cizí země, blízká jsem

Tím, že tě mám, vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám.

Ať v tý zimě dál při mně stojí má, láska tak běžná jak sova sněžná,vzácná a něžná až dojímá jako sníh o Vánocích.

přišla bouřka.
přišla, když jsem se vykláněla z okna. kolem dokola, od hor, ze všech směrů oblohu rozsvěcovaly blesky, jako studené plameny, jiskření, elektrizující a neodvratné, blížící se. ještě bylo ticho, tma, dusno, jen chvílemi hřmělo.
potom hory začaly neurčitě šumět, pouliční osvětlení párkrát zablikalo, zhaslo, a zase se rozžehlo. a domy v údolí začal v temné mlze pohlcovat ten přibližující se šum. a teprve když byl až u mého okna, změnil se v déšť a vítr. okenice práskaly o dřevěné stěny chat, stromy se ohýbaly, do obličeje mi stříkla sprška studené vody.
zavřela jsem okno a ulehla ke spánku, plná té elektrizující neodvratnosti, radosti, mlčení, ale i velikého stesku. a napadlo mě:

mohla bych říct, že je to škoda, odjíždět s tolika nevyřčenými slovy, s tolika promarněnými chvílemi blízkosti a sdílení, s takovou silou pomoci a milovat, bezcílně. mohla bych říct, že teď, když jsi na tisíc mil daleko, mě to mrzí. vidím ale jasně:

byla to volba nic neudělat. tvoje, převážně, dala jsem ti tu možnost. sama jsem se však taky držela zpátky - jakmile jsem pochopila, co sis zvolil, přijala jsem to, abych sledovala, jestli se mé tušení utrpení naplňuje. a tak to byla volba tě nepomilovat, volba nic neříct, nic neslyšet, nemít na to prostor ani čas. jasná volba zachovat se zcela pro sebe. taková vědomá i polovědomá rozhodnutí - jednat i nejednat - nám určují osud, který poneseme. a pak mě napadá:

cítím, že nejsi daleko. vím, že jsou lidé, kteří žijí vedle sebe a jsou si mnohem vzdálenější než my dva právě teď. co je to ta dálka, co nás dělí, co nám omezuje fyzický kontakt? kilometry na mapě, několik hor a řek a údolí. skutečná blízkost je blízkost ducha, který sídlí v jediné dobré myšlence. v modlitbě, ve vzpomínce tě právě nyní nacházím blíž, než kdykoli jindy, cítím tvého ducha věčně přebývat v chrámu mé duše. na tu dálku si jasně vzpomínám na to, co jsem jako dítě věděla, totiž že lidé, co milujeme, žijí navždy v našich srdcích.

vracím se tak k sobě a své síle i svému stesku s pokorou a znovu věřím, s radostí, nadějí a láskou věřím, že ničeho nelituju.

před zkouškovym

nejdřív jedna, pak dva, a teď tři.

nemůžu se dopočítat. není to členěno na kapitoly, ale jednotlivé oddíly značené odsazením na novou stránku, které se vzájemně prolínají, návaznost je spíš volná. kompozice je převážně chronologická s prvky retrospektivy, zejména v částech, kde A. vzpomíná na uplynulý rok a jak se v závislosti na zkušenostech, co získala, proměnily její hodnoty a prohloubila její intimita k sobě samé.

tak si opakuju, že Láska se nedá odvodit už z principu, tak jako nulou se (téměř) nedá dělit. tak z principu, jako že musíš s něčim nejprv počítat, abys mohl vůbec na něčem stavět. opakuju si, že právě proto mojí hlavní podmínkou je, že Láska se nesmí rovnat osoba, kterou miluji, protože co by to pak bylo za Lásku, kdyby se za ní dalo dosadit jakékoli Š. nebo M. nebo C. větší než nula. moje Láska musí bejt stejně nekonečná, jako reálná.

ležím v posteli, cítím mírnej tlak, někdy přerůstá v bolest v břiše, ležim tak a opakuju si ty vzorce a přistihnu se, jak zase uvažuju nad tim, koho to vlastně miluju v Tvojí tváři.

koho to vlastně miluju?


a chci to spíš obrátit k tři, dva, jeden.

