Hudba a smích

Kořeněnej čaj, dobrý herci, sladěný barvy, teoretická fyzika, modrý nebe, línej den, hodní lidé, přátelská přijetí, reálný plány, cesty vlakem, krásný ruce, příslib léta, zelená pole, sounáležitost, podnětný rozhovory, dlouhý vlasy, červenej alkohol, čára života, stanování, usínání při hudbě, zvuk kytary, láska, láska, láska, láska

Venku je zas sluníčko - to jsem nečekala. Přemýšlim o paralelnim světě, ve kterym jsem se nenechala odradit kapičkama a bolehlavem, a šla jsem do lesa. Pila bych teď čerstvej horkej čaj na nějakym kopci, v mokrym mechu a se zablácenejma botama. U srdce nebo kde mě píchne osten sebestředný lítosti. Už nikdy se nenechám odradit kapičkama a bolehlavem, říkám si a uklidňuju mysl, která mi věčně podsouvá mý chyby. Protože...

Nebo poslal déšť a nebyl to pláč, byl to šepot věčnosti, který se mi snažil jemně naznačit, ať tolik nelpím na životě, že to nemusí být všechno, že jsem jen kapičkou. A to mě uklidňovalo. Byl jsem rád kapičkou a s pokorou jsem děkoval za ten dar. 

- Filip Topol, Dvůr a já

Šla jsem totiž ulicí a slunce skutečně rozsvěcelo den. Z oken zněla hudba a z ulic hlasitej smích a já prostě šla za ním. A jakkoli to bylo naivní, když jsem k tomu smíchu došla, uvědomila jsem si znovu, že lidi se smějí i bez mojí snahy. To mě uklidňovalo. Nic jsem neříkala, protože tyhle lidi znám už hrozně dlouho a vím, že s nima jde i mlčet. "Snad se co nejdřív uvidíme."

Všimli jste si, že téměř všichni lidi mají nádherný ruce? Ta myšlenka mě naplnila radostnou smířlivostí.  Napadlo mě to nedávno v metru, kde je vždycky prostor si všimnout lidí. Napadlo mě, proč si lidé nemalují ruce? Bylo by to určitě krásný.

Po několika týdnech se mi vrací hlas. Je chraplavej a slabej, ale o to víc zní jako já. Oh my baby, oh my baby - oh why, oh my. 

Ach, mám ještě tolik času!

Vrátný, který zavírá

       Není nic klidnějšího, než ryzí venkovská příroda v zimě. Procházím se sama tim obrazem. Ničemu neutíkám, sníh stejně mapuje mý stopy. Kdokoli by chtěl, mohl by v něm číst nejen mojí trasu, ale i mý pohyby - bavím se tou myšlenkou a schválně tu a tam poskočím nebo udělám malou otočku. Sněhový závěje mě lákaj do svejch peřin a já do nich skáču s radostí dítěte, kterym jsem. Často se zastavuju, abych do plnejch plic vdechla mrazivej vzduch nebo si s rozkoší poslechla tichounkej zvuk vloček, dopadajích mi na kapuci. Tu a tam jen napjatě pozoruju, jestli se něco nepohne. Všechno ale mlčí v objetí smířlivýho klidu. Zima prostě panuje. A je bílo, bílo, bílo,...

Zima – jednou bílý duch,
podruhé zas vladař v hermelínu.
Zima – která se dokázala i válet celá špinavá,
a Zima – která se někdy tak nadechla,
že sis na ni mohl lehnout,
nebo ti vnikla do úst,
až jsi nemohl popadnout dech.
Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála... 

Filip Topol (Viděl jsem rok) 

_________________

Jednou večer

       Bavim se s Kamarádem, co jako malej perfektně uměl noty. Cítim, že potřebuje mluvit a jsem šťastná, že mu můžu dělat společnost. Přikyvuju a tu a tam se na něčem báječně shodneme. "Cítim zodpovědnost za to, jestli se moji kamarádi maj dobře. Hrozně mě ovlivní, když někdo z nich není šťastnej - vždycky je to pro mě mnohem důležitější, než jak se cítim já. Nejhorší je, když mu nejde pomoct." Přijde mi zranitelnej a starostlivě (a zároveň trochu mateřsky, uvědomim si) ho při rozhovoru pozoruju. Je pro mě důležitý, aby se tenhle človíček měl dobře. 

       Jedinej způsob, jak sledovat film s Adamem Sendlerem, je vypnout zvuk a pustit místo něj skvělou hudbu. Projednou se zase opít a jen se smát a smát.

