cizí země, blízká jsem

Tím, že tě mám, vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám.

Ať v tý zimě dál při mně stojí má, láska tak běžná jak sova sněžná,vzácná a něžná až dojímá jako sníh o Vánocích.

přišla bouřka.
přišla, když jsem se vykláněla z okna. kolem dokola, od hor, ze všech směrů oblohu rozsvěcovaly blesky, jako studené plameny, jiskření, elektrizující a neodvratné, blížící se. ještě bylo ticho, tma, dusno, jen chvílemi hřmělo.
potom hory začaly neurčitě šumět, pouliční osvětlení párkrát zablikalo, zhaslo, a zase se rozžehlo. a domy v údolí začal v temné mlze pohlcovat ten přibližující se šum. a teprve když byl až u mého okna, změnil se v déšť a vítr. okenice práskaly o dřevěné stěny chat, stromy se ohýbaly, do obličeje mi stříkla sprška studené vody.
zavřela jsem okno a ulehla ke spánku, plná té elektrizující neodvratnosti, radosti, mlčení, ale i velikého stesku. a napadlo mě:

mohla bych říct, že je to škoda, odjíždět s tolika nevyřčenými slovy, s tolika promarněnými chvílemi blízkosti a sdílení, s takovou silou pomoci a milovat, bezcílně. mohla bych říct, že teď, když jsi na tisíc mil daleko, mě to mrzí. vidím ale jasně:

byla to volba nic neudělat. tvoje, převážně, dala jsem ti tu možnost. sama jsem se však taky držela zpátky - jakmile jsem pochopila, co sis zvolil, přijala jsem to, abych sledovala, jestli se mé tušení utrpení naplňuje. a tak to byla volba tě nepomilovat, volba nic neříct, nic neslyšet, nemít na to prostor ani čas. jasná volba zachovat se zcela pro sebe. taková vědomá i polovědomá rozhodnutí - jednat i nejednat - nám určují osud, který poneseme. a pak mě napadá:

cítím, že nejsi daleko. vím, že jsou lidé, kteří žijí vedle sebe a jsou si mnohem vzdálenější než my dva právě teď. co je to ta dálka, co nás dělí, co nám omezuje fyzický kontakt? kilometry na mapě, několik hor a řek a údolí. skutečná blízkost je blízkost ducha, který sídlí v jediné dobré myšlence. v modlitbě, ve vzpomínce tě právě nyní nacházím blíž, než kdykoli jindy, cítím tvého ducha věčně přebývat v chrámu mé duše. na tu dálku si jasně vzpomínám na to, co jsem jako dítě věděla, totiž že lidé, co milujeme, žijí navždy v našich srdcích.

vracím se tak k sobě a své síle i svému stesku s pokorou a znovu věřím, s radostí, nadějí a láskou věřím, že ničeho nelituju.

před zkouškovym

nejdřív jedna, pak dva, a teď tři.

nemůžu se dopočítat. není to členěno na kapitoly, ale jednotlivé oddíly značené odsazením na novou stránku, které se vzájemně prolínají, návaznost je spíš volná. kompozice je převážně chronologická s prvky retrospektivy, zejména v částech, kde A. vzpomíná na uplynulý rok a jak se v závislosti na zkušenostech, co získala, proměnily její hodnoty a prohloubila její intimita k sobě samé.

tak si opakuju, že Láska se nedá odvodit už z principu, tak jako nulou se (téměř) nedá dělit. tak z principu, jako že musíš s něčim nejprv počítat, abys mohl vůbec na něčem stavět. opakuju si, že právě proto mojí hlavní podmínkou je, že Láska se nesmí rovnat osoba, kterou miluji, protože co by to pak bylo za Lásku, kdyby se za ní dalo dosadit jakékoli Š. nebo M. nebo C. větší než nula. moje Láska musí bejt stejně nekonečná, jako reálná.

ležím v posteli, cítím mírnej tlak, někdy přerůstá v bolest v břiše, ležim tak a opakuju si ty vzorce a přistihnu se, jak zase uvažuju nad tim, koho to vlastně miluju v Tvojí tváři.

koho to vlastně miluju?


a chci to spíš obrátit k tři, dva, jeden.

Vrátný, který zavírá

       Není nic klidnějšího, než ryzí venkovská příroda v zimě. Procházím se sama tim obrazem. Ničemu neutíkám, sníh stejně mapuje mý stopy. Kdokoli by chtěl, mohl by v něm číst nejen mojí trasu, ale i mý pohyby - bavím se tou myšlenkou a schválně tu a tam poskočím nebo udělám malou otočku. Sněhový závěje mě lákaj do svejch peřin a já do nich skáču s radostí dítěte, kterym jsem. Často se zastavuju, abych do plnejch plic vdechla mrazivej vzduch nebo si s rozkoší poslechla tichounkej zvuk vloček, dopadajích mi na kapuci. Tu a tam jen napjatě pozoruju, jestli se něco nepohne. Všechno ale mlčí v objetí smířlivýho klidu. Zima prostě panuje. A je bílo, bílo, bílo,...

Zima – jednou bílý duch,
podruhé zas vladař v hermelínu.
Zima – která se dokázala i válet celá špinavá,
a Zima – která se někdy tak nadechla,
že sis na ni mohl lehnout,
nebo ti vnikla do úst,
až jsi nemohl popadnout dech.
Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála... 

Filip Topol (Viděl jsem rok) 

_________________

Jednou večer

       Bavim se s Kamarádem, co jako malej perfektně uměl noty. Cítim, že potřebuje mluvit a jsem šťastná, že mu můžu dělat společnost. Přikyvuju a tu a tam se na něčem báječně shodneme. "Cítim zodpovědnost za to, jestli se moji kamarádi maj dobře. Hrozně mě ovlivní, když někdo z nich není šťastnej - vždycky je to pro mě mnohem důležitější, než jak se cítim já. Nejhorší je, když mu nejde pomoct." Přijde mi zranitelnej a starostlivě (a zároveň trochu mateřsky, uvědomim si) ho při rozhovoru pozoruju. Je pro mě důležitý, aby se tenhle človíček měl dobře. 

       Jedinej způsob, jak sledovat film s Adamem Sendlerem, je vypnout zvuk a pustit místo něj skvělou hudbu. Projednou se zase opít a jen se smát a smát.

       Vytvořili jsme si tu malej vesmír, jinej svět. Vzpomenu si na to, když místností projde Kamarád, co je umělcem. Má takovej zvláštní způsob chůze - plouživej, nepřítomnej; chodí, jako by něco pořád báječnýho objevoval. S tím obrazem záhy zapomínám, že jsem člověkem a že pocházim ze Země (úplně jako Nakata z Kafky na pobřeží). Říkám o tom Kamarádovi, co jako malej perfektně uměl noty, a on se cítí úplně stejně.