Pusťte si tu hudbu

People that you love don't know your name or your birthday.

https://soundcloud.com/tasty-morsels/harbour-music-parts-i-ii

Drazí,
       mám slabost pro idealizování. "To je super! Tak by to mělo být," říká můj páteční kamarád. "Ale když ti pak někdo tvojí představu zničí, hrozně to bolí," namítám zcela upřímně. Nezaskočím ho, má stále stejnej nadšenej výraz a oči mu září ve žlutym nočnim světle. "Pak to nebyl ideál," odpoví mi. To myslím znamená buď, že všechny věci mohou být ideálem, anebo že ideálem není nic. A mě je dobře/konečně je mi s někým dobře/. Čteme společně z jedný Červený knihy - já svítím na posvátný stránky /nesmím do nich prý psát, ani tužkou/ a on pak platí náš čaj, i když ho sám vůbec nepil. Cha, to je snad ideál! Představuju si, jak jsem vyzvána k tomu, abych ho nazývala svým Přítelem. Cha! Červenám se!

       Dnes se soustředím na to, abych mluvila úplný pravdy.

       Mými největšími duchovními zážitky jsou sny. Alespoň mi to tak přišlo. On říká, že bychom měli všechno, co se stane ve snech, brát jako skutečnost. Je to myslím životně důležitý pro jakejsi vnitřní vývoj naší osůbky - zcela přijmout všechny naše paralelní snový dvojníky a jejich činy za svoje vlastní.

       Ve svym poslednim lucidním snu jsem konečně byla představena svýmu vlastnímu nedostatku kontroly nad děním - nedokázala jsem žádným způsobem, co jsem si vysnila, zahnat jedno odporný monstrum, co se na mě sápalo. Neměla jsem strach, prostě jsem se vědomě probudila do jinýho snu, Cítila jsem ale hanbu a zmatek. V dalším snu jsem se tedy ptala všech duchaplných lidí, co znám, jestli mi nějakým cvičením pomůžou získat lepší kontrolu nad svýma snama. Ale oni se ode mě odvraceli.

https://soundcloud.com/ledintozeppelin/kashmir

       Pohrávám si s myšlenkou, že sny jsou nezávislý paralelní světy, do kterých máme po kratičkej okamžik přístup. Lidi ve snech by se tak stali skutečnými lidmi, jen relativně změněnými podle toho konkrétního (snovýho) světa. Naše sny by snad nemusely vůbec záviset na nás, naopak všechny osoby v nich by v nich žili svýma životama. A pokaždý, když bychom vstoupili do novýho snu, celý svět by se znovuzrodil. Ach, jak opojně to zní!

       Začínám, myslím, rozumět lidem kolem sebe. Nevím, jestli je to jógou, nebo Jungem. Rozlišuju mnohem snáz všechny ty barvitý lidský motivace a nepřestávám se divit. Lidé se skutečně zdají být komplikovaní. Pcha! Jenže oni jsou ještě mnohem komplikovanější! A právě v tom se koneckonců všichni najdeme - v tý komplexnosti - protože v tý jedem společně. My, složití, rozumní. ..

     Myslím, že po tolika letech budu opět střežit tajemství. Ach... komu ho jen řeknu?

       Jestli máte ještě trochu času na poslouchání, pusťte si tohle.

A co je to...?

V.

A zase. To jsem já.

Snažím se začít konverzaci a pak

si uvědomím, že ti nemám co říct.

Tak nějak zamrznu uprostřed věty.

To jsem přesně já!

A proč vůbec mluvím s tebou?

Co je to, co mě svádí

začít konverzaci právě s tebou,

když dobře vím, že ti nemám co říct.

Proč s tebou neustále mluvím,

když mi ani nikdy neodpovíš?

A co je to, co tě dělá

tak klidnym a chladnym a tichym

v mejch myšlenkách?

Proč nikdy nemůžu najít slova,

co ti vložit do úst?

A vůbec,

proč jsem vždycky tak nervózní, když jsem s tebou?

Proč si vedle tebe připadám tak

malá a hloupá?

Proč mám pocit, že mě nemáš rád?

Co je to, že mi na tobě záleží?

A proč bych si připadala smutná, kdybys zemřel?

Proč tě mám vůbec tak ráda?

A co je to, že tě nerada vídám?

Proč se mi o tobě zdá?

Proč tě chci pochopit?

Proč toužím po tvym uznání?

Vždyť s tebou nemám téměř nic společnýho.

Neznám tě. Mám pocit, že tě nikdy skutečně nepoznám.

Nic o tobě nevím. Kdo jsi?

Co tě dělá šťastným? Co smutným?

Proč o sobě říkáš, že jsi nevyrovnanej?

Co děláš po škole, když se nenajde nikdo, kdo by s tebou byl?
Proč tak často vyhledáváš společnost?

Bojíš se snad být sám se sebou?

Co je to, co tě dělá pro mě tak nepochopitelnym?

A co je to, že tě nedokážu odhadnout?

Takže, řekneš mi,

co je to, co tě dělá tak odlišným,

od jiných?

Vždyť nejsi tak výjimečný.

