zas dolehlo to pitomý uvědomění. Všechno je tak pomíjivý. Za těch padesát let je z týhle cesty hromada šutrů, polorozpadlá zídka a zarostlá alej bříz. Za dalších padesát let tu už nebude žádná stará úvozová cesta. Hm.

tenhle strom jsem vlastně fotila první

       Jak se tak patlám ve zbytcích kultury mejch předků, který před lety chodili touhle cestou každou neděli do kostela, a přemejšlim nad odkazem, kterej se nám pokusili předat a kterej my úspěšně zaoráváme hloubš a hloubš do brázd naší ignorance, napadá mě, co asi dělali všichni tihle lidi, který jsou teď všichni mrtví a jejichž kosti jsou tak zas a znova součástí týhle krajiny. Co asi dělali, když se nudili, a jestli se vůbec někdy nudili, a nad čím přemýšleli, když viděli tuhle nádhernou paletu barev na sklonu podzimu, a jestli se měli líp, a kdo jsme potom my v porovnání s nima a s jejich příběhama. Nicotní otroci vlastní svobodomyslnosti. Celej zasraně bezstarostnej život promrhanej snahou zabavit se. Všichni do jedno, jako psi za vlastnim ocasem, pošetile se honící za vidinou úspěchu a toho podivnýho stavu mysli zvanýho štěstí.

       Jedna moje vědoucí kamarádka řekla, že 'štěstí je jen přestrojenej smutek'. A já jsem vlastně šťastná.

muj bratr je na tu fotku pyšnej

. . .

       Tolik věcí chci říct, až úplně všechny zapomenu. Dneska se mi zdálo o mumiích s bílejma očima a čtyřma ocasama, hřbitově a mrtvejch čarodějnicích. Vylepila jsem si na zeď všechny starý noty, co jsem posbírala po pokoji, bylo jich hodně. Muj abstraktní výtvor pokročil na úroveň "spoustu barev, žádnej řád" a vůbec nepřipomíná východ ani západ slunce; už jsem totiž zapomněla, co z toho byla vlastně náplň mojí práce.

       Víte, všechno má svůj podtext. Každej skutek, každá myšlenka, každej stav, každej výrok, každej příběh. Proč se na něj nikdo nikdy neptá?

// HUDBA BILLY TALENT JE ČERVENÁ //

Brečím v bolestech. Má postel je ustlaná a je pod zemí. A já ani nepípnu, dodržuj mentalitu stáda.

Drazí magoři,
       Před pár dny jsem našla písničku, která přesně vystihovala moje pocity. Jenže od tý doby se moje nálada aspoň 4627281 krát změnila. Takže tohle tvrzení upravím: Našla jsem písničku, která přesně vystihuje moje pocity, když se ze mě stane opravdovej magor.

       Za zvuků Devil In A Midnight Mass jsem se choulela v rohu svýho pokoje a křečovitě objímala svůj polštář. Přemýšlela jsem, mimo jiný, kde a jestli vůbec má můj hloupej a neuvěřitelně intenzivní strach z neúspěchu a zklamání druhejch nějakej původ. Všude kolem mě byla jen temnota a já už měla zase strach. Ale to nevadilo, protože můj pláč není v tý hlasitý hudbě slyšet.

A tohle bylo snad nejhloubějš, co jsem klesla... ale už jsem zase v pořádku, drazí magoři, už nic necítím. A ptáci nezpívají, ani nepípnou, když jsi šest stop pod zemí.

       Víte, Billy Talent jsou vážně ganiální. A pokud prahnete po pochopení, pusťte si album III. Nebo II. Jak chcete.

. . . 

       Ve středu ráno jsem viděla ten nejkrásnější východ slunce za hodně, hodně dlouhou dobu. A bylo to tak nádherný, že nemá cenu pokoušet se to popsat. Sledujte.

ach, ty barvy.