       Když prý mluvim, oni mlčí a jen mě poslouchají. Červenám se. Poprvý na nezapomenutelnejch pár sekund věřím, že doopravdy jsem nevědomky obdivuhodná, bezděčně zajímavá a výřečná a že moje přítomnost je lidem příjemná, ba si ji váží! Ach, vždyť já bych mohla mít kamarády! 

       Usínám s tetelícím pocitem plnosti a sounáležitosti. V hlavě mám plno barevnejch představ a hlasů z uplnynulýho večera. Postupně a přirozeně se skládaj v celý vzpomínky a někdy dokonce vytvoří vzpomínky nový. Polo spící se do nich slastně hroužim a je to neměnně snadný a utěšující. Usínám.

       Ráno se mi třesou ruce - nevím, jestli je to doznívání z nočního bdění nebo nedostatkem spánku. Další tři hodiny po probuzení zůstanu v posteli a střídavě se probouzím a usínám. Skrz žaluzie proniká do pokoje bílý matný světlo, ale jinak je šero. Štěpán spí nalevo vedle mě a pokaždý, když se vzbudím, se  dotýkáme nějakou částí těla. Z kuchyně slyším hlasy, hudbu Mac DeMarco a smích a na chodbě občas někdo projde. Cítím se úplně klidně a spokojeně. Nechávám se těma zvukama stále dokola kolíbat ke spánku a cítím se skoro jako mimino. Nechci se prostě probudit a nechci začít novej den, ale taky jsem šla opravdu pozdě spát.

       "Proč to takhle nemůže být napořád," stěžuje si už po několikátý můj páteční kamarád a s lehkym úsměvem na rtech objímá polštář. "Proč nemůžeme prostě být celý dny spolu dělat jen to, co chceme?" Usmívám se. Jsem snad i já součástí týhle představy? Červenám se.

Pusťte si tu hudbu

People that you love don't know your name or your birthday.

https://soundcloud.com/tasty-morsels/harbour-music-parts-i-ii

Drazí,
       mám slabost pro idealizování. "To je super! Tak by to mělo být," říká můj páteční kamarád. "Ale když ti pak někdo tvojí představu zničí, hrozně to bolí," namítám zcela upřímně. Nezaskočím ho, má stále stejnej nadšenej výraz a oči mu září ve žlutym nočnim světle. "Pak to nebyl ideál," odpoví mi. To myslím znamená buď, že všechny věci mohou být ideálem, anebo že ideálem není nic. A mě je dobře/konečně je mi s někým dobře/. Čteme společně z jedný Červený knihy - já svítím na posvátný stránky /nesmím do nich prý psát, ani tužkou/ a on pak platí náš čaj, i když ho sám vůbec nepil. Cha, to je snad ideál! Představuju si, jak jsem vyzvána k tomu, abych ho nazývala svým Přítelem. Cha! Červenám se!

       Dnes se soustředím na to, abych mluvila úplný pravdy.

       Mými největšími duchovními zážitky jsou sny. Alespoň mi to tak přišlo. On říká, že bychom měli všechno, co se stane ve snech, brát jako skutečnost. Je to myslím životně důležitý pro jakejsi vnitřní vývoj naší osůbky - zcela přijmout všechny naše paralelní snový dvojníky a jejich činy za svoje vlastní.

       Ve svym poslednim lucidním snu jsem konečně byla představena svýmu vlastnímu nedostatku kontroly nad děním - nedokázala jsem žádným způsobem, co jsem si vysnila, zahnat jedno odporný monstrum, co se na mě sápalo. Neměla jsem strach, prostě jsem se vědomě probudila do jinýho snu, Cítila jsem ale hanbu a zmatek. V dalším snu jsem se tedy ptala všech duchaplných lidí, co znám, jestli mi nějakým cvičením pomůžou získat lepší kontrolu nad svýma snama. Ale oni se ode mě odvraceli.

https://soundcloud.com/ledintozeppelin/kashmir

       Pohrávám si s myšlenkou, že sny jsou nezávislý paralelní světy, do kterých máme po kratičkej okamžik přístup. Lidi ve snech by se tak stali skutečnými lidmi, jen relativně změněnými podle toho konkrétního (snovýho) světa. Naše sny by snad nemusely vůbec záviset na nás, naopak všechny osoby v nich by v nich žili svýma životama. A pokaždý, když bychom vstoupili do novýho snu, celý svět by se znovuzrodil. Ach, jak opojně to zní!

       Začínám, myslím, rozumět lidem kolem sebe. Nevím, jestli je to jógou, nebo Jungem. Rozlišuju mnohem snáz všechny ty barvitý lidský motivace a nepřestávám se divit. Lidé se skutečně zdají být komplikovaní. Pcha! Jenže oni jsou ještě mnohem komplikovanější! A právě v tom se koneckonců všichni najdeme - v tý komplexnosti - protože v tý jedem společně. My, složití, rozumní. ..

     Myslím, že po tolika letech budu opět střežit tajemství. Ach... komu ho jen řeknu?

       Jestli máte ještě trochu času na poslouchání, pusťte si tohle.

Liber Novus

Poslední dobou přijímám stále niternější a jemnější impulzy, svět jako by se mi pod povrchem skládal v konečnej obrázek - a věci se prolínaj a doplňujou a začínají dávat smysl.

(: Terrence McKenna :)