A krom toho, že vypadáš docela legračně,

nejsi ani tak zajímavej.

I když umíš hrát na klavír jako nikdo jinej.

Tak co je to, že na mě máš

takovej vliv?

Proč zase mlčíš?

Psychopatický génius, vjemy a prožitky

Se skloněnou hlavou fascinovaně pozorovala svoje nohy při chůzi. Zdálo se jí, že se půda pod ní roztáčí pokaždý, když došlápne. Rozběhla se. Svět se točil rychleji a rychleji. Běžela a smála se! Náhle vzhlédla a svět v tu ránu stál. Všechno znehybnělo, vzduch se rozechvěl. Svět čekal na její povel k pohybu. Ze srdce se zasmála.

________________________________

Zazvonila na zvonek a čekala. Tuhle situaci si v hlavě přehrávala snad tisíckrát, měla ji promyšlenou všemi směry, přesně věděla, jak se v kterémkoli případě zachovat. Přesto byla nervózní. Ve zvonku to zašramotilo.
"Kdo je to?"
"Přišla jsem ti vyprávět svoje sny," řekla klidně. Uměla dokonale zastírat nejistotu v hlase.
A chvíli tápal. Vzpomněl si. Seděli vedle sebe a mluvili o nahotě, čistotě, lásce a... o jejích snech. ("Mohl bys mi vysvětlit, co děláš v mejch snech." "To bych je nejdřív musel slyšet." "Přijdu ti je teda převyprávět.")
"Eh... ty jsi vážně tady?"
 Pomlka. Pár sekund odbilo v hlavě odporně pomalu, ty chladné hlasité údery jí resonovaly v uších. Byla na to ale připravená.
"Jasně, tak pojď asi dál," ozvalo se ze zvonku ledabyle.
Od dveří už nikdo neodpovídal.
"Haló?" řekl A trochu těžkopádně. "Jsi tam ještě?"
Ticho.
A přiběhl k oknu a několika spěšnými pohyby ho otevřel. Proud mrazivého vzduchu. Kudrnatá hlava vykoukla ven na ulici. Koutkem oka stačil zaznamenat drobnou postavu mizející za rohem jeho bloku. Zavolat za ní už nestačil.

________________________________

Cítí v sobě obrovskou energii zbarvenou do temně rudé. Hromadí se v ní, tetelí se, otřásá s ní při každém pohybu. Chvílemi pláče a chvílemi se směje. Když přemýšlí nad ním, zapomíná mluvit. Když je pak s ním, exploduje. Naráz a absolutně, proudy rudé energie obrovské síly z ní současně vyzařují i tryskají, derou se na povrch, oslňují všechno a všechny kolem, včetně jí samotné, zastavují svět i čas. Pokaždé čeká, že ji to roztrhá na kusy. Jenže jí to posílí. Znovu a znovu se tomu oddává, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby se nepoddala, tak pod tím náporem zešílí. Ví to. On to ví taky.

________________________________

/ / Smysl pro pochybnost / /

Deska Dawida Bowieho, co Štěpán přivezl z Francie. Horká pára stoupající z hrnku a vůně jasmínovýho čaje. Namodralý světlo z vánočních řetězovejch lampiček. Stíny a iluzorní obrazce na podnětně pomalovaný černo-modro-bílý zdi...

Jen vás seznamuju s autentickou atmosférou mýho večerního světa.

       Teď si pusťte tohle.

Drazí spolubydlící,

       procházím chodbami své školy a potkávám neznámý lidi, co neexistují - všechno je neskutečný a vzdálený - a mlčí. Procházím chodbami a prý už teď vím, jak se Ona cítí. 'To není dobře'.  Kde jsem tohle chytila?

       Ráda otvírám tvoje dopisy, drahá J. Ráda otvírám tvojí hlavu. Moc bych si/Ti přála, abys byla jednou ve svý hlavě šťastná. Chceš obejmout?

       Život mě někdy nutí plakat, pláču tedy nad hrobem svý milovaný babičky (sotva si na ní vzpomenu a tak pro ni pláču), ježto na hřbitově (všude smrt a hroby na prodej) mě život děsí nejvíc.  Paralyzoval mě strach z toho, že já sama svůj život promrhám šílenstvím a zemřu s tím, že jsem nikdy nežila, neuvědomovala si, nevnímala život... Přemýšlela jsem nad tím, tiskla Štěpánovu ruku ("Jsi trochu nevyrovnaná, a proto máš mě."), sledovala jsem bedlivě každý z těch hrobů a doufala jsem celým svým srdcem, že všichni ti lidé svůj život prožili tak, jak si přáli. V tu chvíli to bylo nesmírně důležitý.