       Na výtvarce teď mám malovat můj východ slunce. Snažila jsem se něco spatlat temperama, ale nelíbilo se mi to. Tak teď zkoušim něco trochu většího akrylovejma barvama a natěračskejma štětcema. Vpodstatě mám obrovskou čtvrku přišpendlenou ke stojanu, na lavicích velký nádoby s barvama, menší čtvrtky, kde míchám barvy, plechovku s desítkou štětců, který jsou vlastně všechny stejný, a tu velkou bílou čtvrtku znásilňuju všema barvama slunce. Hrozně mě to baví, vlastně. Znáte Emilia Vedovu? 

. . .

       Tak už nám dali program našeho květnovýho zájezdu do Anglie. Nejvíc se asi těšim do Brightonu a na povídání si s anglickýma lidma. Doufám, že v Londýně budu mít čas navštívit jeden moc supr obchod s čajem, kde prý nakupuje i královna (ano, nevím, jak se jmenuje, ale to... no to je detail, ne). A vůbec, přivezu si tolik čaje, kolik nacpu do kufru.

. . .

       Pamatuju se, jak mě v neděli při takovym mym zkratu úplně vážně napadlo, že bych možná fakt měla umřít. Víte, myslim, že bych to teď už možná dokázala. Ale je vůbec možný zachránit naše duše právě smrtí?

       Mám hlavu plnou tolika zmatenejch myšlenek.

                  Takže k věci, je čas utýct, než bude pozdě.

// KREV, KREV, KREV //

Halloween je pryč, dýně pomalu hnijí, kostýmy jsou uklizený a koho to vlastně zajímá, vždyť jsme v Česku.

       Drazí magoři,
       mám čím dál tím míň času. Snažím se ho nějak uspořádat, ale nejde to. Asi to neumím. Nebo jsem magor, třeba. Vždyť je to vlastně jedno.
       Nestíhám, nedokážu odpočívat, nedokážu se vytrhnout z toho horkýho tepajícího stresu, moje mysl neustále pracuje, už ani nevnímám víkendy, všechno je to vlastně jedna nekonečná jízda na kolotoči s kovovýma mřížema místo barevnýho zábradlí, nedokážu, nedokážu... Vždyť je to
přece vlastně jedno. Jsem přece moc mladá na to, aby měla srdce poškozený stresem. To ano, pane.

       Pojďme se soustředit na něco méně melancholickýho. V pátek 31. byl Halloween a my ho celkem hezky oslavily. Prošly jsme s kamarádkou-magorem nejlidnatělší místa Prahy se spoustou krve v bílym obličeji a na oblečení a nechali ty jednotvárný fádní lidičky náležitě zírat.
       Chtěla jsem si vzít sekeru, ale byla jsem velmi zarmoucena zjištěním, že mít sekeru takhle na veřejnosti je opravdu nelegální. A vůbec, jak je možný, že my, my, nemáme doma jedinou umělou sekeru? Na co mi pak je mít tři bratry, ahjo.
       K mojí radosti jsme potkali aspoň sedm dalších masek, takže jsme nebyly za úplný magory.

. . .

       Večerní a část naší halloweenský party se, myslim, celkem vydařila. Do desíti večer jsme vyřezávaly dýně, což byla sranda. Ta naše byla obří, tak jsme vymyslely, že bude mít dva obličeje.
       Zbytek večera jsme strávily nad hororama a jídlem. Trick O' Treat byl docela podařenej, ale pokud ho chcete vidět, připravte se na to, že některý části jsou vážně blbost. Nemá cenu říkat který, kouknete na to a věřte mi, že to poznáte. Jako celek je to zajímavě vymyšlený, jsou to vlastně čtyři příběhy, vždycky nějak společně propojený, což se pak průběhem děje rozuzluje.
       Na Burtonovo Nightmare Before Christmas to samozřejmě nemělo.
       Mimochodem, moje jídlo se celkem vydařilo, kdyby vás to zajímalo. Dokonce bylo i jedlý. Škoda, že nemám fotku.