       Vytvořili jsme si tu malej vesmír, jinej svět. Vzpomenu si na to, když místností projde Kamarád, co je umělcem. Má takovej zvláštní způsob chůze - plouživej, nepřítomnej; chodí, jako by něco pořád báječnýho objevoval. S tím obrazem záhy zapomínám, že jsem člověkem a že pocházim ze Země (úplně jako Nakata z Kafky na pobřeží). Říkám o tom Kamarádovi, co jako malej perfektně uměl noty, a on se cítí úplně stejně.

       Když prý mluvim, oni mlčí a jen mě poslouchají. Červenám se. Poprvý na nezapomenutelnejch pár sekund věřím, že doopravdy jsem nevědomky obdivuhodná, bezděčně zajímavá a výřečná a že moje přítomnost je lidem příjemná, ba si ji váží! Ach, vždyť já bych mohla mít kamarády! 

       Usínám s tetelícím pocitem plnosti a sounáležitosti. V hlavě mám plno barevnejch představ a hlasů z uplnynulýho večera. Postupně a přirozeně se skládaj v celý vzpomínky a někdy dokonce vytvoří vzpomínky nový. Polo spící se do nich slastně hroužim a je to neměnně snadný a utěšující. Usínám.

       Ráno se mi třesou ruce - nevím, jestli je to doznívání z nočního bdění nebo nedostatkem spánku. Další tři hodiny po probuzení zůstanu v posteli a střídavě se probouzím a usínám. Skrz žaluzie proniká do pokoje bílý matný světlo, ale jinak je šero. Štěpán spí nalevo vedle mě a pokaždý, když se vzbudím, se  dotýkáme nějakou částí těla. Z kuchyně slyším hlasy, hudbu Mac DeMarco a smích a na chodbě občas někdo projde. Cítím se úplně klidně a spokojeně. Nechávám se těma zvukama stále dokola kolíbat ke spánku a cítím se skoro jako mimino. Nechci se prostě probudit a nechci začít novej den, ale taky jsem šla opravdu pozdě spát.

       "Proč to takhle nemůže být napořád," stěžuje si už po několikátý můj páteční kamarád a s lehkym úsměvem na rtech objímá polštář. "Proč nemůžeme prostě být celý dny spolu dělat jen to, co chceme?" Usmívám se. Jsem snad i já součástí týhle představy? Červenám se.

Pusťte si tu hudbu

People that you love don't know your name or your birthday.

https://soundcloud.com/tasty-morsels/harbour-music-parts-i-ii

Drazí,
       mám slabost pro idealizování. "To je super! Tak by to mělo být," říká můj páteční kamarád. "Ale když ti pak někdo tvojí představu zničí, hrozně to bolí," namítám zcela upřímně. Nezaskočím ho, má stále stejnej nadšenej výraz a oči mu září ve žlutym nočnim světle. "Pak to nebyl ideál," odpoví mi. To myslím znamená buď, že všechny věci mohou být ideálem, anebo že ideálem není nic. A mě je dobře/konečně je mi s někým dobře/. Čteme společně z jedný Červený knihy - já svítím na posvátný stránky /nesmím do nich prý psát, ani tužkou/ a on pak platí náš čaj, i když ho sám vůbec nepil. Cha, to je snad ideál! Představuju si, jak jsem vyzvána k tomu, abych ho nazývala svým Přítelem. Cha! Červenám se!

       Dnes se soustředím na to, abych mluvila úplný pravdy.

       Mými největšími duchovními zážitky jsou sny. Alespoň mi to tak přišlo. On říká, že bychom měli všechno, co se stane ve snech, brát jako skutečnost. Je to myslím životně důležitý pro jakejsi vnitřní vývoj naší osůbky - zcela přijmout všechny naše paralelní snový dvojníky a jejich činy za svoje vlastní.

       Ve svym poslednim lucidním snu jsem konečně byla představena svýmu vlastnímu nedostatku kontroly nad děním - nedokázala jsem žádným způsobem, co jsem si vysnila, zahnat jedno odporný monstrum, co se na mě sápalo. Neměla jsem strach, prostě jsem se vědomě probudila do jinýho snu, Cítila jsem ale hanbu a zmatek. V dalším snu jsem se tedy ptala všech duchaplných lidí, co znám, jestli mi nějakým cvičením pomůžou získat lepší kontrolu nad svýma snama. Ale oni se ode mě odvraceli.

https://soundcloud.com/ledintozeppelin/kashmir

       Pohrávám si s myšlenkou, že sny jsou nezávislý paralelní světy, do kterých máme po kratičkej okamžik přístup. Lidi ve snech by se tak stali skutečnými lidmi, jen relativně změněnými podle toho konkrétního (snovýho) světa. Naše sny by snad nemusely vůbec záviset na nás, naopak všechny osoby v nich by v nich žili svýma životama. A pokaždý, když bychom vstoupili do novýho snu, celý svět by se znovuzrodil. Ach, jak opojně to zní!