        / Možná bych tě mela radši, kdybychom spolu spali. / Jsme metafyzická rovnice - dvě strany s jednim řešenim. Vzdychám do prázdna. Jsi pohonná hmota, jedu na tebe a jedu zatraceně rychle - nestíhám se ohlížet, co za sebou nechávám (nejsi tam někde i ty?). Snad je to tak dobře. Ano, je dobře, dokud/pokud se držíme vysoko nad zemí, nohama na zemi. Jsi zvláštní druh umělce a slovo přehnaný bylo stvořený přímo pro tebe. Postel se mi jeví nepříjemně rozměrná a chladná. Jak ráda bych spala (!) s tebou.

       Vyžívám se v průměrnosti. Každej stav mysli je svym způsobem nesmírně fascinující, ale stav čistě normální je pro mě nejpozoruhodnější - mluvit s obyčejnými lidmi o obyčejných věcech. Tuhle přirozenost nelze navodit, musíš být normální, abys to pocítil/a. Hádám, že proto je normalita tak negativně vnímaná. Běžnou veřejností je nazývána nudnou, náma (My: společnost paralelního vesmíru, ve kterym Dvě z nás sedí před televizí, co na každym kanále promítá ten samej snímek nás Nás dvou, taky je tu jeden schovanej ovladač a jedny dveře, kterýma se Jedna z nás neustále plíží) je nazývána "světlou chvilkou". Kéž by si lidé uvědomovali krásu obyčejného života. Kéž bych ji i já mohla vnímat. Třeba bych pak přestala mít ten pitomej strach.

Nepodceňujme se, dyť přestože můžem, nemusíme chtít

A i když bysme někdy měli, nemusíme vlastně vůbec nic

Máme všechno a co je to platný

Obyčejný život nám připadá nudný

Když jsme líný i bejt šťastný

 / Prago Union, Taková doba /

Stav

Dnes ráno jsem se probudila s úplně prázdnou myslí. V hlavě mi vzdáleně zněla melodie nějaký známý písničky, ale nevnímala jsem jí. Třásla jsem se po celym těle, ale všechno ostatní už bylo zpátky v normálu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin, přestože v místnosti bylo horko. Je to pryč.

       Pár hodin zpátky, za nejhlubší noci, jsem prožívala zvláštní stav. Nemohla jsem přes nesmírnou únavu i nejměkčí peřinu zamhouřit oči. Znervózňovalo mě to, s usnutim problémy nemívám. Můj mozek jako na truc pracoval na sto procent. Po nějaký době balancování mezi spánkem a bděnim se mi začaly v hlavě dít divný věci.

       Bylo to tak zvláštní, intenzivní, šílený. Nejdřív jsem vnímala jen zrychlenj tlukot svýho srdce. Pak jsem si všimla, že kolem mě (kde jsem?) duní i muj dech. Všimla jsem si toho dechu, protože obvykle úmyslně dýchám neslyšně... Hlavou mi začaly okamžitou a neuvěřitelnou rychlostí proudit myšlenky, ale bylo jich tisíce a tisíce a padaly přes sebe a narážely a splývaly v podivný skvrny a motaly se jedna s druhou. 

       První reakce byl strach, jako ze všeho novýho. Vnímala jsem vlny paralyzujícího strachu čas od času zaplavit moje srdce, ale hned zase odezněly. Nešlo to regulovat, nedokázala jsem svojí mysli domluvit, aby toho nechala - a že jsem na ni křičela. Odpovědí mi byl zase křik, satiricky znásobenej a ve formě blyštivejch proudů dalších myšlenek. Byla jsem nicotná a téměř beztvará postavička ve svý vlastní hlavě a muj zoufalej hlas se ztrácel v animálnim halasu zmutovanej emocí.

       Dekompresní nemoc. Čistě zhmotněný cítění, sebemenší myšlenky i zdánlivě malicherný vjemy, co jsem si během včerejška utvořila. Viděla jsem - ať už přímo či obrazně - všecičko do posledního detailu, ale v úplně nepřirozeně přehnanym měřítku.

       Malátně jsem sáhla po telefonu - 1:26. Zachvátilo mě nutkání zavolat Štěpánovi, ježto jsem potřebovala svojí/jeho dávku, abych se zklidnila. Okamžitě jsem nápad zavrhla s ohledem na pokročilou hodinu. Ale potřeba Štěpána mi v hlavě transformovala v něco nečekanýho. A stav pokračoval.