. . .

       V sobotu večer jsme na sebe s dalšíma kamarádkama napatlaly další dávku bílý barvy, přidaly taky spoustu černý, zahalily naše koně do bílejch roztrhanejch prostěradel a vyjely na haloweenskou vyjížďku. Muselo to vypadat tak dobře. Čtyři smrtky v černejch hábitech, který splývaj až přes záda jejich koní, mrtvá tvář zahalená kápí, nořící se z mlhy pod hvězdnou oblohou.

       Taky jsme jely kolem starýho zámku, kterej dneska slouží jako nemocnice. Pár oken a lamp kolem svítilo, ale jinak se ten hmotnej odraz dávno zašlý slávy i se svym rozlehlym lesoparkem, kterej ho zezadu obklopuje, topil ve tmě. To bylo mimořádně zvláštní. Naskočila mi husí kůže. Ale možná že to bylo tou zimou.
       Viděla jsem ze sedla svýho koně tolik nádhernejch hvězd a viděla jsem, jak večer padla mlha a plíživě se k nám plazila a pohlcovala do sebe všechno kolem, ale pořád se ještě držela při zemi, a bylo to všechno tak nějak jiný a nový a vlastně moc hezký.

. . . 

       V neděli byly Dušičky a tak jsme s Mym magorem zašli na Olšanskej hřbitov a ruku v ruce a s patřičnou roztržitostí rozsvítili svíčky, aby mohly aspoň na chvilku svítit duším našich mrtvejch příbuznejch. Byla jsem šťastná, protože jsem našla oba hroby, který jsem hledala. A byla jsem taky smutná, protože jsem měla jenom jednu svíčku.
       Možná se mi to zdálo, ale když jsme vešli do areálu hřbitova, mlha kolem zhoustla. A byla mi zima. Starci mlčky seděli u hrobů a zírali na pomalu upadající náhrobky s prázdnym výrazem ve tváři a unavenýma očima. Cítila jsem přítomnost tisíců bdělejch duší a bylo mi líto, že si s nima všema nemůžu promluvit nebo je alespoň vidět.

/ / SAMUEL PORFILIO STÁLE MLČÍ / /

Hvězdy září tak jako nikdy, přestože obloha zůstává stejně temně modrá, déšť pomalu ustává, sny jsou ráno dávno zapomenutý a my dva jsme satira na současný páry.

Ahoj magoři,
       Za pár dní je Halloween a já se konečně dokopala zajít do obchodu koupit si barvy na obličej. A když už jsem tam byla, koupila jsem si ještě anylinky. Protože jeden nikdy neví.
       Všechno se to vždycky pokazí, když očekáváte něco moc hezkýho. Moc hezký věci nikdy dlouho nevydrží, jenom vás připravují na něco moc špatnýho. Je to prostě jen další z těch malejch životních podrazů, chápete? To je prostě fakt.
       Na Halloween jsem chtěla vytáhnout celou partu všech mejch magorů, převlíknout se do těch nejvěrohodnějších a nejmagornějších (existuje to slovo vůbec? no, teď už jo, dobře.) kostýmů a chodit po celý Praze, dokud nám nebude moc zima,

pokus no.1

       a namísto toho půjdeme ve dvou. Hehe. No co, tak aspoň nepůjdu sama, to by... no, to by bylo divný.

       Když už jsem si ty barvy konečně koupila, musela jsem je hned ten den vyzkoušet. Nechala jsem se trochu unýst a popatlala si obličej nejrůznějšími odstíny červený, zelený, černý a bílý. No není tohle cool? Děkuju. Prosím.

      Ano, moc mě to bavilo. Dělat ze sebe mrtvolu. Ach, chtěla bych ze všech lidí na světě udělat mrtvoly. Přeberte si to, jak chcete.

. . .

