21. báseň

Kolikrát ještě spatřím slunce

vyjít nad známým obzorem

kolikrát hory a lesy v dáli

utěší mé zjihlé srdce

a vlahý vzduch po dešti usuší mé slzy

Kolik obzorů zrak můj vidět dá mi

kolikrát domov srdce změní

než osvítí mě pochopení

že hledím-li k vesmíru, k sobě hledím

a kudy jdu, jdu k domovu

o sobectví

1. 
   

umírá babička

Ač netečou zatím hořké slzy

v můj pramen se slijí brzy tři říčky

babičky matky a dcery

neb přidušený matčin vzlyk dere se už v pery

Svírá dítě v osudovém objetí

v němž touží zas zahnat neúprosný čas

a nevinná dcerka nemá ponětí

že plaché oči prozrazují matčin strach

a bolest příliš těžká pod víčky dojetí

touží se odplavit jako v dešti prach

Zatímco já tak pozoruji nebe se zemí si hrát

v hřejivém paprsku prozřetelnosti začnou srdce tát

a roztají v spojenectví všech těch duší

co nezvratnou skutečnost smrti tuší

při cestě

Stojím tiše při cestě a čekám

asi než mě někdo zhora spasí

Všechny cesty přece vedou někam

říkám si ač mapa nesouhlasí

A za zády mi bouře burácí

z hor zahalených mlhou zvony zvoní

Jen já nemám nic lepšího na práci

než čekat zda mě život nedohoní

(Dohonil mě hned a ještě k tomu

chlápek mě prý hodí autem domů)

o dobré víře

každodenní hypnóza

tak nevím už opravdu coby

jestli má tohle být duch naší doby:

zmámená dnešními popovými hity

co rodí se rychlejš než součástky na pásu

jen slova zmatená a prázdná projdou síty

dík mutacím posměšných zpěváků asi

já myslím zas potají na spásu

a snažím se vyhýbat vědomí masy

srdečná pocestná

polními cestami, lesem a horami

srdce své nesu na dlani

a když mě zastavíš, kousek ti podávám

vyměním za ten tvůj, nebo jen rozdávám

však to, co rád daruješ, dvakrát se vrátí

a co dáno mi pro tebe, tobě mám dáti