       Začínám, myslím, rozumět lidem kolem sebe. Nevím, jestli je to jógou, nebo Jungem. Rozlišuju mnohem snáz všechny ty barvitý lidský motivace a nepřestávám se divit. Lidé se skutečně zdají být komplikovaní. Pcha! Jenže oni jsou ještě mnohem komplikovanější! A právě v tom se koneckonců všichni najdeme - v tý komplexnosti - protože v tý jedem společně. My, složití, rozumní. ..

     Myslím, že po tolika letech budu opět střežit tajemství. Ach... komu ho jen řeknu?

       Jestli máte ještě trochu času na poslouchání, pusťte si tohle.

Liber Novus

Poslední dobou přijímám stále niternější a jemnější impulzy, svět jako by se mi pod povrchem skládal v konečnej obrázek - a věci se prolínaj a doplňujou a začínají dávat smysl.

(: Terrence McKenna :)

Drazí krásní, jasní, šťastní,

       Zdál se mi sen. A sny jsou prý /podle Junga / nejdůvěrnější promluvy duše.
       V tom snu jsem na kánoi sjížděla řeku nebo snad potok, ježto byla mělký (tu a tam úplně vyschlý) a prudký. Voda hnala naši kánoi vpřed a jak krajina kolem plynula, zdálo se, že je stále větší temno. Mlha zahalila oba břehy. I zvuky utichaly a najednou jsme byly v lese.
       Vtom jsem na břehu spatřila obrovskýho stojícího mědvěda - nehýbal se, ale chladně nás sledoval, když jsme proplouvaly kolem. Po chvíli jsme viděly dalšího - jak les houstl, medvědů stále přibývalo. Nakonec nás pozorovali téměř zpoza každýho stromu - všichni nehybní, soustředění, mohutní.
       Pak potok skončil - jako silnice, prostě nepokračoval. Na konečnym břehu před námi se objevila betonová stavba; jakási úzká chodba ve tvaru kvádru s okny, na konci kovový dveře. Vstoupily jsme po schodech dovnitř. Podél zdi u oken byli za přední tlapy přikováni medvědi (či snad medvědice?). Lemovali chodbu až k lesklym dveřím jako sochy (Kristové?), se svěšenou hlavou a bez známky pohybu.
       Obratně jsme se protáhly až ke dveřím, vyhýbajíc se jejich tlapám, kdyby se přece jen probrali. Uchopila jsem kliku a zalomcovala s ní plná strachu a napětí, jako by cokoli za těma dveřma mělo objasnit záhadu týhle situace. Ale dveře byly zatavené, nešly otevřít. Nic kolem dál nenaznačovalo jakýkoli řešení. "Tady nic není," konstatovala jsem nervózně a hnala ostatní zpátky k lodi. Najednou bylo jasný, že odsud musíme co nejrychleji pryč.
       Nespočet medvědů stále držel pozice, když jsme vyšly z tý podivný betonový chodby. Než jsme se nalodily, všimly jsme si, že napravo od nás je násep. Za ním už les nepokračuje, nýbrž až k horizontu se táhne travnatá pláň - pasou se tam nosorožci.
       Rozjely jsme kánoi proti silnýmu proudu, když se za námi jeden z nosorožců od pláně rozběhl - po dvou, jako člověk! - a přerušil tak konečně strnulost scény. Vzduch najednou zhoustl a cítila jsem, jak se masa medvědů naráz pohla směrem k nám. "Pomůžeš nám?" vydechla jsem v panice na nosorožce, který zatím doběhl až k lodi. "Ano," odpověděl klidně a já vyvalila oči údivem. Skočil k nám do lodi, popadl pádlo a najednou jsme neuvěřitelně rychle ujížděly pryč. Za námi se ozýval nesnesitelnej řev medvědů, kteří nás zuřivě pronásledovali proti proudu potoka. Naštěstí nám nestačili a postupně se ztráceli.
       "Jmenuju se Lily," řekl pak nosorožec. "Musíte si dávat pozor. Tohle jsou bohové moří," dodal. Ach, a najednou to bylo jasný! Ten potok toho byl obrazem - už jsem rozuměla těm mělčinám (místy byly dokonce vydlážděný betonem), zkalený prudký vodě, přikovanejm medvědicím v betonový svatyni (kam ale vedly ty dveře?). Bohové moří lidi nenávidí - ničí jim jejich domovy, zasahují do nich jako by jim patřily. Jejich kdysi nezměrná moc už je dnes jen symbolická síla medvěda, strážícího lesní potok - a stále slábnou.