       Je to vlastně docela groteskní. Jsem přesvědčená, že moje prapodivná podstata je rozpolcená na minimálně čtyři osobnosti - magory. A lidi, kteří by mě měli znát ze všech nejlíp (i když to v mym případě a za danejch okolností stejně není kdovíjak reálný), z toho znají vždycky jen jednu jedinou.
       Ani nevím, co je na tom groteskního, spíš je to ironie. Ne? Ale nemůžu za to, opravdu, je mi to líto.
       Nebo ne, není.

. . . 

       Dneska jsem se zase předávkovala. Celý moje tělo pulzuje, srdce napumpovaný podivnym druhem adrenalinu, známýho taky pod pojmem láska (ať už je to cokoliv, drazí magoři), se snaží vyrvat ven z hrudi. Zavřu oči a koušu se do rtu. Tohle moje tělo nemůže snést. Kéž bych byla mrtvá naživu.
       Je to vážně všechno tak neuvěřitelně jinak zvláštní, když někoho milujete. Povídala jsem o tom Samovi. Pozorně mě vyslechl, ale mlčel. Sam pořád mlčí, ale vím, že sdílí můj strach. Ze svý všední jednotvárnosti se probouzí jen když spolu hrajeme.
      Ale o tom jindy.

       Chci jen, abys mě pevně držel, než ze mě ten rudě zbarvenej strach pomalu vyteče. Poslední dobou zapomínám všechny svoje sny. A noc je dneska tak svůdná a tak chladná. Urvěte všem andělům křídla, aby lépe zapadli do společnosti.

Věříte, mí drazí magoři, na to, že lidi mají duši?

/ / THE 1975 A TOVÁRNA NA ZÁŽITKY / /

Jak se máš, Praho? Jak se dneska cítíš?

Nejdražší magoři,
       Dnešní den začal dokonale a skončil nadpozemsky. Vstávala jsem, jako teď každej den, za tmy. Přesto se každý ráno koukám ven z okna, možná a možná ne proto, že mě fascinuje neprostupná tma a ranní mlha. Dneska jsem ale z okna spatřila tisíce hvězd. Tak dlouho jsem neviděla noční oblohu posetou hvězdami. A všechny se usmívaly.
       Vykročila jsem bosou nohou na ledový dlaždice balkonu. Stála jsem tam ve svém lehkém modrobílém pyžamu s krajkovým lemem, nehybně se opírajíc o kovové zábradlí. S výrazem dítěte, kterýmu někdo zrovna koupil lízátko, jsem sledovala hvězdy. Nohy mě studily a kousavý chlad mi pulzoval celým tělem a ochromoval konečky prstů.
       Ale to nevadilo, protože jsem tak věděla, že jsem pořád naživu.

       Celej den - ráno, poledne i odpoledne - mi splývaj v jednu hodně velkou a hodně rozplizlou změť barev. Vlastně si z toho dne vybavuju jen to, že mi napsal Muj magor, pak ještě, že sem byla u babičky a dostala sem fakt moc dobrý sušenky. Celej den tak nějak líně převalil, jako se líně převaluje můj střelenej hafling Merlin, a potom už byl večer.
       A já vyrazila s mojí nejmagornější kamarádkou do smíchovského MeetFactory na koncert anglický indie rock kapely The 1975.

       Nebudu vás zatěžovat sáhodlouhym povídánim o čekání ve frontě, mačkání se na úplný cizince nebo o těch ostatních nezáživnejch věcech. Řeknu vám jen to, drazí magoři, že ten zážitek byl neuvěřitelnej.
       Hudba hrála přesně tak nahlas, jak by měla - nebylo slyšet vlastního slova. Předkapela byla fajn, ale teprve když se na pódiu konečně objevil Matt Healy, propukl pravej hukot. Lidi ječeli, tlaskali, natahovali ruce a všechny mobily vystřelily naráz vzhůru jako naprogramovaný.