       Přestala jsem vnímat zrychlenej tep a kradmej strach, odevzdala jsem se svýmu vratkýmu vědomí, a najednou jsem slyšela, že někdo mluví. Čím víc jsem chtěla slyšet, tím hlas sílil. Soustředila jsem se na ten hlas a vtom mi došlo, že mluví Štěpán. Zaradovala jsem se. Štěpán ale nemluvil ke mě, přestože byl jeho hlas výplodem mojí mysli. Odříkával nesouvislý věty. Odříkával totiž tok mých úvah v okamžiku, kdy mě napadaly. Po chvíli jsem nevnímala nic, než Štěpánův hlas, ale jen co jsem vstřebala radost ze známýho hlasu, začalo mě až nesmyslně rozčilovat, že nemluví ke mně. Zoufale jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje, aby mě uklidnil. Rozhodla jsem se vnutit mu ty slova do úst. Úvaha byla jednoduchá: Jsou to moje myšlenky, co říká, budu teda myslet na to, jak mi říká, že mě miluje.

Vynaložila jsem všechnu energii a donutila jsem Štěpána na okamžik přerušit proud zmatenejch slov a říct jedno "Miluju tě." Pak pokračoval v přeříkávání.

       Vybavuju si ještě, že se mi v tý změti míhal i jeden človíček, se kterým jsem včera trávila čas, a neustále se mě naléhavě na něco ptal. Byla jsem zmatená z jeho otázek a ze všeho dění kolem a tak jsem po chvíli mlčení jen nepřítomně kývla hlavou (na tenhle motorickej akt jsem se částečně probrala, tedy doopravdy jsem na polštáři kývla hlavou). Nato se rozplynul.
       Další z konkrétních lidí/předmětů mý mysli mi zase ukazoval jakýsi zářící a třpytivý kamínky - diamanty či co - oslňovalo mě to a chtěla jsem, aby se to taky rozplynulo. Tyhle obrazy se během toho stavu ještě hodněkrát opakovaly, v různejch formách a situacích, všechny nesmyslně navazující v perfektním smyslu. Škoda, že už si nepamatuju, co konkrétního znamenaly a proč se mi takhle zjevily.

       To je všechno, co si z tohohle tripu za hranice svýho vědomí/vědění/chápání pamatuju. Hádám, že jsem usla někdy kolem třetí hodiny ranní a pak už jsem byla v pořádku a vyrovnaná.

Chtěla bych to zažít znova, někdy až nebudu tak moc potřebovat spát.

Rozuzlení

       Stále hledám inspiraci, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi odjela na letní tábor. Vlastně mi ani nechybí, protože - jak mi sama šeptá v měsíční záři letní noci - je mojí neodmyslitelnou součástí. Přesto postrádám její vůni a její doteky.


Vítr se zvedal a venku hřmělo

Mozek propadl slastnému snění
v mýtyckém světě hledal oproštění
od ospalých dnů i nočního bdění
od nedostatku soustředení

A vyvstane myšlenka z onoho chvění
hladinu čirého rozumu zpění
'to ty jsi můj nejmilejší typ umění
jen v tvé moci je rozum můj i vědění
v sametové tmě žárem oslepení
nevinní marně hledají rozhřešení'

V záchvatu paniky tělo se chvělo

Inspirace je (ta)tam

Mozart je mým průvodcem, Janáček mým svůdníkem a Čajkovskij mým světlonošem. Thoreau je mým učitelem, Poe mým guvernantem, Jirous s Gellnerem se mnou chodí pít. A ačkoliv mě všichni tito vzácní páni provází téměř kamkoliv kráčím a byť naše cesta vede vždy vysoko nad mráčky lidské reality, nedokážu už žít, ba ani přemýšlet produktivně. Můj mozek, mé tělo i srdce stůně nemocí svůdné slasti, všechno mé vědomí i vědění, ach, všechno, co jsem, je teď v Jeho moci. Zadupává všechnu mou inspiraci (všechna má inspirace je On) a vzbouzí ve mě něhu a cit, kterému stále nerozumím. Láska je jako loutkové divadlo se dvěma loutkami, co se ovládají navzájem. Má hra stále neohroženě graduje. A já věřím v reinkarnaci, neboť až se uzdravím, musím zemřít.

Světýlka

©Hairspray Queen

Světýlka pro inspiraci vyráží prosvítit cestu všem ztraceným duším!

Nebudu nijak omezovat hranice vaší fantazie popisováním těchto fotek (a věřte, že každá skrývá příběhy). Hleďte a vstřebávejte, dosazujte a zamýšlejte se!

A.T

Mír a lásku vám všem!