       Kdybychom prý zcela vymýtili všechna náboženství světa, do 6 měsíců se obnoví. Není to příznačný? Zdálo by se, že koncept Boha (či jiný entity, na pojmenování skutečně nezáleží) z lidskejch srdcí mizí. Potlačujeme ve svých srdcích bázeň z Velkýho neznáma, divočiny, síly, co nás přesahuje. Když už se všechno zdá být na skvělý cestě věděckýho pokroku - za cílem ovládnout všechno, co nás obklopuje - vyvalí se z hloubi duše hlodavá nejistota. Někde na tý cestě naše bytí ztratilo hloubku. Mysl pohltil a ovládl strach - ať už v jakýkoli formě - ze smrti. (Návrat strachu od pana Jana Bílého).

       Jeden můj páteční kamarád z Kosova se zvučným jménem (měla bych prý přestat spojovat lidi se jmény) mi pověděl, že má rád naše pátky večer, protože tehdy potkává lidi, co normálně ne. Prý jsem ho ten den uvedla do rozpaků, ježto jsem mu řekla, že je velmi chytrej. Mrzelo mě to, ale zároveň jsem se cítila krásně důležitě, protože má slova ovlivnila člověka. A on myslím taky tolik nestrádal, protože věděl, že nás jeho rozpaky sbližují. Myslím, že se teď oba těšíme na další pátek. Nevím, jestli na tom, o čem píšu, záleží, ale myslím, že ano.

       Táta mi povídal, když jsme spolu popíjeli černej čaj, že má strach o nastávající mladou generaci. Nebyl to ale ten typickej negativistickej pohled, co rodiče rádi sdílí - i když svým způsobem by mohl být. Myslel to totiž tak, že se mladí nedbale a stále častěji oddávají jen věcem, co dělají pro zábavu. Jenže zapomínáme, že jsou tu i věci, co se musí dělat, aby tenhle svět fungoval. Určitý zodpovědnosti a důsledky, co plynou z našeho rozhodnutí upustit od života v souladu s přírodou a začít epochu nezávislýho života ve společnosti. Když tyhle nejzákladnější věci někdo nezastane, stejně za ně někdo jinej musí převzít zodpovědnost; a převezme, jinak by byl prostě řád fungování ve společnosti narušenej. Říkal taky, že on a máma se ze všech sil snaží o fungování světa kolem, že nemají ani čas dělat věci pro zábavu. Protože prostě musí. My všichni musíme. Zapomínáme na to?

       Podzim už odchází a já stále čekám, kdy uvidim barevný stromy - zaspala jsem snad? Dívám se, a všechny jsou už holý. Stmívá se brzo a úsměvy řídnou. Lidi, co vypadali, že znají cestu, se náhle zdají být ztracení, a my, kdo je měli za průvodce, je shledáme sobě rovnýma. A to je zvláštní období - doba velkýho uvědomování.

       "Chci teď objevovat svůj vlastní vesmír, protože nikdo jinej to udělat nemůže."

       Proto dělejme dneska všechno s rozvahou a pozorně.

Snění už není (tím čím bývalo)!

Budík mě probudí ve 4.07. Lehnu si na záda a hned zase zavřu oči. Opakuju si stále dokola: "Tohle je realita, tohle je realita, tohle je realita,..." Usínám.

       Vžum!

       Procházím domem mé budoucí učitelky zákadních společenských věd. Jde přede mnou a provází mě. Fungovalo to! zajásám v duchu v duchu. Vzpomenu si na slova Koie Fresca, totiž, že se máte uvolnit a užít si to. Nevím, proč mě ta slova napadla. Začnu se ale rozhlížet kolem a náležitě si prohlížím každou místnost, kterou mě má učitelka provází.