       Já jsem se pro sebe usmívala, mlčky poslouchala, co Matty říká (mohla bych jeho silnej anglickej přízvuk poslouchat věčně) a se zavřenýma očima si plně vychutnávala jeho přítomnost. Neviděla jsem vůbec nic, jen jsem tu a tam na malý okamžik postřehla nad hlavama ječících lidí pohyb jeho černejch kudrn, když pohodil hlavou. Nepotřebovala jsem ječet ani vyvádět jako smyslů zbavená, byla jsem ve stejné místnosti s The 1975 a plně jsem si to uvědomovala a to je to, co je na koncertech nejkouzelnější.

miluju, když tohle dělá

       První, co Matty řekl, když vzal do ruky mikrofon bylo, ať světlaři zhasnou světla. "I wanna see every one of you" řekl.

       Víte, že se říká, že Matt Healy je jedinej člověk, u kterýho jeho přízvuk slyšíte i když zpívá? Lidi si dokonce stěžujou, že přes jeho přízvuk pak není rozumět, co v písničkách zpívá. Nevím, jestli je jedinej člověk, ale vím, že něco v jeho hlase mu dodává jedinečnost a taky že mi bylo v celku jedno, co v písničkách zpíval. Fascinoval mě jeho výraz, když zpíval a jak s jeho pomocí vytvořil z těch písniček něco jinýho, něco ohromujícího.
     
Někdo má prostě štěstí.

       Musím uznat, že tenhle Matt Healy z Manchesteru mi svojí neobyčejnou obyčejností učaroval. Když k nám mezi písničkama mluvil, s cigaretou nebo vínem v levé ruce, úplně bez zábran a se sebevědomou energičností, napadlo mě, jak moc bych si chtěla s tímhle kudrnatym magorem popovídat. Jak moc ráda bych s nim někdy uprostřed noci seděla na mostě nad železničnim nádražim, sledovala projíždějící vlaky a rozebírala příběhy jinejch lidí.
       Jak jsem se tak podivně vlnila za úpění elekrických kytar a úderů na bicí, který mi duněly celym tělem a pod kterýma se třásla zem, ztratila jsem se. Můj mozek úplně vypnul a jediný, co jsem byla schopná vnímat byla ta hudba. A bylo to nádherný.

     Jednou, když dohrála písnička, se Matty trochu rozpovídal. Ptal se, jestli jsme je už někdy viděli naživo. A pokud ne, tak jsme je teda museli vidět jen na fotkách nebo videích. A proč si teda neužijem to, že se teď všichni vidíme naživo a ať teď jednu písničku dáme pryč mobily. Říkal, že nemá cenu točit videa. "You're not gonna fuckin' watch that."

       A tak to všichni udělali. Týpci začali hrát něco pomalejšího a my všichni jsme zvedli ruce a nechali se unášet melodií. Postupně začali lidi vytahoval z kapes zapalovače a mávali s nima nad hlavama sem a tam podle rytmu hudby. S kamarádkou jsme je taky vytáhly a za chvíli se celá místnost rozsvítila desítkama malinkejch mihotajících se plamínků. Ten pohled na to a vědomí, že jste toho součástí mě naplňoval nepopsatelně hřejivým pocitem. Zavřela jsem oči a snažila se vstřebat toho pocitu co nejvíc, jako bych si ho mohla zásobovat někde v mysli a vytáhnout ho, když pak bude třeba.

       Když koncert skončil, pršelo. Prý jsem tančila úplně jako kdybych si něco šlehla - já vím, děkuji, proto se tomu říká zhulený tance. S pocitem euforie, vyřvanym hlasem a doznívající hudbou v našich uších jsme kráčely deštěm, dvě postavy v černym, věčně ztracený ve vlastní mysli, a všechno, 

úplně všecičko, 

                       bylo na chvíli dokonalý.

