Sunday, 15 January 2017

Jednou večer

       Bavim se s Kamarádem, co jako malej perfektně uměl noty. Cítim, že potřebuje mluvit a jsem šťastná, že mu můžu dělat společnost. Přikyvuju a tu a tam se na něčem báječně shodneme. "Cítim zodpovědnost za to, jestli se moji kamarádi maj dobře. Hrozně mě ovlivní, když někdo z nich není šťastnej - vždycky je to pro mě mnohem důležitější, než jak se cítim já. Nejhorší je, když mu nejde pomoct." Přijde mi zranitelnej a starostlivě (a zároveň trochu mateřsky, uvědomim si) ho při rozhovoru pozoruju. Je pro mě důležitý, aby se tenhle človíček měl dobře. 

       Jedinej způsob, jak sledovat film s Adamem Sendlerem, je vypnout zvuk a pustit místo něj skvělou hudbu. Projednou se zase opít a jen se smát a smát.

       Vytvořili jsme si tu malej vesmír, jinej svět. Vzpomenu si na to, když místností projde Kamarád, co je umělcem. Má takovej zvláštní způsob chůze - plouživej, nepřítomnej; chodí, jako by něco pořád báječnýho objevoval. S tím obrazem záhy zapomínám, že jsem člověkem a že pocházim ze Země (úplně jako Nakata z Kafky na pobřeží). Říkám o tom Kamarádovi, co jako malej perfektně uměl noty, a on se cítí úplně stejně.

       Když prý mluvim, oni mlčí a jen mě poslouchají. Červenám se. Poprvý na nezapomenutelnejch pár sekund věřím, že doopravdy jsem nevědomky obdivuhodná, bezděčně zajímavá a výřečná a že moje přítomnost je lidem příjemná, ba si ji váží! Ach, vždyť já bych mohla mít kamarády! 

       Usínám s tetelícím pocitem plnosti a sounáležitosti. V hlavě mám plno barevnejch představ a hlasů z uplnynulýho večera. Postupně a přirozeně se skládaj v celý vzpomínky a někdy dokonce vytvoří vzpomínky nový. Polo spící se do nich slastně hroužim a je to neměnně snadný a utěšující. Usínám.

       Ráno se mi třesou ruce - nevím, jestli je to doznívání z nočního bdění nebo nedostatkem spánku. Další tři hodiny po probuzení zůstanu v posteli a střídavě se probouzím a usínám. Skrz žaluzie proniká do pokoje bílý matný světlo, ale jinak je šero. Štěpán spí nalevo vedle mě a pokaždý, když se vzbudím, se  dotýkáme nějakou částí těla. Z kuchyně slyším hlasy, hudbu Mac DeMarco a smích a na chodbě občas někdo projde. Cítím se úplně klidně a spokojeně. Nechávám se těma zvukama stále dokola kolíbat ke spánku a cítím se skoro jako mimino. Nechci se prostě probudit a nechci začít novej den, ale taky jsem šla opravdu pozdě spát.


       "Proč to takhle nemůže být napořád," stěžuje si už po několikátý můj páteční kamarád a s lehkym úsměvem na rtech objímá polštář. "Proč nemůžeme prostě být celý dny spolu dělat jen to, co chceme?" Usmívám se. Jsem snad i já součástí týhle představy? Červenám se.



Monday, 28 November 2016

Liber Novus

Poslední dobou přijímám stále niternější a jemnější impulzy, svět jako by se mi pod povrchem skládal v konečnej obrázek - a věci se prolínaj a doplňujou a začínají dávat smysl.
(: Terrence McKenna :)