Drazí krásní, jasní, šťastní,

       Zdál se mi sen. A sny jsou prý /podle Junga / nejdůvěrnější promluvy duše.
       V tom snu jsem na kánoi sjížděla řeku nebo snad potok, ježto byla mělký (tu a tam úplně vyschlý) a prudký. Voda hnala naši kánoi vpřed a jak krajina kolem plynula, zdálo se, že je stále větší temno. Mlha zahalila oba břehy. I zvuky utichaly a najednou jsme byly v lese.
       Vtom jsem na břehu spatřila obrovskýho stojícího mědvěda - nehýbal se, ale chladně nás sledoval, když jsme proplouvaly kolem. Po chvíli jsme viděly dalšího - jak les houstl, medvědů stále přibývalo. Nakonec nás pozorovali téměř zpoza každýho stromu - všichni nehybní, soustředění, mohutní.
       Pak potok skončil - jako silnice, prostě nepokračoval. Na konečnym břehu před námi se objevila betonová stavba; jakási úzká chodba ve tvaru kvádru s okny, na konci kovový dveře. Vstoupily jsme po schodech dovnitř. Podél zdi u oken byli za přední tlapy přikováni medvědi (či snad medvědice?). Lemovali chodbu až k lesklym dveřím jako sochy (Kristové?), se svěšenou hlavou a bez známky pohybu.
       Obratně jsme se protáhly až ke dveřím, vyhýbajíc se jejich tlapám, kdyby se přece jen probrali. Uchopila jsem kliku a zalomcovala s ní plná strachu a napětí, jako by cokoli za těma dveřma mělo objasnit záhadu týhle situace. Ale dveře byly zatavené, nešly otevřít. Nic kolem dál nenaznačovalo jakýkoli řešení. "Tady nic není," konstatovala jsem nervózně a hnala ostatní zpátky k lodi. Najednou bylo jasný, že odsud musíme co nejrychleji pryč.
       Nespočet medvědů stále držel pozice, když jsme vyšly z tý podivný betonový chodby. Než jsme se nalodily, všimly jsme si, že napravo od nás je násep. Za ním už les nepokračuje, nýbrž až k horizontu se táhne travnatá pláň - pasou se tam nosorožci.
       Rozjely jsme kánoi proti silnýmu proudu, když se za námi jeden z nosorožců od pláně rozběhl - po dvou, jako člověk! - a přerušil tak konečně strnulost scény. Vzduch najednou zhoustl a cítila jsem, jak se masa medvědů naráz pohla směrem k nám. "Pomůžeš nám?" vydechla jsem v panice na nosorožce, který zatím doběhl až k lodi. "Ano," odpověděl klidně a já vyvalila oči údivem. Skočil k nám do lodi, popadl pádlo a najednou jsme neuvěřitelně rychle ujížděly pryč. Za námi se ozýval nesnesitelnej řev medvědů, kteří nás zuřivě pronásledovali proti proudu potoka. Naštěstí nám nestačili a postupně se ztráceli.
       "Jmenuju se Lily," řekl pak nosorožec. "Musíte si dávat pozor. Tohle jsou bohové moří," dodal. Ach, a najednou to bylo jasný! Ten potok toho byl obrazem - už jsem rozuměla těm mělčinám (místy byly dokonce vydlážděný betonem), zkalený prudký vodě, přikovanejm medvědicím v betonový svatyni (kam ale vedly ty dveře?). Bohové moří lidi nenávidí - ničí jim jejich domovy, zasahují do nich jako by jim patřily. Jejich kdysi nezměrná moc už je dnes jen symbolická síla medvěda, strážícího lesní potok - a stále slábnou.

       Kdybychom prý zcela vymýtili všechna náboženství světa, do 6 měsíců se obnoví. Není to příznačný? Zdálo by se, že koncept Boha (či jiný entity, na pojmenování skutečně nezáleží) z lidskejch srdcí mizí. Potlačujeme ve svých srdcích bázeň z Velkýho neznáma, divočiny, síly, co nás přesahuje. Když už se všechno zdá být na skvělý cestě věděckýho pokroku - za cílem ovládnout všechno, co nás obklopuje - vyvalí se z hloubi duše hlodavá nejistota. Někde na tý cestě naše bytí ztratilo hloubku. Mysl pohltil a ovládl strach - ať už v jakýkoli formě - ze smrti. (Návrat strachu od pana Jana Bílého).

       Jeden můj páteční kamarád z Kosova se zvučným jménem (měla bych prý přestat spojovat lidi se jmény) mi pověděl, že má rád naše pátky večer, protože tehdy potkává lidi, co normálně ne. Prý jsem ho ten den uvedla do rozpaků, ježto jsem mu řekla, že je velmi chytrej. Mrzelo mě to, ale zároveň jsem se cítila krásně důležitě, protože má slova ovlivnila člověka. A on myslím taky tolik nestrádal, protože věděl, že nás jeho rozpaky sbližují. Myslím, že se teď oba těšíme na další pátek. Nevím, jestli na tom, o čem píšu, záleží, ale myslím, že ano.

       Táta mi povídal, když jsme spolu popíjeli černej čaj, že má strach o nastávající mladou generaci. Nebyl to ale ten typickej negativistickej pohled, co rodiče rádi sdílí - i když svým způsobem by mohl být. Myslel to totiž tak, že se mladí nedbale a stále častěji oddávají jen věcem, co dělají pro zábavu. Jenže zapomínáme, že jsou tu i věci, co se musí dělat, aby tenhle svět fungoval. Určitý zodpovědnosti a důsledky, co plynou z našeho rozhodnutí upustit od života v souladu s přírodou a začít epochu nezávislýho života ve společnosti. Když tyhle nejzákladnější věci někdo nezastane, stejně za ně někdo jinej musí převzít zodpovědnost; a převezme, jinak by byl prostě řád fungování ve společnosti narušenej. Říkal taky, že on a máma se ze všech sil snaží o fungování světa kolem, že nemají ani čas dělat věci pro zábavu. Protože prostě musí. My všichni musíme. Zapomínáme na to?

       Podzim už odchází a já stále čekám, kdy uvidim barevný stromy - zaspala jsem snad? Dívám se, a všechny jsou už holý. Stmívá se brzo a úsměvy řídnou. Lidi, co vypadali, že znají cestu, se náhle zdají být ztracení, a my, kdo je měli za průvodce, je shledáme sobě rovnýma. A to je zvláštní období - doba velkýho uvědomování.

       "Chci teď objevovat svůj vlastní vesmír, protože nikdo jinej to udělat nemůže."

       Proto dělejme dneska všechno s rozvahou a pozorně.

AŠ bude po nás

Uvidět celý svět v zrníčku písku
a nebe v divoké květině
podržet nekonečno na dlani ruky
a věčnost v hodině

- William Blake

       Rovnám si to v hlavě, ale druhej den mám stejně zase bordel. A v tom se cokoli hledá špatně, a nejhůř maličkosti - jako třeba "to dobrý ve zlym". Psaním v sobě sice čtu jak v knize, ale stejně se pak nechám rozečtenou. Už ze zvyku odkládám věci někam do ústraní a snažim se neřešit. A když pak přijde krize, nemám nic přečteno a nejmíň pak sebe. Kdo by se pak divil, že mám obden bordel a a slušnej pokoj je ustavičně v nedohlednu.

       Krásný dobrý den vám všem,
       celý první odstavec jsem si četla hlasem Kata z Prago Union a usmívala se nad podobnostmi. Prago Union mám teď totiž v hlavě dnem i nocí, v každý možný situaci dokončuju věty druhejch textama jejich songů. Jsem docela otravná, když se to tak vezme.