/ / C h o c o l a t e / /

DRAZÍ MAGOŘI, KULTURNÍ VLOŽKA

S magorama jsme vyrazily ven a nafotily pár docela pěknejch fotek. S Mym magorem jsme pak byli na českym DesignBloku a včera jsme viděli spoustu světýlek na Signal Festu. Praha je večer kouzelná.

pokus o a'la Abbey Road fotku. ale koukejte na ty stromy.

Ahoj magoři,
       Moje kamarádka měla narozeniny, tak jsme se sešly a udělaly super cool párty (žádnou jinou ani neumíme, hehe). Vyrazily jsme se projít po Bohnicích, navštívily areál psychiatrický nemocnice, kterej je teď na podzim působivě, možná až tajemně půvabný (ach, jak miluju podzimní barvy stromů) a cestou vyfotily několik desítek fotek. Pár z nich vám, drazí magoři, ukážu, protože věřím, že oceníte tu příjemně chladivou podzimní náladu, která z nich přímo sálá. Víte, co myslím?
       Doufám, že jo.

       Tak si teď, magoři, uvařte nějakej pořádně voňavej skořicovo-jablečnej čaj, přilepšete si ho dávkou medu, pohodlně se usaďte/ulehněte a teprve potom
čtěte dál.

my.

. . .

Grand Hotel Evropa:
popsané stěny, dřevo a květiny

       V neděli 12. října jsme s Mym magorem viděli úžasný věci na DesignBloku.
       Nejdřív jsme byli na Václaváku v Grand Hotelu Evropa. Musím se ale přiznat, že jsem byla skoro víc fascinovaná historickou krásou toho hotelu a jeho pokojů, než samotným uměleckým designem, který jsem v nich měla možnost zhlédnout.
       Promiňte, vážené dámy a pánové z DesignBloku, ráda bych obdivovala vaše umění, ale představte si, kolik příběhů by tyhle hotelové zdi mohly vyprávět!
       I přes tuhle mou podivnou fascinaci zapomenutými příběhy jsem se snažila soustředit i na samotné expozice, protože některé opravdu stály za to. Docela se mi to dařilo, myslím.
       Jedna věc mi utkvěla v paměti. V každém poschodí byly na konci chodby tři schody a pak zazděný portál dveří. Ty schody vedly přímo do zdi.

škola Mikulandská:
na stěnách nástroje, u zdi hromady prken. zabavte se, děti

       Později jsme zamířili na další místo a to do školy Mikulandská na Národní třídě. Tahle budova byla o dost rozlehlejší. Už mi ani nedělalo problém soustředit se na samotnou výstavu, protože právě tady byly situovány všechny expozice, které se týkají hlavního tématu letošního DesignBloku - dětství a hry. Zkusili jsme si spoustu interaktivních her, dokonce jsem si zatloukla svoje prkno do takový obrovský hromady prken, to mě moc bavilo, hehe.

       Pokud jste letos DesignBlok nestihli, určitě doporučuju nenechat si ho ujít příští rok, dobře?

. . .

       Včera, 18.10. jsme se šli projít po Praze, protože až do dnešního večera probíhá v centru Signal Festival. Celá akce propuká každý večer v sedm a instalací je po Praze celkem 21. My jsme jich viděli celkem 6, pak už jsme byli úplně utahaní. Všechny 4 videomappingy jsou ohromující - projekce 04 na Michnově paláci je ve 3D, takže si klidně s sebou vemte 3D brýle, pokud za ně nechcete platit 40 korun, hehe C: Úžasná je taky projekce 01, Evoluce, na Náměstí Míru.
       Někdy bych chtěla tuhle hru světel vidět, když bych byla zhulená, to by bylo fakt něco.

       Praha je v noci vážně okouzlující. Teda, až na ty lidi. Představovali jste si někdy, jak strašně zajímavý by bylo, kdyby najednou všichni lidi zmizeli?

Magoři, dneska večer máte poslední možnost! Nechte všeho a padejte, dobře? Stojí to za to.

A navíc

je to zdarma.

klikni na "Read more", jestli chceš vidět další fotky z cool expozic

↓↓↓