Drazí krásní, jasní, šťastní,

       Zdál se mi sen. A sny jsou prý /podle Junga / nejdůvěrnější promluvy duše.
       V tom snu jsem na kánoi sjížděla řeku nebo snad potok, ježto byla mělký (tu a tam úplně vyschlý) a prudký. Voda hnala naši kánoi vpřed a jak krajina kolem plynula, zdálo se, že je stále větší temno. Mlha zahalila oba břehy. I zvuky utichaly a najednou jsme byly v lese.
       Vtom jsem na břehu spatřila obrovskýho stojícího mědvěda - nehýbal se, ale chladně nás sledoval, když jsme proplouvaly kolem. Po chvíli jsme viděly dalšího - jak les houstl, medvědů stále přibývalo. Nakonec nás pozorovali téměř zpoza každýho stromu - všichni nehybní, soustředění, mohutní.
       Pak potok skončil - jako silnice, prostě nepokračoval. Na konečnym břehu před námi se objevila betonová stavba; jakási úzká chodba ve tvaru kvádru s okny, na konci kovový dveře. Vstoupily jsme po schodech dovnitř. Podél zdi u oken byli za přední tlapy přikováni medvědi (či snad medvědice?). Lemovali chodbu až k lesklym dveřím jako sochy (Kristové?), se svěšenou hlavou a bez známky pohybu.
       Obratně jsme se protáhly až ke dveřím, vyhýbajíc se jejich tlapám, kdyby se přece jen probrali. Uchopila jsem kliku a zalomcovala s ní plná strachu a napětí, jako by cokoli za těma dveřma mělo objasnit záhadu týhle situace. Ale dveře byly zatavené, nešly otevřít. Nic kolem dál nenaznačovalo jakýkoli řešení. "Tady nic není," konstatovala jsem nervózně a hnala ostatní zpátky k lodi. Najednou bylo jasný, že odsud musíme co nejrychleji pryč.
       Nespočet medvědů stále držel pozice, když jsme vyšly z tý podivný betonový chodby. Než jsme se nalodily, všimly jsme si, že napravo od nás je násep. Za ním už les nepokračuje, nýbrž až k horizontu se táhne travnatá pláň - pasou se tam nosorožci.
       Rozjely jsme kánoi proti silnýmu proudu, když se za námi jeden z nosorožců od pláně rozběhl - po dvou, jako člověk! - a přerušil tak konečně strnulost scény. Vzduch najednou zhoustl a cítila jsem, jak se masa medvědů naráz pohla směrem k nám. "Pomůžeš nám?" vydechla jsem v panice na nosorožce, který zatím doběhl až k lodi. "Ano," odpověděl klidně a já vyvalila oči údivem. Skočil k nám do lodi, popadl pádlo a najednou jsme neuvěřitelně rychle ujížděly pryč. Za námi se ozýval nesnesitelnej řev medvědů, kteří nás zuřivě pronásledovali proti proudu potoka. Naštěstí nám nestačili a postupně se ztráceli.
       "Jmenuju se Lily," řekl pak nosorožec. "Musíte si dávat pozor. Tohle jsou bohové moří," dodal. Ach, a najednou to bylo jasný! Ten potok toho byl obrazem - už jsem rozuměla těm mělčinám (místy byly dokonce vydlážděný betonem), zkalený prudký vodě, přikovanejm medvědicím v betonový svatyni (kam ale vedly ty dveře?). Bohové moří lidi nenávidí - ničí jim jejich domovy, zasahují do nich jako by jim patřily. Jejich kdysi nezměrná moc už je dnes jen symbolická síla medvěda, strážícího lesní potok - a stále slábnou.

       Kdybychom prý zcela vymýtili všechna náboženství světa, do 6 měsíců se obnoví. Není to příznačný? Zdálo by se, že koncept Boha (či jiný entity, na pojmenování skutečně nezáleží) z lidskejch srdcí mizí. Potlačujeme ve svých srdcích bázeň z Velkýho neznáma, divočiny, síly, co nás přesahuje. Když už se všechno zdá být na skvělý cestě věděckýho pokroku - za cílem ovládnout všechno, co nás obklopuje - vyvalí se z hloubi duše hlodavá nejistota. Někde na tý cestě naše bytí ztratilo hloubku. Mysl pohltil a ovládl strach - ať už v jakýkoli formě - ze smrti. (Návrat strachu od pana Jana Bílého).

       Jeden můj páteční kamarád z Kosova se zvučným jménem (měla bych prý přestat spojovat lidi se jmény) mi pověděl, že má rád naše pátky večer, protože tehdy potkává lidi, co normálně ne. Prý jsem ho ten den uvedla do rozpaků, ježto jsem mu řekla, že je velmi chytrej. Mrzelo mě to, ale zároveň jsem se cítila krásně důležitě, protože má slova ovlivnila člověka. A on myslím taky tolik nestrádal, protože věděl, že nás jeho rozpaky sbližují. Myslím, že se teď oba těšíme na další pátek. Nevím, jestli na tom, o čem píšu, záleží, ale myslím, že ano.