      Přijde mi, že žiju jen tak naoko a klamu sama sebe. Jsem příliš opatrná, nebav se se mnou o drogách a alkoholu, budu tě nenávidět. I věci, co miluju, dělám napůl nerada. Vždycky mám dvojí pohled na věc - dobrý, špatný. Tomu se prý říká duální vědomí a je to pohled na svět, který zahaluje průměrné lidské bytosti za závoj klamu. Věci jsou totiž ve skutečnosti neduální, jednotné a prázdné, a pokud to poznáte, prohlédli jste. Ach, alespoň teď vím, odkud se to všechno bere. Jediné, co musím, je přestat poslouchat Tygříka.


       Krom toho jsem sobec. Cvičím se v soucitu s druhými, a přesto jsem patrně sobec. Chtěla bych si totiž myslet, že až bude po nás, budeš pro mě smutnit a třeba na si po mně i trošičku stýskat. Jenže ty už to máš naplánovaný. Závidím ti tvoje jasný plány a to že je můžeš s druhýma plánovat. Moje plány začínaj a končej v odrbanym snáři, pod příslušnym číslem. Přesto se snažim vymyslet důvod, proč bych ti tu tvojí další lásku přála, ale vzhledem k tomu, že A. neni B., tak mě nic nenapadá. Když vím, že všechny tvý závazky jsou jen prázdný slova, jak ti mám věřit, když říkáš, že mě budeš furt milovat?

---------------------------------

       - Tady jsem si musela udělat pauzu na meditaci. Začala jsem opakovaným čtením následujících Einsteinových slov:

 Lidská bytost je částí celku, který jsme nazvali vesmírem, částí omezenou co do času a prostoru. Zakouší sebe samu, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od zbytku - je to jakýsi optický klam jejího vědomí. Tento klam je pro nás svého druhu vězením, jež nás redukuje na naše osobní touhy a náklonnost k několika nejbližším jedincům. Naším úkolem musí být osvobodit se z tohoto vězení tím, že rozšíříme okruh svého soucitu, aby zahrnul všechny živé bytosti a přírodu v celé její kráse.

---------------------------------

       Seděla jsem s mou kamarádkou na verandě. Nabídla mi cigaretu a já ji přijala. Rozpůlila jsem ji, jednak proto, že celou jí nevykouřim a jednak abych měla trochu tabáku pro každej případ. Tak jsme seděly a kouřily její cigarety, co byly levnější značky než obvykle a taky víc škrábaly v krku.
Povídaly jsme si o "stavech", jak jsme to nazvaly. Stavy jsou naše nekontrolovatelný návaly pláče a následný lítosti. Obě na to trpíme. Jenže Ona trpí ze skutečných důvodů, rodinných problému a stresů, který si v málokdo našeho věku umí vůbec představit. Já na druhou stranu trpim z důvodů banálních, často neurčitých, o to víc nesmyslných.
Zmocnil se mě reálnej a ohromující obdiv k nonšalantní lehkosti, s jakou má kamarádka zvládá překážky, co před ní život předkládá, když mi věcně prozradila, že právě teď si prochází posttraumatickym šokem. Zastyděla jsem se za sebe. "Nesmíš si říkat, že tvoje starosti jsou hloupý, to je úplnej nesmysl," řekla mi. Usmála jsem se, protože vím, že to má z knihy The Perks Of Being a Wallflover, kterou obě milujeme.

       "Tvoje příběhy nikdy nemají pointu."
     

        Zase sedím doma, zase nečtu ani nemaluju. Dokonce ani nebarvim. Voláš mi, ať večer přijedu. Přemýšlím, proč nemůžu přijet dřív než večer, ale nezeptám se. Jen řeknu, že přijedu. Přemýšlim, co kde a s kým budeš asi dělat, ale nezeptám se. Nežárlim, jen mám pořád ještě strach. Na cestě autobusem si nasadím si sluchátka a pustím Interlude 2 od Alt-J. V rukou pevně držím knihu Düdžom Rinpočheho Slova mého srdce a hltám její řádky jako protijed. ("Proč ji pořád držíš?"
- "Vždycky chci držet takovou knihu u sebe.") Než k tobě dorazím, přečtu 50 stran. Když tě pak objímám, cítím z tebe zase cigarety. A tak to všechno začíná. Pokračovat to bude mlčenim a končit slzama.

o Knize

"Smrt je skutečná a přichází bez varování."

[ Nelekejte se, dnešní článek bude ve skutečnosti velmi pozitivní. ]

Krásný dobrý den,

       čtu (hltám!) teď knihu lamy Sogjala-rinpočheho nazvanou Tibetská kniha o životě a smrti. Ta kniha je všestrannou inspirací a zdrojem velký moudrosti pro mně i celej moderní svět - bez nadsázky - a dovolila jsem si z ní tedy citovat důležitý připomenutí výše. Noste tu větu v srdíčku, omílejte si ji dokola v hlavě, rozjímejte nad jejím významem, mějte ji na paměti a šiřte ji dál. Je to životně i smrtelně důležitý.

       Tibetskou knihu o životě a smrti mi ukázal jeden človíček, kterýho obdivuju pro jeho nevyčerpatelnou světaznalost, důvtip a cit. Jeho přítomnost je uklidňující a myslím, že by mohl klidně sám být mistrem. Dal mi ji do ruky, když jsem jedno chladný ráno seděla na pohovce v jeho pokoji, se slovy: "To je ta kniha."

       A byla.

      Nosím ji u sebe všude, kam se hnu. Miluju to, jak ji můžu držet přitisklou na prsou, kdykoli otevřít a začít číst. Ukazuju ji lidem, všichni si jí prohlíží se zájmem a bázní a já doufám, že si ji jednou taky přečtou.

A co je to...?

V.

A zase. To jsem já.

Snažím se začít konverzaci a pak

si uvědomím, že ti nemám co říct.

Tak nějak zamrznu uprostřed věty.

To jsem přesně já!

A proč vůbec mluvím s tebou?

Co je to, co mě svádí

začít konverzaci právě s tebou,

když dobře vím, že ti nemám co říct.

Proč s tebou neustále mluvím,

když mi ani nikdy neodpovíš?

A co je to, co tě dělá

tak klidnym a chladnym a tichym

v mejch myšlenkách?

Proč nikdy nemůžu najít slova,

co ti vložit do úst?

A vůbec,

proč jsem vždycky tak nervózní, když jsem s tebou?

Proč si vedle tebe připadám tak

malá a hloupá?

