Tím, že tě mám, vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám.
Ať v tý zimě dál při mně stojí má, láska tak běžná jak sova sněžná,vzácná a něžná až dojímá jako sníh o Vánocích.
přišla bouřka.
přišla, když jsem se vykláněla z okna. kolem dokola, od hor, ze všech směrů oblohu rozsvěcovaly blesky, jako studené plameny, jiskření, elektrizující a neodvratné, blížící se. ještě bylo ticho, tma, dusno, jen chvílemi hřmělo.
potom hory začaly neurčitě šumět, pouliční osvětlení párkrát zablikalo, zhaslo, a zase se rozžehlo. a domy v údolí začal v temné mlze pohlcovat ten přibližující se šum. a teprve když byl až u mého okna, změnil se v déšť a vítr. okenice práskaly o dřevěné stěny chat, stromy se ohýbaly, do obličeje mi stříkla sprška studené vody.
zavřela jsem okno a ulehla ke spánku, plná té elektrizující neodvratnosti, radosti, mlčení, ale i velikého stesku. a napadlo mě:
mohla bych říct, že je to škoda, odjíždět s tolika nevyřčenými slovy, s tolika promarněnými chvílemi blízkosti a sdílení, s takovou silou pomoci a milovat, bezcílně. mohla bych říct, že teď, když jsi na tisíc mil daleko, mě to mrzí. vidím ale jasně:
byla to volba nic neudělat. tvoje, převážně, dala jsem ti tu možnost. sama jsem se však taky držela zpátky - jakmile jsem pochopila, co sis zvolil, přijala jsem to, abych sledovala, jestli se mé tušení utrpení naplňuje. a tak to byla volba tě nepomilovat, volba nic neříct, nic neslyšet, nemít na to prostor ani čas. jasná volba zachovat se zcela pro sebe. taková vědomá i polovědomá rozhodnutí - jednat i nejednat - nám určují osud, který poneseme. a pak mě napadá:
cítím, že nejsi daleko. vím, že jsou lidé, kteří žijí vedle sebe a jsou si mnohem vzdálenější než my dva právě teď. co je to ta dálka, co nás dělí, co nám omezuje fyzický kontakt? kilometry na mapě, několik hor a řek a údolí. skutečná blízkost je blízkost ducha, který sídlí v jediné dobré myšlence. v modlitbě, ve vzpomínce tě právě nyní nacházím blíž, než kdykoli jindy, cítím tvého ducha věčně přebývat v chrámu mé duše. na tu dálku si jasně vzpomínám na to, co jsem jako dítě věděla, totiž že lidé, co milujeme, žijí navždy v našich srdcích.
vracím se tak k sobě a své síle i svému stesku s pokorou a znovu věřím, s radostí, nadějí a láskou věřím, že ničeho nelituju.
Tak ty si se mnou hraješ? Jen tak, říkáš? Naznačuješ, vidim to, že se nechceš vázat, jen tak, že si chceš udržet odstup, protože, a to teda bolelo, mi nevěříš a nemáš tam tak silnej cit jako já, a spíš máš pořád hodně bolest. Já ale neznám nic než lásku, a to ty musíš uznat. Nenechám tě si se mnou hrát, protože se neumím skrývat, neumím nebýt vždycky otevřená, neumím se nerozdávat, neumím nedávat ze sebe všechno, neumím předstírat ani lhát a neumím než neustále důvěřovat. A nevěřil bys, ale je to má síla, nenechám nikoho, ani tebe, můj drahý, obrátit mou sílu proti mně. To chci říct, když říkám, že jsi sobec, a že mám strach, že mě ponížíš, nebo že mě využiješ. Buď od toho chci něco jinýho než ty, nebo k sobě nejsem úplně upřímná, říkáš. Proto prý ten strach z ponížení. Jinými slovy, ty chceš ode mě, abych nic nechtěla. Abys sis se mnou mohl hrát, jako mazlík, jen tak, dokud tě to baví. Nebo spíš, ty chceš - protože nejsi zas takový sobec - abych já tohle chtěla. A co když ne, můj drahý? Tím nevědomym požadavkem mě nejen omezuješ, ale sám se zbaběle vyhýbáš zodpovědnosti, a to není cesta pravého muže. Bojíš se mé lásky? Bojíš se, protože tam, v lásce, jsem silná, a ty slabý - slabost tomu říkáš! Ano, je to slabost, alespoň dokud mi nevěříš. A ty mi přece nevěříš. Nedivím se, já tobě také ne - ne dokud mě nemiluješ. Tvé lásce věřím tisíckrát víc než tobě. V tvou lásku věřím, nejdražší. A ty? Mluvíš na mě stále, jako bych si nic neuvědomovala, jako bych neviděla jasně všechny ty tvé odtažitosti volající do vesmíru, jako bych neviděla všechno to, co ty vidíš a necítila ještě lépe než ty, co cítíš. A máš snad pravdu a potřebuju někdy věci ujasnit a uzávorkovat. Ale já se tě zeptám, pokud bude třeba.
Jsi krásný. Krásný a smrtící. Zabil bys mě jediným zlým pohledem. Ty. Kdo jinej než ty? Snad jen táta, jo, ten by to taky svedl.
Ubližování, nedůvěra, neodevzdávání a nenaplnění očekávání. Souznění, vášeň a milování, blízkost a bezmezná víra. A to všechno jen tak, chceš mi říct? Jsi pokrytec, nebo zbabělec, pokud to tak vidíš, vždyť jasnější i rozporuplnější to být nemůže. A kdo nás vykoupí? Kdo, když ne my?