       Táta mi povídal, když jsme spolu popíjeli černej čaj, že má strach o nastávající mladou generaci. Nebyl to ale ten typickej negativistickej pohled, co rodiče rádi sdílí - i když svým způsobem by mohl být. Myslel to totiž tak, že se mladí nedbale a stále častěji oddávají jen věcem, co dělají pro zábavu. Jenže zapomínáme, že jsou tu i věci, co se musí dělat, aby tenhle svět fungoval. Určitý zodpovědnosti a důsledky, co plynou z našeho rozhodnutí upustit od života v souladu s přírodou a začít epochu nezávislýho života ve společnosti. Když tyhle nejzákladnější věci někdo nezastane, stejně za ně někdo jinej musí převzít zodpovědnost; a převezme, jinak by byl prostě řád fungování ve společnosti narušenej. Říkal taky, že on a máma se ze všech sil snaží o fungování světa kolem, že nemají ani čas dělat věci pro zábavu. Protože prostě musí. My všichni musíme. Zapomínáme na to?

       Podzim už odchází a já stále čekám, kdy uvidim barevný stromy - zaspala jsem snad? Dívám se, a všechny jsou už holý. Stmívá se brzo a úsměvy řídnou. Lidi, co vypadali, že znají cestu, se náhle zdají být ztracení, a my, kdo je měli za průvodce, je shledáme sobě rovnýma. A to je zvláštní období - doba velkýho uvědomování.

       "Chci teď objevovat svůj vlastní vesmír, protože nikdo jinej to udělat nemůže."

       Proto dělejme dneska všechno s rozvahou a pozorně.

Tuesday, 15 December 2015

Psychopatický génius, vjemy a prožitky

Se skloněnou hlavou fascinovaně pozorovala svoje nohy při chůzi. Zdálo se jí, že se půda pod ní roztáčí pokaždý, když došlápne. Rozběhla se. Svět se točil rychleji a rychleji. Běžela a smála se! Náhle vzhlédla a svět v tu ránu stál. Všechno znehybnělo, vzduch se rozechvěl. Svět čekal na její povel k pohybu. Ze srdce se zasmála.
________________________________

Zazvonila na zvonek a čekala. Tuhle situaci si v hlavě přehrávala snad tisíckrát, měla ji promyšlenou všemi směry, přesně věděla, jak se v kterémkoli případě zachovat. Přesto byla nervózní. Ve zvonku to zašramotilo.
"Kdo je to?"
"Přišla jsem ti vyprávět svoje sny," řekla klidně. Uměla dokonale zastírat nejistotu v hlase.
A chvíli tápal. Vzpomněl si. Seděli vedle sebe a mluvili o nahotě, čistotě, lásce a... o jejích snech. ("Mohl bys mi vysvětlit, co děláš v mejch snech." "To bych je nejdřív musel slyšet." "Přijdu ti je teda převyprávět.")
"Eh... ty jsi vážně tady?"
 Pomlka. Pár sekund odbilo v hlavě odporně pomalu, ty chladné hlasité údery jí resonovaly v uších. Byla na to ale připravená.
"Jasně, tak pojď asi dál," ozvalo se ze zvonku ledabyle.
Od dveří už nikdo neodpovídal.
"Haló?" řekl A trochu těžkopádně. "Jsi tam ještě?"
Ticho.
A přiběhl k oknu a několika spěšnými pohyby ho otevřel. Proud mrazivého vzduchu. Kudrnatá hlava vykoukla ven na ulici. Koutkem oka stačil zaznamenat drobnou postavu mizející za rohem jeho bloku. Zavolat za ní už nestačil.
________________________________

Cítí v sobě obrovskou energii zbarvenou do temně rudé. Hromadí se v ní, tetelí se, otřásá s ní při každém pohybu. Chvílemi pláče a chvílemi se směje. Když přemýšlí nad ním, zapomíná mluvit. Když je pak s ním, exploduje. Naráz a absolutně, proudy rudé energie obrovské síly z ní současně vyzařují i tryskají, derou se na povrch, oslňují všechno a všechny kolem, včetně jí samotné, zastavují svět i čas. Pokaždé čeká, že ji to roztrhá na kusy. Jenže jí to posílí. Znovu a znovu se tomu oddává, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby se nepoddala, tak pod tím náporem zešílí. Ví to. On to ví taky.
________________________________

Friday, 27 November 2015

Nechoď


       Jistě, že jsem dokonale v pořádku. Už jsem se smířila s tím, že tu nejsi. Alespoň mám čas na sebe. Budu poslouchat Queens Of The Stone Age, velmi nahlas. Ležet ve tmě na zemi. Možná trošku plakat. Na to tě stejně nepotřebuju. Nechoď.

