Tím, že tě mám, vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám.
Ať v tý zimě dál při mně stojí má, láska tak běžná jak sova sněžná,vzácná a něžná až dojímá jako sníh o Vánocích.
přišla bouřka.
přišla, když jsem se vykláněla z okna. kolem dokola, od hor, ze všech směrů oblohu rozsvěcovaly blesky, jako studené plameny, jiskření, elektrizující a neodvratné, blížící se. ještě bylo ticho, tma, dusno, jen chvílemi hřmělo.
potom hory začaly neurčitě šumět, pouliční osvětlení párkrát zablikalo, zhaslo, a zase se rozžehlo. a domy v údolí začal v temné mlze pohlcovat ten přibližující se šum. a teprve když byl až u mého okna, změnil se v déšť a vítr. okenice práskaly o dřevěné stěny chat, stromy se ohýbaly, do obličeje mi stříkla sprška studené vody.
zavřela jsem okno a ulehla ke spánku, plná té elektrizující neodvratnosti, radosti, mlčení, ale i velikého stesku. a napadlo mě:
mohla bych říct, že je to škoda, odjíždět s tolika nevyřčenými slovy, s tolika promarněnými chvílemi blízkosti a sdílení, s takovou silou pomoci a milovat, bezcílně. mohla bych říct, že teď, když jsi na tisíc mil daleko, mě to mrzí. vidím ale jasně:
byla to volba nic neudělat. tvoje, převážně, dala jsem ti tu možnost. sama jsem se však taky držela zpátky - jakmile jsem pochopila, co sis zvolil, přijala jsem to, abych sledovala, jestli se mé tušení utrpení naplňuje. a tak to byla volba tě nepomilovat, volba nic neříct, nic neslyšet, nemít na to prostor ani čas. jasná volba zachovat se zcela pro sebe. taková vědomá i polovědomá rozhodnutí - jednat i nejednat - nám určují osud, který poneseme. a pak mě napadá:
cítím, že nejsi daleko. vím, že jsou lidé, kteří žijí vedle sebe a jsou si mnohem vzdálenější než my dva právě teď. co je to ta dálka, co nás dělí, co nám omezuje fyzický kontakt? kilometry na mapě, několik hor a řek a údolí. skutečná blízkost je blízkost ducha, který sídlí v jediné dobré myšlence. v modlitbě, ve vzpomínce tě právě nyní nacházím blíž, než kdykoli jindy, cítím tvého ducha věčně přebývat v chrámu mé duše. na tu dálku si jasně vzpomínám na to, co jsem jako dítě věděla, totiž že lidé, co milujeme, žijí navždy v našich srdcích.
vracím se tak k sobě a své síle i svému stesku s pokorou a znovu věřím, s radostí, nadějí a láskou věřím, že ničeho nelituju.
Tak ty si se mnou hraješ? Jen tak, říkáš? Naznačuješ, vidim to, že se nechceš vázat, jen tak, že si chceš udržet odstup, protože, a to teda bolelo, mi nevěříš a nemáš tam tak silnej cit jako já, a spíš máš pořád hodně bolest. Já ale neznám nic než lásku, a to ty musíš uznat. Nenechám tě si se mnou hrát, protože se neumím skrývat, neumím nebýt vždycky otevřená, neumím se nerozdávat, neumím nedávat ze sebe všechno, neumím předstírat ani lhát a neumím než neustále důvěřovat. A nevěřil bys, ale je to má síla, nenechám nikoho, ani tebe, můj drahý, obrátit mou sílu proti mně. To chci říct, když říkám, že jsi sobec, a že mám strach, že mě ponížíš, nebo že mě využiješ. Buď od toho chci něco jinýho než ty, nebo k sobě nejsem úplně upřímná, říkáš. Proto prý ten strach z ponížení. Jinými slovy, ty chceš ode mě, abych nic nechtěla. Abys sis se mnou mohl hrát, jako mazlík, jen tak, dokud tě to baví. Nebo spíš, ty chceš - protože nejsi zas takový sobec - abych já tohle chtěla. A co když ne, můj drahý? Tím nevědomym požadavkem mě nejen omezuješ, ale sám se zbaběle vyhýbáš zodpovědnosti, a to není cesta pravého muže. Bojíš se mé lásky? Bojíš se, protože tam, v lásce, jsem silná, a ty slabý - slabost tomu říkáš! Ano, je to slabost, alespoň dokud mi nevěříš. A ty mi přece nevěříš. Nedivím se, já tobě také ne - ne dokud mě nemiluješ. Tvé lásce věřím tisíckrát víc než tobě. V tvou lásku věřím, nejdražší. A ty? Mluvíš na mě stále, jako bych si nic neuvědomovala, jako bych neviděla jasně všechny ty tvé odtažitosti volající do vesmíru, jako bych neviděla všechno to, co ty vidíš a necítila ještě lépe než ty, co cítíš. A máš snad pravdu a potřebuju někdy věci ujasnit a uzávorkovat. Ale já se tě zeptám, pokud bude třeba.
Jsi krásný. Krásný a smrtící. Zabil bys mě jediným zlým pohledem. Ty. Kdo jinej než ty? Snad jen táta, jo, ten by to taky svedl.
Ubližování, nedůvěra, neodevzdávání a nenaplnění očekávání. Souznění, vášeň a milování, blízkost a bezmezná víra. A to všechno jen tak, chceš mi říct? Jsi pokrytec, nebo zbabělec, pokud to tak vidíš, vždyť jasnější i rozporuplnější to být nemůže. A kdo nás vykoupí? Kdo, když ne my?
ty už mi nepatříš. ty už mi nepaříš. ty už mi nepatříš. ...
už od rána, od rozednění, všechno, co dnes vnímám, vidím, žiju, jakoby najednou obsahovalo tebe, či spíš zárodek lásky k tobě, jako potenciál nebo snad možnost. té oné lásky, se všema příkoříma i radostma, jak ji znám, ale přece i jinak. možná proto ta bolest těla, hlavy, nohou, proto ta únava k smrti, která mě nutí zpátky do postele, zpátky do bodu nula, kde všechno začalo a kde se stal celej rok, snad i celej život se tam stal tu noc, to ráno. pozoruju to a vnímám na těle tvoje doteky zcela jasně, jakoby se do mě vpálily, tvoje doteky silnější, pevnější, jistější než všechno, co jsem poslední dobou vnímala. pozoruju to, ten proces se mi před očima rozkrývá, a stále si nic nepřeju, stále po tobě nic nechci, udivuje mě to. slova, slova, slova, a pocity, každý mířený přesně, každý vážený na míru, splývaj v opojení, v derealizovanou, pulzující bolest a slast, lásku a vztek, sílu a slabost, mužnost a ženskost, a vůbec všechny protiklady, ale sjednocené a prožité bez nejmenšího strachu. chce se mi spát a spát, kéž noc už nikdy neskončí, kéž ráno nikdy nepřijde, kéž se náš čas zastaví, protože nevím, co bude, nevím, kým budeme. vděčná a slaboučká, odevzdávám se žití, znovu, stejně pokorně, se stejnou vervou, svobodou či poznanou nutností, odevzdávám se životu a lásce, která mnou hýbe, a znovu... hledám.