Proč mám pocit, že mě nemáš rád?

Co je to, že mi na tobě záleží?

A proč bych si připadala smutná, kdybys zemřel?

Proč tě mám vůbec tak ráda?

A co je to, že tě nerada vídám?

Proč se mi o tobě zdá?

Proč tě chci pochopit?

Proč toužím po tvym uznání?

Vždyť s tebou nemám téměř nic společnýho.

Neznám tě. Mám pocit, že tě nikdy skutečně nepoznám.

Nic o tobě nevím. Kdo jsi?

Co tě dělá šťastným? Co smutným?

Proč o sobě říkáš, že jsi nevyrovnanej?

Co děláš po škole, když se nenajde nikdo, kdo by s tebou byl?
Proč tak často vyhledáváš společnost?

Bojíš se snad být sám se sebou?

Co je to, co tě dělá pro mě tak nepochopitelnym?

A co je to, že tě nedokážu odhadnout?

Takže, řekneš mi,

co je to, co tě dělá tak odlišným,

od jiných?

Vždyť nejsi tak výjimečný.

A krom toho, že vypadáš docela legračně,

nejsi ani tak zajímavej.

I když umíš hrát na klavír jako nikdo jinej.

Tak co je to, že na mě máš

takovej vliv?

Proč zase mlčíš?

Psychopatický génius, vjemy a prožitky

Se skloněnou hlavou fascinovaně pozorovala svoje nohy při chůzi. Zdálo se jí, že se půda pod ní roztáčí pokaždý, když došlápne. Rozběhla se. Svět se točil rychleji a rychleji. Běžela a smála se! Náhle vzhlédla a svět v tu ránu stál. Všechno znehybnělo, vzduch se rozechvěl. Svět čekal na její povel k pohybu. Ze srdce se zasmála.

________________________________

Zazvonila na zvonek a čekala. Tuhle situaci si v hlavě přehrávala snad tisíckrát, měla ji promyšlenou všemi směry, přesně věděla, jak se v kterémkoli případě zachovat. Přesto byla nervózní. Ve zvonku to zašramotilo.
"Kdo je to?"
"Přišla jsem ti vyprávět svoje sny," řekla klidně. Uměla dokonale zastírat nejistotu v hlase.
A chvíli tápal. Vzpomněl si. Seděli vedle sebe a mluvili o nahotě, čistotě, lásce a... o jejích snech. ("Mohl bys mi vysvětlit, co děláš v mejch snech." "To bych je nejdřív musel slyšet." "Přijdu ti je teda převyprávět.")
"Eh... ty jsi vážně tady?"
 Pomlka. Pár sekund odbilo v hlavě odporně pomalu, ty chladné hlasité údery jí resonovaly v uších. Byla na to ale připravená.
"Jasně, tak pojď asi dál," ozvalo se ze zvonku ledabyle.
Od dveří už nikdo neodpovídal.
"Haló?" řekl A trochu těžkopádně. "Jsi tam ještě?"
Ticho.
A přiběhl k oknu a několika spěšnými pohyby ho otevřel. Proud mrazivého vzduchu. Kudrnatá hlava vykoukla ven na ulici. Koutkem oka stačil zaznamenat drobnou postavu mizející za rohem jeho bloku. Zavolat za ní už nestačil.

________________________________

Cítí v sobě obrovskou energii zbarvenou do temně rudé. Hromadí se v ní, tetelí se, otřásá s ní při každém pohybu. Chvílemi pláče a chvílemi se směje. Když přemýšlí nad ním, zapomíná mluvit. Když je pak s ním, exploduje. Naráz a absolutně, proudy rudé energie obrovské síly z ní současně vyzařují i tryskají, derou se na povrch, oslňují všechno a všechny kolem, včetně jí samotné, zastavují svět i čas. Pokaždé čeká, že ji to roztrhá na kusy. Jenže jí to posílí. Znovu a znovu se tomu oddává, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby se nepoddala, tak pod tím náporem zešílí. Ví to. On to ví taky.

________________________________

Nechoď

       Jistě, že jsem dokonale v pořádku. Už jsem se smířila s tím, že tu nejsi. Alespoň mám čas na sebe. Budu poslouchat Queens Of The Stone Age, velmi nahlas. Ležet ve tmě na zemi. Možná trošku plakat. Na to tě stejně nepotřebuju. Nechoď.

       Sleduju svůj odraz v zrcadle, když si pro sebe odříkávám cizojazyčný věty (mateřštinu nenávistí naplnit neumím). Ach, jsem tak chladná! Kéž bych byla chladnokrevná. Nejsem. Má krev je svůdně teplá. Všechno mě rozhodí, a já nemám kam utíkat, když ne za tebou. Ta závislost mě ubíjí, chci být zas nezávislá. Jenže ty jsi pryč a máš se dobře, dobře ti tak. Já jsem taky pryč.

       Chceš znát tu myšlenku? Mám ti ji říct? Neřeknu. Bolelo by to. Bolesti je na světě ažaž a já chci vyzařovat jen lásku. Ale je tu tma. Nic nezáří.

       Den na hovno. Zajímá tě to? Nemusí. Rozumím, v tvém životě je prostě mnoho dalších lidí, jistě jsou všichni zajímavější, přístupnější, chytřejší a krásnější než já. Vím to a ty taky, ničíš mě.

       Jenže miluješ mě. Doufám, že ti to dojde, protože mě to nedochází. Končim hovor, protože nevoláš. Měj se dnes krásně. Vím, že budeš.

Stav

Dnes ráno jsem se probudila s úplně prázdnou myslí. V hlavě mi vzdáleně zněla melodie nějaký známý písničky, ale nevnímala jsem jí. Třásla jsem se po celym těle, ale všechno ostatní už bylo zpátky v normálu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin, přestože v místnosti bylo horko. Je to pryč.

       Pár hodin zpátky, za nejhlubší noci, jsem prožívala zvláštní stav. Nemohla jsem přes nesmírnou únavu i nejměkčí peřinu zamhouřit oči. Znervózňovalo mě to, s usnutim problémy nemívám. Můj mozek jako na truc pracoval na sto procent. Po nějaký době balancování mezi spánkem a bděnim se mi začaly v hlavě dít divný věci.

       Bylo to tak zvláštní, intenzivní, šílený. Nejdřív jsem vnímala jen zrychlenj tlukot svýho srdce. Pak jsem si všimla, že kolem mě (kde jsem?) duní i muj dech. Všimla jsem si toho dechu, protože obvykle úmyslně dýchám neslyšně... Hlavou mi začaly okamžitou a neuvěřitelnou rychlostí proudit myšlenky, ale bylo jich tisíce a tisíce a padaly přes sebe a narážely a splývaly v podivný skvrny a motaly se jedna s druhou. 