       Sleduju svůj odraz v zrcadle, když si pro sebe odříkávám cizojazyčný věty (mateřštinu nenávistí naplnit neumím). Ach, jsem tak chladná! Kéž bych byla chladnokrevná. Nejsem. Má krev je svůdně teplá. Všechno mě rozhodí, a já nemám kam utíkat, když ne za tebou. Ta závislost mě ubíjí, chci být zas nezávislá. Jenže ty jsi pryč a máš se dobře, dobře ti tak. Já jsem taky pryč.

       Chceš znát tu myšlenku? Mám ti ji říct? Neřeknu. Bolelo by to. Bolesti je na světě ažaž a já chci vyzařovat jen lásku. Ale je tu tma. Nic nezáří.

       Den na hovno. Zajímá tě to? Nemusí. Rozumím, v tvém životě je prostě mnoho dalších lidí, jistě jsou všichni zajímavější, přístupnější, chytřejší a krásnější než já. Vím to a ty taky, ničíš mě.

       Jenže miluješ mě. Doufám, že ti to dojde, protože mě to nedochází. Končim hovor, protože nevoláš. Měj se dnes krásně. Vím, že budeš.

Wednesday, 4 November 2015

/ / Smysl pro pochybnost / /

Deska Dawida Bowieho, co Štěpán přivezl z Francie. Horká pára stoupající z hrnku a vůně jasmínovýho čaje. Namodralý světlo z vánočních řetězovejch lampiček. Stíny a iluzorní obrazce na podnětně pomalovaný černo-modro-bílý zdi...
Jen vás seznamuju s autentickou atmosférou mýho večerního světa.

       Teď si pusťte tohle.


Drazí spolubydlící,

       procházím chodbami své školy a potkávám neznámý lidi, co neexistují - všechno je neskutečný a vzdálený - a mlčí. Procházím chodbami a prý už teď vím, jak se Ona cítí. 'To není dobře'.  Kde jsem tohle chytila?

       Ráda otvírám tvoje dopisy, drahá J. Ráda otvírám tvojí hlavu. Moc bych si/Ti přála, abys byla jednou ve svý hlavě šťastná. Chceš obejmout?

       Život mě někdy nutí plakat, pláču tedy nad hrobem svý milovaný babičky (sotva si na ní vzpomenu a tak pro ni pláču), ježto na hřbitově (všude smrt a hroby na prodej) mě život děsí nejvíc.  Paralyzoval mě strach z toho, že já sama svůj život promrhám šílenstvím a zemřu s tím, že jsem nikdy nežila, neuvědomovala si, nevnímala život... Přemýšlela jsem nad tím, tiskla Štěpánovu ruku ("Jsi trochu nevyrovnaná, a proto máš mě."), sledovala jsem bedlivě každý z těch hrobů a doufala jsem celým svým srdcem, že všichni ti lidé svůj život prožili tak, jak si přáli. V tu chvíli to bylo nesmírně důležitý.

        / Možná bych tě mela radši, kdybychom spolu spali. / Jsme metafyzická rovnice - dvě strany s jednim řešenim. Vzdychám do prázdna. Jsi pohonná hmota, jedu na tebe a jedu zatraceně rychle - nestíhám se ohlížet, co za sebou nechávám (nejsi tam někde i ty?). Snad je to tak dobře. Ano, je dobře, dokud/pokud se držíme vysoko nad zemí, nohama na zemi. Jsi zvláštní druh umělce a slovo přehnaný bylo stvořený přímo pro tebe. Postel se mi jeví nepříjemně rozměrná a chladná. Jak ráda bych spala (!) s tebou.

       Vyžívám se v průměrnosti. Každej stav mysli je svym způsobem nesmírně fascinující, ale stav čistě normální je pro mě nejpozoruhodnější - mluvit s obyčejnými lidmi o obyčejných věcech. Tuhle přirozenost nelze navodit, musíš být normální, abys to pocítil/a. Hádám, že proto je normalita tak negativně vnímaná. Běžnou veřejností je nazývána nudnou, náma (My: společnost paralelního vesmíru, ve kterym Dvě z nás sedí před televizí, co na každym kanále promítá ten samej snímek nás Nás dvou, taky je tu jeden schovanej ovladač a jedny dveře, kterýma se Jedna z nás neustále plíží) je nazývána "světlou chvilkou". Kéž by si lidé uvědomovali krásu obyčejného života. Kéž bych ji i já mohla vnímat. Třeba bych pak přestala mít ten pitomej strach.