       Je večer, chce se mi spát, a přesto nechce, chtěla bych jít ven a prožít dnešek znovu. Mám ve svém životě tolik krásně inspirativních lidí, že kdybych byla dobrým básníkem a měla jen o něco víc času, napsala bych už jistě nějaké světové dílo. Ale ještě víc mě těší, kolik krásně inspirativních lidi ještě v životě nemám a kolik se mi jich v životě ještě mihne.

       Ach, lidi jsou přece jen úžasný stvoření. Lidi, který dovedou vnímat krásu a maj pro ní cit, a především lidi, kteří dovedou tu krásu ocenit. A tihle Lidi když se náhodou sejdou, tak si přirozeně rozumí, vzájemně se ovlivňují a krůček po krůčku usměrňují své životy, ano, a usmívají se na sebe - jak úžasné věci dovedou! Takový lid by měl někde založit svou zem a žít v ní poklidným poetickým životem opravdových mudrců.

       A nebo ne, ať žádnou zem nezakládají. Jen ať dál chodí našemi přelidněnými a přece prázdnými ulicemi v bezútěšné touze po pochopení a poznání! O to krásnější bude je mezi šedými přízraky potkávat v každodenním shonu.

       Dnes jsem se celý den usmívala!

Uznávám, život má čas od času smysl

Milanovi

Uznávám
život má
čas od času smysl

Třeba když koukáš na hvězdy
a ony koukaj na tebe
a ty ptáš se jich s bázní
básní
proč básníci krásní
hledí na nebe
když básní

A nebo když tě láska tíží
drtivou silou na hrudi
tak něžně
že to co v temný noci
bdí
to co v temný noci budí
probuzené
se lekne a spí

Pak když zpíváš v temné noci
zpíváš cítíš vnímáš
noc
bez smyslu a bez pomoci
bezmocen jsi
neb ty zpíváš v temné noci
a v prázdnotě
hledí na tě
všichni Nejvyšší

To (ne)dává smysl
To
smyšlené pro tvou mysl
Dvojsmysl je v smyslnosti
ale to je bez rozmyslu
úmyslný nesmysl

A potom
ano
                            uznávám
život má čas od času Tebe

zpátky

Ahojte,
       Nebudu se omlouvat za to, že už mě nezajímaj moje vlastní příspěvky, jejich dochvilnost a vůbec jejich literární hodnota, stejně jako se nebudu omlouvat za to, že mě přestaly zajímat příspěvky kohokoliv jinýho, případně jejich hodnota. A to z jednoho prostýho důvodu. Je to všechno jen póza.
       Zástupy lidí, co konstantně píšou řádky, o kterejch si myslej, že zní chytře, a přitom si každou větou odporují. Lidi, kteří dokola omýlají svůj život a cpou ostatním lidem věci pro ně důležitý a další věci, o kterejch si myslí, že ví první poslední. A myslí si, že jsou něčim vyjímeční. Pravdou je, že celá tahle ideologie o vyjímečnosti je nesmysl a lidi jsou prostě nezajímaví sobci.

       A já jsem jeden z nich, plně si to uvědomuju, jen nevim co a popravdě ani nemám čas a chuť s tim vůbec něco dělat. A ano, ani za to se nebudu omlouvat.
       Důvodem, proč jsem se tak náhle zjevila a projednou vám podstrčila jeden z mejch názorů je pravděpodobně to, že je večer a já začala zase přemýšlet o všech věcech, který jsem udělala špatně a o všech těch rozhodnutích a větách, který jsem si měla líp promyslet. Zajímalo by mě, kolika lidem jsem tak ublížila, a jestli ti lidi o někdy přemýšlí o tom, proč jsem se asi chovala tak, jak jsem se chovala. Kontext... Hádám ale, že ne. A já jsem z toho smutná.

       Jsem asi přeplněná chytrostí. Ano, čtu teď až moc knih. Ale ach, jak nádherných. Konečně jsem si dopřála svou vlastní kopii The Perks Of Being Wallflower v originále a zjistila jsem, že v angličtině je kniha ještě lepší. Dále jsem zjistila, že moje oblíbená kniha i film odkazují na jedno a to samé dílo pana Henryho Davida Thoreaua - Walden - a vypůjčila jsem si i to. Nemluvě o tom, že mám rozečtené další dvě úžasný knihy. Ach ach, kéž bych měla víc času. Dobrá, konec mluvení o knihách.

        Pointou je, že je skoro jedenáct večer a já bych už dávno měla spát, jenže nemůžu. Je to zvláštní, že někdy člověk usne během chviličky a jindy bez zamhouření oka zírá do tmy celý hodiny. Možná ještě pořád naivně čekám, než mi napíše moje láska. Možná že mě drží vzhůru to, že někde uvnitř... možná... nechci, aby mi psal. Možná přemýšlím, proč se nic nezdá správný. A možná bych se opravdu měla naučit přestat přemýšlet.