       Dům je starý, nábytek jakoby v barokním stylu. V jedné chodbě sedí pán ve zvláštním obleku a cosi bez zastávky zapisuje. "Proč je tu tenhle pán?" zeptám se učitelky. "Nemám ponětí," odpoví. To mě zarazí. Jak to, že neví, když je to její vlastní dům?

       Dojdeme do místnosti se zdobeným zlatým zrcadlem. Přistoupím k němu a tělem mi projede osten hrůzy. Zírám na místo, kdy by měl být můj vyděšenej obličej. Místo toho se ale dívám na své tělo zazadu. Postava v zrcadle nemá obličej ani prsa ani šíji. Jen záda z obou stran. "Teď se probudím šokem," blikne mi hlavou, těsně než se obraz rozostří a pohne.

       Vžum!

       Jsem vzhůru? Tentokrát jsem se vzbudila do jiného domu, má pískové zdi a pár věžiček, skoro jako malý hrad. Postupně (čas ve snech plyne mnohem pomaleji) si uvědomuju, že stále sním. Necítím se bůhvíproč dobře a chci se probudit. Něco mě napadne.

       Vylezu na okenní římsu. Stoupnu si do okna a vidím, že jsem od země dost vysoko. Všimnu si ale, že z výklenku napravo mě pozoruje máma. Vtom sebou trhnu, když někdo přiběhne do pokoje a křičí, že se nemůžu zabít před mojí vlastní mámou. Skáču.

       Vžum!

       Jsem jinde. Tentokrát vzhůru? Probouzím se několikrát do různých domů a míst, v každém je ale ten samej Štěpán ve velký manželský posteli s bílejma peřinama. Každá další realita se navlas podobá tý mojí, přestože místa nepoznávám. Po každym dalšim "probuzení" tápu, jestli už nejsem zpátky ve svý posteli a ve svý realitě. Pokaždý to rozpoznám podle nějaký maličkosti, co je jinak.

       Ležím se Štěpánme v posteli. Čteme si dopisy, co mi Štěpán v týhle realitě poslal. Píše v nich tak nádherný věci... Štěpán zvědavě vytahuje další a další dopisy. Sám je překvapenej, že tohle nějaká jeho verze napsala (nepatří snad do týhle reality? cestuje napříč snama se mnou?). Všechno je matné a tak trochu v mlze a já vím, že je to sen. Ani se neobtěžuju dělat svá kontrolní znamení.

       V jedné z realit očekávám od kamaráda M odpověď na mojí zprávu (tu jsem ve svý realitě skutečně napsala). Podívám se na mobil a zjišťuju, že mi krom tý jedný M napsal spoustu zpráv, mimo jiné mi sděluje i to, že mě miluje. Nevzrušuju se tím, ježto oba víme, jak to myslí.

        Jindy stojíme na dřevěnym molu a vytahujeme z vody plastovou krabici s mýma věcma. Prohlížim si je s obdivem a skutečně mi patří, přestože vím, že tohle je sen. Jenže mobil, co jsem teď vytáhla z krabice, má jinej obal než ten opravdu můj, co mám v kapse.

       Mazlím se se Štěpánem v bílý posteli, protože se stejně nemůžu probudit.

       V kuchyni domu, do kterého v každym snu stále vracím, děláme čaje a povídám si se svou rodinou a dalšími lidmi, kteří tam prostě byli a nikomu to ve snu nepřipadalo divné. Přijde řeč na jednu naši známou, co má v naší realitě rakovinu. Vyjde najevo, že ji má i v téhle snové. Zamrzí mě to a přijde mi to nefér.

       Najednou se jedním trhnutím a pomyslnym "VŽUM" přenesu do reality. Jsem vzhůru.
     

AŠ bude po nás

Uvidět celý svět v zrníčku písku
a nebe v divoké květině
podržet nekonečno na dlani ruky
a věčnost v hodině

- William Blake

       Rovnám si to v hlavě, ale druhej den mám stejně zase bordel. A v tom se cokoli hledá špatně, a nejhůř maličkosti - jako třeba "to dobrý ve zlym". Psaním v sobě sice čtu jak v knize, ale stejně se pak nechám rozečtenou. Už ze zvyku odkládám věci někam do ústraní a snažim se neřešit. A když pak přijde krize, nemám nic přečteno a nejmíň pak sebe. Kdo by se pak divil, že mám obden bordel a a slušnej pokoj je ustavičně v nedohlednu.

       Krásný dobrý den vám všem,
       celý první odstavec jsem si četla hlasem Kata z Prago Union a usmívala se nad podobnostmi. Prago Union mám teď totiž v hlavě dnem i nocí, v každý možný situaci dokončuju věty druhejch textama jejich songů. Jsem docela otravná, když se to tak vezme.