Nepodceňujme se, dyť přestože můžem, nemusíme chtít
A i když bysme někdy měli, nemusíme vlastně vůbec nic
Máme všechno a co je to platný
Obyčejný život nám připadá nudný
Když jsme líný i bejt šťastný

 / Prago Union, Taková doba /


Monday, 19 October 2015

Stav

Dnes ráno jsem se probudila s úplně prázdnou myslí. V hlavě mi vzdáleně zněla melodie nějaký známý písničky, ale nevnímala jsem jí. Třásla jsem se po celym těle, ale všechno ostatní už bylo zpátky v normálu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin, přestože v místnosti bylo horko. Je to pryč.

       Pár hodin zpátky, za nejhlubší noci, jsem prožívala zvláštní stav. Nemohla jsem přes nesmírnou únavu i nejměkčí peřinu zamhouřit oči. Znervózňovalo mě to, s usnutim problémy nemívám. Můj mozek jako na truc pracoval na sto procent. Po nějaký době balancování mezi spánkem a bděnim se mi začaly v hlavě dít divný věci.


       Bylo to tak zvláštní, intenzivní, šílený. Nejdřív jsem vnímala jen zrychlenj tlukot svýho srdce. Pak jsem si všimla, že kolem mě (kde jsem?) duní i muj dech. Všimla jsem si toho dechu, protože obvykle úmyslně dýchám neslyšně... Hlavou mi začaly okamžitou a neuvěřitelnou rychlostí proudit myšlenky, ale bylo jich tisíce a tisíce a padaly přes sebe a narážely a splývaly v podivný skvrny a motaly se jedna s druhou. 

       První reakce byl strach, jako ze všeho novýho. Vnímala jsem vlny paralyzujícího strachu čas od času zaplavit moje srdce, ale hned zase odezněly. Nešlo to regulovat, nedokázala jsem svojí mysli domluvit, aby toho nechala - a že jsem na ni křičela. Odpovědí mi byl zase křik, satiricky znásobenej a ve formě blyštivejch proudů dalších myšlenek. Byla jsem nicotná a téměř beztvará postavička ve svý vlastní hlavě a muj zoufalej hlas se ztrácel v animálnim halasu zmutovanej emocí.

       Dekompresní nemoc. Čistě zhmotněný cítění, sebemenší myšlenky i zdánlivě malicherný vjemy, co jsem si během včerejška utvořila. Viděla jsem - ať už přímo či obrazně - všecičko do posledního detailu, ale v úplně nepřirozeně přehnanym měřítku.

       Malátně jsem sáhla po telefonu - 1:26. Zachvátilo mě nutkání zavolat Štěpánovi, ježto jsem potřebovala svojí/jeho dávku, abych se zklidnila. Okamžitě jsem nápad zavrhla s ohledem na pokročilou hodinu. Ale potřeba Štěpána mi v hlavě transformovala v něco nečekanýho. A stav pokračoval.

       Přestala jsem vnímat zrychlenej tep a kradmej strach, odevzdala jsem se svýmu vratkýmu vědomí, a najednou jsem slyšela, že někdo mluví. Čím víc jsem chtěla slyšet, tím hlas sílil. Soustředila jsem se na ten hlas a vtom mi došlo, že mluví Štěpán. Zaradovala jsem se. Štěpán ale nemluvil ke mě, přestože byl jeho hlas výplodem mojí mysli. Odříkával nesouvislý věty. Odříkával totiž tok mých úvah v okamžiku, kdy mě napadaly. Po chvíli jsem nevnímala nic, než Štěpánův hlas, ale jen co jsem vstřebala radost ze známýho hlasu, začalo mě až nesmyslně rozčilovat, že nemluví ke mně. Zoufale jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje, aby mě uklidnil. Rozhodla jsem se vnutit mu ty slova do úst. Úvaha byla jednoduchá: Jsou to moje myšlenky, co říká, budu teda myslet na to, jak mi říká, že mě miluje.