     

   
 

1 // Symetrie

 (Ne)smysly lidský přirozenosti 

Symetrie, tak zvláštní slovo (poloha? místo?). Každej člověk je tak dokonale nesymetrickej. Přesto všichni hladáme někoho symetrickýho, ve slepý touze, že se trochu tý symetrie tak nějak přeleje i do naší neklidný dušičky.
Když to takhle píšu, přijde mi to děsně hloupý (ale možná, že by mi tak přišly jakýkoliv lidský rozmary, kdybych nad nima začla trochu přemejšlet). Proč lidská povaha prahne právě po symetrii?
Vždyť je to přece tak krásný, bejt nevyvážený, nevyrovnaný, každej den jinak naladěný (a nikdy ne správně). Jak jinak bychom od sebe mohli odlišit pocity...

KALUŽ STŘEPŮ

20.12. Kaluž střepů 

Proč bys plakala má milá
     za zvuků obskurní muziky
Vyrvat srdce
vypíchat oči 

     Vždyť víš k ničemu to neni
Postříbřený mrzký slzy
     stékaj stékaj
kaluž krve
     stékaj stékaj
z tvýho zápěstí nezbejvá nic
z tvý hlavy nezbejvá nic
nic nezbejvá z tvýho marnotratnýho života
jako roztříštěný zrcadlo
střepy a prach 

nezbejvá nic
Proč bys plakala má milá
Uteč do lesů křič křič
KŘIČ do prázdna
     až ani z tvýho chraplavýho hlasu
nezbude nic 

Proč bys plakala má milá
když nemáš proč
proč proč PROČ
     kurva proč!
jseš nic
jseš prázdnej pojem
jseš klubko blbejch emocí
se kterym si hrajou
blbý děti
jako panenka vypíchnutý oči
jseš klubko blbejch emocí
v blbym světě
co se
dostalo do blbý situace
Proč proč PROČ 

Proč bys plakala má milá
má malá
má hloupá
     nicota tě pohltí
rozmotá
spálí a zakopne
PRYČ
a tak vyhoříš 

Neplakej 

     Vždyť víš k ničemu to neni

DĚTI MLUVÍ ZE SPANÍ

Ahoj magoři, - experiment, fantazie, všechno je fikce (fikce fikce). Tady je odkaz na sesterskej článek mojí vědoucí kamarádky. 

„…Myslim, že by se v seznamu věcí, co chceš, našlo i poslouchání dobrý hudby.“
„Jo,“ kývla hlavou Julie. Koutkem úst se trochu, malinko usmála „to asi jo.“

Ticho. Čtyřletá Anna bezděky sebrala z koberce pár dřevěnejch kostek a začala je na sebe soustředěně skládat. Julie pořád pohledem znásilňovala svůj modrej keramickej hrnek. Ovocný čaje jsou stejně hnusný.

„A ještě láskyplný líbání a básnění,“ ozvalo se do přívětivý nicoty. Anna vzhlédla od svých kostiček a ušklíbla se. „Ale to je tak všechno“ dodala Julie „to je tak asi všechno, co arogantní královna (korunka se třpytí mezi změtí neposlušnejch dětskejch vlásků), která si o všech myslí, že jsou idioti, chce.“

Anna se přestala věnovat dřevený věžičce a rozesmála se. To se směje mně?, uvažovala zmatená Julie a rozpačitě sevřela svůj hrnek ještě pevněji. Anna se ve skutečnosti smála jen proto, že jí přišlo vtipný, když její o rok starší kamarádka používá slovo idiot. 

„A co třeba mlčení?“ ozvala se Anna nakonec. „Klidně i láskyplný“ pousmála se a hodila Julii jednoho z desítek jejich plyšáků. Julie ho sebrala a automaticky s nim začala všemožně potřásat a vůbec pohybovat a tak, jak už to děti dělávaj.

„No, to možná taky“ připustila arogantní královna, která si o všech myslí, že jsou idioti. „Ale jen když mlčení sdílíš s někym.“

„Jo.“ Anna položila plyšovýho zajíce, energicky se zvedla a odcupitala do kuchyně. Když se vrátila, držela pyšně v drobounkých ručičkách konvici černýho čaje a zubila se nad svým úlovkem. Koutky Juliinejch úst se roztáhly v širokym úsměvu, takovym, kterej malý královny používaj zřídkakdy a kterej si šetří jen pro ty nejpříjemnější okamžiky a věci. Vylila svuj ovocnej čaj do květináče.

Anna nalila horkej čaj do Juliinýho prázdnýho modrýho hrnku a sobě do černýho s malym měsíčkem vepředu. Venku zas zamňoukala kočka.