       První reakce byl strach, jako ze všeho novýho. Vnímala jsem vlny paralyzujícího strachu čas od času zaplavit moje srdce, ale hned zase odezněly. Nešlo to regulovat, nedokázala jsem svojí mysli domluvit, aby toho nechala - a že jsem na ni křičela. Odpovědí mi byl zase křik, satiricky znásobenej a ve formě blyštivejch proudů dalších myšlenek. Byla jsem nicotná a téměř beztvará postavička ve svý vlastní hlavě a muj zoufalej hlas se ztrácel v animálnim halasu zmutovanej emocí.

       Dekompresní nemoc. Čistě zhmotněný cítění, sebemenší myšlenky i zdánlivě malicherný vjemy, co jsem si během včerejška utvořila. Viděla jsem - ať už přímo či obrazně - všecičko do posledního detailu, ale v úplně nepřirozeně přehnanym měřítku.

       Malátně jsem sáhla po telefonu - 1:26. Zachvátilo mě nutkání zavolat Štěpánovi, ježto jsem potřebovala svojí/jeho dávku, abych se zklidnila. Okamžitě jsem nápad zavrhla s ohledem na pokročilou hodinu. Ale potřeba Štěpána mi v hlavě transformovala v něco nečekanýho. A stav pokračoval.

       Přestala jsem vnímat zrychlenej tep a kradmej strach, odevzdala jsem se svýmu vratkýmu vědomí, a najednou jsem slyšela, že někdo mluví. Čím víc jsem chtěla slyšet, tím hlas sílil. Soustředila jsem se na ten hlas a vtom mi došlo, že mluví Štěpán. Zaradovala jsem se. Štěpán ale nemluvil ke mě, přestože byl jeho hlas výplodem mojí mysli. Odříkával nesouvislý věty. Odříkával totiž tok mých úvah v okamžiku, kdy mě napadaly. Po chvíli jsem nevnímala nic, než Štěpánův hlas, ale jen co jsem vstřebala radost ze známýho hlasu, začalo mě až nesmyslně rozčilovat, že nemluví ke mně. Zoufale jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje, aby mě uklidnil. Rozhodla jsem se vnutit mu ty slova do úst. Úvaha byla jednoduchá: Jsou to moje myšlenky, co říká, budu teda myslet na to, jak mi říká, že mě miluje.

Vynaložila jsem všechnu energii a donutila jsem Štěpána na okamžik přerušit proud zmatenejch slov a říct jedno "Miluju tě." Pak pokračoval v přeříkávání.

       Vybavuju si ještě, že se mi v tý změti míhal i jeden človíček, se kterým jsem včera trávila čas, a neustále se mě naléhavě na něco ptal. Byla jsem zmatená z jeho otázek a ze všeho dění kolem a tak jsem po chvíli mlčení jen nepřítomně kývla hlavou (na tenhle motorickej akt jsem se částečně probrala, tedy doopravdy jsem na polštáři kývla hlavou). Nato se rozplynul.
       Další z konkrétních lidí/předmětů mý mysli mi zase ukazoval jakýsi zářící a třpytivý kamínky - diamanty či co - oslňovalo mě to a chtěla jsem, aby se to taky rozplynulo. Tyhle obrazy se během toho stavu ještě hodněkrát opakovaly, v různejch formách a situacích, všechny nesmyslně navazující v perfektním smyslu. Škoda, že už si nepamatuju, co konkrétního znamenaly a proč se mi takhle zjevily.

       To je všechno, co si z tohohle tripu za hranice svýho vědomí/vědění/chápání pamatuju. Hádám, že jsem usla někdy kolem třetí hodiny ranní a pak už jsem byla v pořádku a vyrovnaná.

Chtěla bych to zažít znova, někdy až nebudu tak moc potřebovat spát.

Dar víry?

      Seděla jsem v kruhu desítek věřících, křesťanů, pánbíčkářů - malejch i velkejch, jak vírou, tak věkem. Seděla jsem tam a necítila soudržnost a necítila jsem se být jako oni, ani jsem nechtěla, přestože ti lidi byli z velký většiny úžasní a sympatičtí a usměvaví a vůbec. Asi je to hřích, rouhání - hádám - ale tohle bytí s tolika věřícíma ze mě udělalo mnohem menšího křesťana, než jsem kdy byla.

       Seděla jsem u ohně, v kruhu desítek věřících, a nemohla myslet na nic jinýho, než na to, jak vroucně jsou mí společníci odevzdáni Pánu, či Ježíši, či Hospodinovi, Otci... (nazývají totiž svého Boha pokaždé jinak, přestože myslím, že už ani oni sami nerozeznávají, komu své chvalozpěvy přesně referují). Nedokázala jsem pochopit, kde berou tu jistotu a pevnost hlasu, se kterou zpívají oslavný písně Bohu nebo mu předkládají své modlitby, a o to míň jsem ji dokázala najít v sobě. Nechápala jsem, proč je tolik naplňuje děkování Bohu za všechno, co se stalo i nestalo, přestože jsem si byla jistá, že si musí nějak uvědomovat, že zásluhy za ty záležitosti patří jen jim samotným.

       Seděla jsem tam a necítila nic než obdiv, a možná, úplně na na dnu dušičky, závist. Přestože mne unavovalo to každodenní téměř identické děkování a prošení, nemohla jsem nic než v úžasu poslouchat. A je to podivně smutné, že jsem tenhle text psala ve třetí osobě, ale ach, promiňte, Pane, Otče, Bože, Hospodine, či Ježíši, ale já už jen z úcty k těm veselým lidem nemohla jinak. Je to zvláštní věc, víra. A náboženství, ať už jakékoliv, je pro silné, ba ty nejsilnější. A já tedy nemohu být křesťan.

Rozuzlení

       Stále hledám inspiraci, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi odjela na letní tábor. Vlastně mi ani nechybí, protože - jak mi sama šeptá v měsíční záři letní noci - je mojí neodmyslitelnou součástí. Přesto postrádám její vůni a její doteky.


