do mrazu

Modlitba za rozřešení

Modlím se za tebe můj nejdražší

kéž i ty vzpomeneš si na mě

Dnes ohněm kouřem chlastem hudbou tmou

bojím se jen být v noci samotnou

Mé oči slabé pláčem slané

alkoholem udolané

jako by zvaly tě ať zklameš

Tak konečně zklam mě!

Jenže ty oči touží otevřít ti brány duše

a já stojím při tobě už ve předtuše

v každém tvém kroku mé srdce je i tvé

Tu nezvratné je zvláštně nehybné

Ať sám jsi, anebo v davu

věz
má bolest přesně setne tvojí hlavu

Neb láska už poslepu spředla kol nás sítě

doufajíc jednou chytit si tě

Teď ve tmě hledají tě moje ruce

tápající jak plápolavé srdce

Však pevná víra strachy zaplaší

Modlím se za tebe můj nejdražší

Kéž i ty vzpomeneš si na mě

s úsvitem / by dawn

Večer co večer ulehnem každý do postelí
a ustele nám nesmělá touha a nehybnost
usneme s rukama na zdi co nás dělí
Duše rozevřou se něžně jako květ
a ve snu projdou zdí a přejdou most
Však jako bílá lilie vždy po setmění chřadne
náš čas nocí vymezen zas s rozedněním zvadne
s úsvitem jsme odsouzeni navždy osamět


Evening by evening we lay each in our bed
hands on the wall we cannot cross
by desire and stillness our bed is made
Two souls unfolding tenderly like blossom
in dreams they burn bridges go through walls
But as a white lily withers when the night falls dark
a time mesured by nights fades away with morning spark
the dawn condemns us both to be forever lonesome

kopretiny

Z posledních chladivých chvilek dne

skládám své života poledne

skládám svých dvacet let v řádku hlíny

a do ní zasadím kopretiny

                                                 ze kterých věnce jsem uvívala

                                         tisíckrát do řeky házívala

Dnes bílé ty květiny vysázím

co tisíckrát pluly jen k nohám tvým

                                            k tobě co pyšně jsem opustila

                                            abych tu nezvratnost přerušila

Dnes bílé ty květiny vysázím

co tisíckrát dopluly k nohám tvým

                                     a řeku já místo věnce spluji

                                až k tomu kterého miluji

o hranici jazyka

Zničehonic se síla řeči probudí

a opraví tvé pyšné pochybnosti

Hranice jazyka lze zbořit na přání

úměrně úsilí a netečnosti

Hlavně se nesnažit plnit zadání

klín nutnosti si vrážet do hrudi

Mnohem spíš stačí nechat ruku hrát

dovolit si dosnít píseň o bílých koních

na křídlech moře slov

co nezdá se logické nechat zaznívat

noc úplňku

V spaní se tvé dílo vrací zpět do moře temnoty
odkud ho každé jitro stůj co stůj vylovíš

Po úplňkové noci probudíš se hadů plná

ten pocit už ti bylo znát

nic naplat prádlo bílé sprát

tvá postel je dál samá krvavá skvrna

Ze sna se potichu háďata snesou

ve dne pak tísní tě, rukama třesou

Večer úplněk tvůj třetí pláč si vzal

vykoupil všecku tvou křeč v osamění

a dílo ti vrátí k rozednění

Hady v břiše pak vnitřním ohněm spal

Tvá krev tu dohodu s měsícem splatí

vždyť on couvá už a brzy se ztratí

rozplývací

jediným slovem lze utišit řeči proud

zastavit čas a mraky nechat plout

jedinou myšlenkou usebrat sílu svou

a záhy potichu v chůzi se dáváš:

tak přijímáš do sebe zpěv ptáků

přijímáš vichr šustící listovím stromů

a sluneční paprsky

přijímáš bzučení včel a brouků

vdechuješ vůně lučních květin

takto usebrán tím vším se stáváš

to vše zahrneš nejprv ve svém soucitu

pak není už ani tvého soucitu

ani ty sám nejsi tu