„Já bych mlčela tak ráda, kdybych si vo někoho vopřela nohy a on by mě hladil po vlasech, to by se mlčelo, zlato“ prohodila Julie a usrkla si čaje. Byl ještě moc horkej.

Anna chvíli zaraženě mlčela. „Jak je tohle fyzicky možný?“ vypadlo z ní nakonec. Pohlédla na Julii a snažila se přijít na to, jak to myslela. Někdy jí přišlo, že Julie se těmahle větama jen snaží vypadat starší, ale vlastně sama neví, co říká. Ale kdo to ví? Z jejího výrazu nebylo jako vždycky čitelný vůbec nic. Už dávno věděla, že klíč k pochopení Juliinejch slov musí hledat mnohem hloubějš než v jejím vnějšim výrazu. Ale na tyhle věci byla ještě moc malá, prozatím si vystačí s hrnkem černýho čaje a dřevěnejma kostičkama.

Julie dělala, že otázku neslyší. Nechtělo se jí teď přemýšlet nad reálností věcí, stejně by neuměla svá slova urovnat do souvislých vět. Místo toho vyndala z knihovničky leporelo a posadila se na koberec a posté prohlížela ty samý obrázky a sledovala písmena, který neuměla číst. 

„Hele, vědělas o tom, že víc než 80% lidí, kterejm je šestnáct let, už potkali člověka, kterýho si později vezmou?“ řekla Julie, když si prohlížela podivně barevnýho ježka v knížce o pěti ovečkách. Vždycky ji fascinoval. 

„To je zajímavý.“

„Je.“

„Ale kolik těch manželství není vězení a zklamání?“ prohodila Anna a přilila si do čaje spoustu mlíka.

Julie pokrčila rameny.

„Já se chci vdávat ve dvaceti“ oznámila slavnostně a sakrasticky se usmála. Anně rychle problesklo hlavou, že Julie už používá sakrasmus úplně automaticky v každý svý větě a nevěnuje pozornost tomu, jak se pak význam tý věty mění. Ale dřív než si uvědomila, co to znamená (pokud to něco vůbec znamenalo), byla ta myšlenka pryč. Vždyť ani jedna z nich ještě slovo sakrasmus neznala.

„Hovno, nechceš,“ zazubila se Anna a sebrala z bedny s hračkama ochmatanýho medvídka, kterýmu mezitím postavila z kostek solidní domek. „Ve dvaceti přece musíš studovat“ pronesla taky sarkasticky.

„Dřív jsem si říkala, že manželství a děti jsou hrozná píčovina, a... a pak jsem ucítila lásku a…“ Juliinýma očima na chvilku blesklo něco, co Anna neznala „…najednou bych chtěla.“

Anna přimhouřila oči a chvíli svou kamarádku sledovala. Už zase nepřítomně sledovala svůj hrnek čaje. Co je to láska? Kde ji Julie našla? Trochu smutně se pro sebe pousmála. Anna Julii vždycky záviděla její třpytivou korunku. „Tak to je přece dobře, ne? Aspoň se nebudeš muset vzpouzet… systému.“

Obě dívky zase chvíly mlčely, ticho rušilo jen bouchání kostiček. Kočka je sledovala z nedosažitelný blízkosti. Ranní paprsky ohlašovaly příchod svěží a chladný letní noci. Všechno se zdálo tak nereálně reálný.

Malou Annu dneska mlčení unavovalo „Myslim, že většina lidí vidí v manželství něco jako jistotu.“

„Jo, to asi jo.“

 „Ale stejně to tak neni,“dodala Anna a významně upila svého čaje. „Ale co je dneska jistý?“ opáčila ve stejnou chvíli Julie.

Obě dívky vzhlédly, jejich oči se setkaly. Obě odpověď znaly. Smířeně, klidně usmály.

„Smrt“ odpověděla Anna.

Hodláme v rozhovorech magorů pokračovat. Ano.

"Intelektuálové jsou hloupí a podvědomi je tvuj největší nepřítel." 

Exp.

Napadlo nás, že bychom mohly s kamarádkou takhle zaznamenat nějakej z našich spontánních rozhovorů a každá si k němu pak vytvořit podtext, dát ten rozhovor do nějakýho kontextu. Tak jsme to udělaly. 

Já jsem brala důraz na protiklady, rozpory, (Nic nedává smysl. Všechno je fikce) snažila jsem se jich sem dát co nejvíc, ale ne tolik, aby to byla jsen změť po sobě jdoucích vět bez jakýkoliv spojitosti. No, vlastně je to fikce fikce. Ano.