Vítr se zvedal a venku hřmělo

Mozek propadl slastnému snění
v mýtyckém světě hledal oproštění
od ospalých dnů i nočního bdění
od nedostatku soustředení

A vyvstane myšlenka z onoho chvění
hladinu čirého rozumu zpění
'to ty jsi můj nejmilejší typ umění
jen v tvé moci je rozum můj i vědění
v sametové tmě žárem oslepení
nevinní marně hledají rozhřešení'

V záchvatu paniky tělo se chvělo

Inspirace je (ta)tam

Mozart je mým průvodcem, Janáček mým svůdníkem a Čajkovskij mým světlonošem. Thoreau je mým učitelem, Poe mým guvernantem, Jirous s Gellnerem se mnou chodí pít. A ačkoliv mě všichni tito vzácní páni provází téměř kamkoliv kráčím a byť naše cesta vede vždy vysoko nad mráčky lidské reality, nedokážu už žít, ba ani přemýšlet produktivně. Můj mozek, mé tělo i srdce stůně nemocí svůdné slasti, všechno mé vědomí i vědění, ach, všechno, co jsem, je teď v Jeho moci. Zadupává všechnu mou inspiraci (všechna má inspirace je On) a vzbouzí ve mě něhu a cit, kterému stále nerozumím. Láska je jako loutkové divadlo se dvěma loutkami, co se ovládají navzájem. Má hra stále neohroženě graduje. A já věřím v reinkarnaci, neboť až se uzdravím, musím zemřít.

Memoáry Ellayne a Kaie, p 1

Vzbudila jsem se uprostřed noci z divnýho snu /všechny sny jsou teď divný/, sípavě jsem se nadechovala a zase jsem pocítila ten známej tlak na prsou, při kterym se cítim, jako by mi někdo vyrval vnitřnosti a nacpal tam místo nich nějakou trhavinu. Třásla jsem se po celym těle a chtělo se mi zvracet.

Zvenku jsem uslyšela burácení hromů. Jak dramatický. Vstala jsem, stěží se nacpala do džín a popadla mikinu.

A teď jsem tady.

V noci jsou ulice poetičtější, pokud nemyslíte na to, kolik ztracenejch duší s váma tu noční poetiku sdílí. Protože když na to myslíte, jsou pak ulice děsivější. A všichni vypadají jako přízraky.  Ale hádám, že tak to funguje se vším. Někdy si říkám, jestli by přece jen nebylo lepší nad věcma příliš nepřemýšlet.

Vdechuju dusnej vzduch a zamlkle studuju cigaretovej kouř. Vedle bílý sražený páry, která mi s každym hlubokym nádechem vychází z úst, vypadá ten kouř tak nějak smrtelně temnej. Šklebí se na mě. Nesnášim ten kouř. Nesnášim ho.

Tak už to chodí, že? Sami se připoutáváme k věcem, který nenávidíme. A tak dlouho se přesvědčujem, že bez nich nemůžem žít, až tý mrzký lži uvěříme. Tim se pak stanem - my sami - otrokama těch věcí. Ha! Život je tolik zvláštní a lidé tak naivní…

Možná že by přece jen bylo zdravější si prostě rozřezat žíly. ‚Ty jsi tak hloupá , Ellayne,‘ řekl mi, když viděl moje jizvy.  Pevně mě stiskl v náručí. ‚Já vím,‘ odpověděla jsem tehdy. Ale koho to nakonec zajímá, jestli hnijete zevnitř nebo zvenku.

Jistě, jenže mně pohled na krev nedělá dobře. Mně. Ach, to je vážně komický.

Típnu cigaretu o vlhkou zem, protože se rozpršelo. Nejdu domů. Chci se ale soustředit jen na bouřku, chci jí vnímat každou buňkou těla, vdechovat studenej vzduch a cítit vlhký kapky stékat po mojí tváři. Jak jinak bychom v životě poznali štěstí, když nebudeme vnímat panenskou krásu tak, jak si zaslouží být vnímána? 

Sedím na širokym kameni a se zakloněnou hlavou hledím nahoru do temna, odkud na mě padají lehké kapky deště a svlažují mi kůži. Myslím jen na Kaie, jako vždycky, když prožívám něco pozoruhodnýho a nádhernýho. Myslím na všechny ty básně, který nikdy nenapíšu, básně opěvující krásu životů, který nikdy neprožiju. To ale nevadí. Jsem v těhle myšlenkách šťastná.

Světýlka

©Hairspray Queen

Světýlka pro inspiraci vyráží prosvítit cestu všem ztraceným duším!

Nebudu nijak omezovat hranice vaší fantazie popisováním těchto fotek (a věřte, že každá skrývá příběhy). Hleďte a vstřebávejte, dosazujte a zamýšlejte se!

A.T

Můj největší strach je šílenství

Drazí magoři,

po tolika napsanejch článcích a vůbec čehokoliv, kde jsem tohle úvodní oslovení brala přinejmenším velmi s nadhledem, mně teď při jeho psaní mrazí v zádech.

Moje psychóza se pořád vrací, možná je teda příhodnější říct, že neodchází. Děsí mě to, předevšim teď večer, kdy mě všechno děsí o něco víc. Děsí mě, že nedokážu rozeznat, jestli nedokážu vnímat kvůli nemoci, nebo jestli už mám zas psychózu. 

Nedokážu už víc rozeznat, jestli jsem zrovna normální. Zapomněla jsem totiž, jaký to je.

Hádám a snad i doufám, že všechny ty nevysvětlitelný výbuchy emocí bez reálnýho základu, co prožívám, jsou tohohle příčinou. Ale nevím, jestli to de facto na situaci něco vylepšuje nebo třeba alespoň vysvětluje. Nevím. Nevím Nevím. 

Někdy jsem téměř úplně při smyslech, ale hmat vždycky převládá. Někdy jsem tak derealizovaná, že se nedokážu soustředit ani na nejjednodušší úkony. Čas ubíhá rychleji a zároveň pomaleji. Nevím, jestli jsem vůbec schopná něco tak pomíjivýho jako čas vnímat, a tak se na něj radši snažim nesoustředit. 

Mám neustále pocit, že nedokážu uchopit situaci a že muj život je rozmazaná šmouha vzpomínek a vjemů - když si v hlavě přehrávám, co jsem během dne dělala, přijde mi to, jako když se přimhouřenýma očima koukám z okna vlaku. A navíc do cizího života.

Věci, co říkám, jako by vycházely z úst někoho jinýho. Ha, možná je to nakonec nějaká psychická porucha.

Všechno je to příliš. Snažim se si zvyknout, ale znechucuje mě to. A možná je to všechno v mý hlavě, možná je to iluze a zhmotněnej strach, ale ať je to, jak chce, neumim to zastavit. Zatim ne.

Je to až komický, jak se celej muj život a vědění touhle posranou psychózou překopal. Zjišťuju, jak moc jsem se nikdy neznala a jak chybný a naivní byly moje myšlenky. Možná, že až pochopim sama sebe, budu schopná se bránit. 