Vynaložila jsem všechnu energii a donutila jsem Štěpána na okamžik přerušit proud zmatenejch slov a říct jedno "Miluju tě." Pak pokračoval v přeříkávání.

       Vybavuju si ještě, že se mi v tý změti míhal i jeden človíček, se kterým jsem včera trávila čas, a neustále se mě naléhavě na něco ptal. Byla jsem zmatená z jeho otázek a ze všeho dění kolem a tak jsem po chvíli mlčení jen nepřítomně kývla hlavou (na tenhle motorickej akt jsem se částečně probrala, tedy doopravdy jsem na polštáři kývla hlavou). Nato se rozplynul.
       Další z konkrétních lidí/předmětů mý mysli mi zase ukazoval jakýsi zářící a třpytivý kamínky - diamanty či co - oslňovalo mě to a chtěla jsem, aby se to taky rozplynulo. Tyhle obrazy se během toho stavu ještě hodněkrát opakovaly, v různejch formách a situacích, všechny nesmyslně navazující v perfektním smyslu. Škoda, že už si nepamatuju, co konkrétního znamenaly a proč se mi takhle zjevily.

       To je všechno, co si z tohohle tripu za hranice svýho vědomí/vědění/chápání pamatuju. Hádám, že jsem usla někdy kolem třetí hodiny ranní a pak už jsem byla v pořádku a vyrovnaná.


Chtěla bych to zažít znova, někdy až nebudu tak moc potřebovat spát.

Tuesday, 21 July 2015

Memoáry Ellayne a Kaie, p 1

Vzbudila jsem se uprostřed noci z divnýho snu /všechny sny jsou teď divný/, sípavě jsem se nadechovala a zase jsem pocítila ten známej tlak na prsou, při kterym se cítim, jako by mi někdo vyrval vnitřnosti a nacpal tam místo nich nějakou trhavinu. Třásla jsem se po celym těle a chtělo se mi zvracet.

Zvenku jsem uslyšela burácení hromů. Jak dramatický. Vstala jsem, stěží se nacpala do džín a popadla mikinu.

A teď jsem tady.

V noci jsou ulice poetičtější, pokud nemyslíte na to, kolik ztracenejch duší s váma tu noční poetiku sdílí. Protože když na to myslíte, jsou pak ulice děsivější. A všichni vypadají jako přízraky.  Ale hádám, že tak to funguje se vším. Někdy si říkám, jestli by přece jen nebylo lepší nad věcma příliš nepřemýšlet.

Vdechuju dusnej vzduch a zamlkle studuju cigaretovej kouř. Vedle bílý sražený páry, která mi s každym hlubokym nádechem vychází z úst, vypadá ten kouř tak nějak smrtelně temnej. Šklebí se na mě. Nesnášim ten kouř. Nesnášim ho.

Tak už to chodí, že? Sami se připoutáváme k věcem, který nenávidíme. A tak dlouho se přesvědčujem, že bez nich nemůžem žít, až tý mrzký lži uvěříme. Tim se pak stanem - my sami - otrokama těch věcí. Ha! Život je tolik zvláštní a lidé tak naivní…

Možná že by přece jen bylo zdravější si prostě rozřezat žíly. ‚Ty jsi tak hloupá , Ellayne,‘ řekl mi, když viděl moje jizvy.  Pevně mě stiskl v náručí. ‚Já vím,‘ odpověděla jsem tehdy. Ale koho to nakonec zajímá, jestli hnijete zevnitř nebo zvenku.

Jistě, jenže mně pohled na krev nedělá dobře. Mně. Ach, to je vážně komický.


Típnu cigaretu o vlhkou zem, protože se rozpršelo. Nejdu domů. Chci se ale soustředit jen na bouřku, chci jí vnímat každou buňkou těla, vdechovat studenej vzduch a cítit vlhký kapky stékat po mojí tváři. Jak jinak bychom v životě poznali štěstí, když nebudeme vnímat panenskou krásu tak, jak si zaslouží být vnímána? 

Sedím na širokym kameni a se zakloněnou hlavou hledím nahoru do temna, odkud na mě padají lehké kapky deště a svlažují mi kůži. Myslím jen na Kaie, jako vždycky, když prožívám něco pozoruhodnýho a nádhernýho. Myslím na všechny ty básně, který nikdy nenapíšu, básně opěvující krásu životů, který nikdy neprožiju. To ale nevadí. Jsem v těhle myšlenkách šťastná.