      Přijde mi, že žiju jen tak naoko a klamu sama sebe. Jsem příliš opatrná, nebav se se mnou o drogách a alkoholu, budu tě nenávidět. I věci, co miluju, dělám napůl nerada. Vždycky mám dvojí pohled na věc - dobrý, špatný. Tomu se prý říká duální vědomí a je to pohled na svět, který zahaluje průměrné lidské bytosti za závoj klamu. Věci jsou totiž ve skutečnosti neduální, jednotné a prázdné, a pokud to poznáte, prohlédli jste. Ach, alespoň teď vím, odkud se to všechno bere. Jediné, co musím, je přestat poslouchat Tygříka.


       Krom toho jsem sobec. Cvičím se v soucitu s druhými, a přesto jsem patrně sobec. Chtěla bych si totiž myslet, že až bude po nás, budeš pro mě smutnit a třeba na si po mně i trošičku stýskat. Jenže ty už to máš naplánovaný. Závidím ti tvoje jasný plány a to že je můžeš s druhýma plánovat. Moje plány začínaj a končej v odrbanym snáři, pod příslušnym číslem. Přesto se snažim vymyslet důvod, proč bych ti tu tvojí další lásku přála, ale vzhledem k tomu, že A. neni B., tak mě nic nenapadá. Když vím, že všechny tvý závazky jsou jen prázdný slova, jak ti mám věřit, když říkáš, že mě budeš furt milovat?

---------------------------------

       - Tady jsem si musela udělat pauzu na meditaci. Začala jsem opakovaným čtením následujících Einsteinových slov:

 Lidská bytost je částí celku, který jsme nazvali vesmírem, částí omezenou co do času a prostoru. Zakouší sebe samu, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od zbytku - je to jakýsi optický klam jejího vědomí. Tento klam je pro nás svého druhu vězením, jež nás redukuje na naše osobní touhy a náklonnost k několika nejbližším jedincům. Naším úkolem musí být osvobodit se z tohoto vězení tím, že rozšíříme okruh svého soucitu, aby zahrnul všechny živé bytosti a přírodu v celé její kráse.

---------------------------------

       Seděla jsem s mou kamarádkou na verandě. Nabídla mi cigaretu a já ji přijala. Rozpůlila jsem ji, jednak proto, že celou jí nevykouřim a jednak abych měla trochu tabáku pro každej případ. Tak jsme seděly a kouřily její cigarety, co byly levnější značky než obvykle a taky víc škrábaly v krku.
Povídaly jsme si o "stavech", jak jsme to nazvaly. Stavy jsou naše nekontrolovatelný návaly pláče a následný lítosti. Obě na to trpíme. Jenže Ona trpí ze skutečných důvodů, rodinných problému a stresů, který si v málokdo našeho věku umí vůbec představit. Já na druhou stranu trpim z důvodů banálních, často neurčitých, o to víc nesmyslných.
Zmocnil se mě reálnej a ohromující obdiv k nonšalantní lehkosti, s jakou má kamarádka zvládá překážky, co před ní život předkládá, když mi věcně prozradila, že právě teď si prochází posttraumatickym šokem. Zastyděla jsem se za sebe. "Nesmíš si říkat, že tvoje starosti jsou hloupý, to je úplnej nesmysl," řekla mi. Usmála jsem se, protože vím, že to má z knihy The Perks Of Being a Wallflover, kterou obě milujeme.

       "Tvoje příběhy nikdy nemají pointu."
     

        Zase sedím doma, zase nečtu ani nemaluju. Dokonce ani nebarvim. Voláš mi, ať večer přijedu. Přemýšlím, proč nemůžu přijet dřív než večer, ale nezeptám se. Jen řeknu, že přijedu. Přemýšlim, co kde a s kým budeš asi dělat, ale nezeptám se. Nežárlim, jen mám pořád ještě strach. Na cestě autobusem si nasadím si sluchátka a pustím Interlude 2 od Alt-J. V rukou pevně držím knihu Düdžom Rinpočheho Slova mého srdce a hltám její řádky jako protijed. ("Proč ji pořád držíš?"
- "Vždycky chci držet takovou knihu u sebe.") Než k tobě dorazím, přečtu 50 stran. Když tě pak objímám, cítím z tebe zase cigarety. A tak to všechno začíná. Pokračovat to bude mlčenim a končit slzama.