Ale do tý doby mám strach. Hnusnej, plíživej a odporně racionální strach, - ano, ten nejhorší druh strachu - 

že se zbláznim.

Střípky z řečí moudrých (The Perks Of Being a Wallflower)

Ahojte,
The Perks Of Being a Wallflower (česky Ten kdo stojí v koutě) je rozhodně jedna z mejch nejoblíbenějších knih. Jistě už jsem o ní mluvila dřív, protože už jí čtu poněkolikáté. A co víc, nedávno jsem si dopřála to potěšení, že jsem si ji koupila v originále. Leží teď u mě doma v knihovničce, pečlivě zabalena do obalu ze starých not, nyní už patřičně politém a potrhaném (ale nebojte, kniha je stále v pořádku a zachovává si svou osobitou vůni).
Po dočtení anglické verze (shledala jsem, že v tomhle případě je originál opravu ještě lepší) jsem cítila nutkavou potřebu podělit se s vámi o některé její Perly, které jsem si v knize podtrhla. Každý, kdo četl, jistě pochopí. A kdo nečetl, vřele doufám, že si The Perks Of Being a Wallflower díky této návnadě přečte.

Je docela dobře možné, že některé z citátů vám i přes mou snahu přiblížit kontext nebudou dávat smysl. Pevně ale věřím, že až budete knihu číst sami (a vy budete!), dáte mi vědět o svých vlastních Perlách, které jste si v ní zase podtrhali vy - každý si v ní totiž najde něco svého.

Vstřebávejte, moji milí.


"So this is my life. And I want you to know that I'm both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be."

"I wish I knew. It might make me miss him more clearly. It might have made sad sense."

"Charlie, we accept the love we think we deserve."

"You see thing. You keep quiet about them. And you understand."

"When we got out of the tunel, Sam screamed this really fun scream, and there it was. Downtown. Lights on buildings and everything that makes you wonder. Sam sat down and started laughing. Patrick started laughing. I started laughing.

And in that moment, I swear we were infinite."

"Maybe these are my glory days, and I'm not even realizing it because they don't involve a ball."

"I hope it's the kind of second side that he can listen to whenever he drives alone and feel like he belongs to something whenever he's sad."

"I hope the people who wrote those songs are happy. I hope that they feel it's enough. I really do because they've made me happy."

"Sam and Patrick looked at me. And I looked at them. And I think they knew. Not anything specific really. They just knew. And I think that's all you can ever ask from a friend."

"I guess she didn't know how much she talked or how much I listen."

"I think it would be great if sledding were always enough, but it isn't."

"It's like my very first memory, which I guess is the first time I was aware that I was alive."

"Nobody can be as big as the Beatles because the Beatles already gave it a "context". The reason they were so big is that they had no one to compare themselves with, so the sky was the limit."

"Maybe this is the way things are supposed to be, but it doesn't feel right."

"Just tell me how to be different in a way that makes sense. To make this all go away. And disappear."

"It suddenly dawned on me that if Michael were still around, Susan probably wouldn't be "going out" with him anymore. Not because she's a bad person or shallow or mean. But because things change. And friends leave. And life doesn't stop for anybody."

"When I was driving home, I just thought about the word "special". And I thoght the last person who said that about me was my aunt Helen. I was very grateful to have heard it again. Because I guess we all forget sometimes. And I think everyone is special in their own way. I really do."

"I think on my next birthday, I'm going to buy my mom a present. I think that should be a tradition. The kid gets gifts from everybody, and he buys one present for his mom since she was there, too. I think that would be nice."

"So I guess we are who we are for a lot of reasons. And maybe we'll never know most of them. But even if we don't have the power to choose where we come from, we can still choose where we go from there."

"Mybe it's good to put things in a perspective, but sometimes, I think that the only perspective is to really be there."

zpátky

Ahojte,
       Nebudu se omlouvat za to, že už mě nezajímaj moje vlastní příspěvky, jejich dochvilnost a vůbec jejich literární hodnota, stejně jako se nebudu omlouvat za to, že mě přestaly zajímat příspěvky kohokoliv jinýho, případně jejich hodnota. A to z jednoho prostýho důvodu. Je to všechno jen póza.
       Zástupy lidí, co konstantně píšou řádky, o kterejch si myslej, že zní chytře, a přitom si každou větou odporují. Lidi, kteří dokola omýlají svůj život a cpou ostatním lidem věci pro ně důležitý a další věci, o kterejch si myslí, že ví první poslední. A myslí si, že jsou něčim vyjímeční. Pravdou je, že celá tahle ideologie o vyjímečnosti je nesmysl a lidi jsou prostě nezajímaví sobci.

       A já jsem jeden z nich, plně si to uvědomuju, jen nevim co a popravdě ani nemám čas a chuť s tim vůbec něco dělat. A ano, ani za to se nebudu omlouvat.
       Důvodem, proč jsem se tak náhle zjevila a projednou vám podstrčila jeden z mejch názorů je pravděpodobně to, že je večer a já začala zase přemýšlet o všech věcech, který jsem udělala špatně a o všech těch rozhodnutích a větách, který jsem si měla líp promyslet. Zajímalo by mě, kolika lidem jsem tak ublížila, a jestli ti lidi o někdy přemýšlí o tom, proč jsem se asi chovala tak, jak jsem se chovala. Kontext... Hádám ale, že ne. A já jsem z toho smutná.

       Jsem asi přeplněná chytrostí. Ano, čtu teď až moc knih. Ale ach, jak nádherných. Konečně jsem si dopřála svou vlastní kopii The Perks Of Being Wallflower v originále a zjistila jsem, že v angličtině je kniha ještě lepší. Dále jsem zjistila, že moje oblíbená kniha i film odkazují na jedno a to samé dílo pana Henryho Davida Thoreaua - Walden - a vypůjčila jsem si i to. Nemluvě o tom, že mám rozečtené další dvě úžasný knihy. Ach ach, kéž bych měla víc času. Dobrá, konec mluvení o knihách.

        Pointou je, že je skoro jedenáct večer a já bych už dávno měla spát, jenže nemůžu. Je to zvláštní, že někdy člověk usne během chviličky a jindy bez zamhouření oka zírá do tmy celý hodiny. Možná ještě pořád naivně čekám, než mi napíše moje láska. Možná že mě drží vzhůru to, že někde uvnitř... možná... nechci, aby mi psal. Možná přemýšlím, proč se nic nezdá správný. A možná bych se opravdu měla naučit přestat přemýšlet.