Ahoj magoři, - experiment, fantazie, všechno je fikce (fikce fikce). Tady je odkaz na sesterskej článek mojí vědoucí kamarádky.
„…Myslim, že by se v seznamu věcí, co chceš, našlo i
poslouchání dobrý hudby.“
„Jo,“ kývla hlavou Julie. Koutkem úst se trochu, malinko usmála „to asi jo.“
Ticho. Čtyřletá Anna bezděky sebrala z koberce pár dřevěnejch
kostek a začala je na sebe soustředěně skládat. Julie pořád pohledem
znásilňovala svůj modrej keramickej hrnek. Ovocný čaje jsou stejně hnusný.
„A ještě láskyplný líbání a básnění,“ ozvalo se do přívětivý
nicoty. Anna vzhlédla od svých kostiček a ušklíbla se. „Ale to je tak všechno“
dodala Julie „to je tak asi všechno, co arogantní královna (korunka se třpytí
mezi změtí neposlušnejch dětskejch vlásků), která si o všech myslí, že jsou
idioti, chce.“
Anna se přestala věnovat dřevený věžičce a rozesmála se. To se směje mně?, uvažovala zmatená
Julie a rozpačitě sevřela svůj hrnek ještě pevněji. Anna se ve skutečnosti smála jen proto, že jí přišlo vtipný, když její o rok starší kamarádka používá slovo idiot.
„A co třeba mlčení?“ ozvala se Anna nakonec. „Klidně i
láskyplný“ pousmála se a hodila Julii jednoho z desítek jejich plyšáků.
Julie ho sebrala a automaticky s nim začala všemožně potřásat a vůbec
pohybovat a tak, jak už to děti dělávaj.
„No, to možná taky“ připustila arogantní královna, která si
o všech myslí, že jsou idioti. „Ale jen když mlčení sdílíš s někym.“
„Jo.“ Anna položila plyšovýho zajíce, energicky se zvedla a
odcupitala do kuchyně. Když se vrátila, držela pyšně v drobounkých
ručičkách konvici černýho čaje a zubila se nad svým úlovkem. Koutky Juliinejch
úst se roztáhly v širokym úsměvu, takovym, kterej malý královny používaj zřídkakdy a kterej si šetří
jen pro ty nejpříjemnější okamžiky a věci. Vylila svuj ovocnej čaj do květináče.
Anna nalila horkej čaj do Juliinýho prázdnýho modrýho hrnku a sobě
do černýho s malym měsíčkem vepředu. Venku zas zamňoukala kočka.
„Já bych mlčela tak ráda, kdybych si vo někoho vopřela nohy
a on by mě hladil po vlasech, to by se mlčelo, zlato“ prohodila Julie a usrkla
si čaje. Byl ještě moc horkej.
Anna chvíli zaraženě mlčela. „Jak je tohle fyzicky možný?“
vypadlo z ní nakonec. Pohlédla na Julii a snažila se přijít na to, jak to
myslela. Někdy jí přišlo, že Julie se těmahle větama jen snaží vypadat starší, ale vlastně sama neví, co říká. Ale kdo to ví? Z jejího výrazu nebylo jako vždycky čitelný vůbec nic. Už
dávno věděla, že klíč k pochopení Juliinejch slov musí hledat mnohem
hloubějš než v jejím vnějšim výrazu. Ale na tyhle věci byla ještě moc malá,
prozatím si vystačí s hrnkem černýho čaje a dřevěnejma kostičkama.
Julie dělala, že otázku neslyší. Nechtělo se jí teď
přemýšlet nad reálností věcí, stejně by neuměla svá slova urovnat do souvislých vět.
Místo toho vyndala z knihovničky leporelo a posadila se na koberec a posté prohlížela ty samý obrázky a
sledovala písmena, který neuměla číst.
„Hele, vědělas o tom, že víc než 80% lidí, kterejm je
šestnáct let, už potkali člověka, kterýho si později vezmou?“ řekla Julie, když
si prohlížela podivně barevnýho ježka v knížce o pěti ovečkách. Vždycky ji fascinoval.
„To je zajímavý.“
„Je.“
„Ale kolik těch manželství není vězení a zklamání?“
prohodila Anna a přilila si do čaje spoustu mlíka.
Julie pokrčila rameny.
„Já se chci vdávat ve dvaceti“
oznámila slavnostně a sakrasticky se usmála. Anně rychle problesklo hlavou, že Julie už používá sakrasmus úplně automaticky v každý svý větě a nevěnuje pozornost tomu, jak se pak význam tý věty mění. Ale
dřív než si uvědomila, co to znamená (pokud to něco vůbec znamenalo), byla ta myšlenka pryč. Vždyť ani jedna z nich ještě slovo sakrasmus
neznala.
„Hovno, nechceš,“ zazubila se Anna a sebrala z bedny
s hračkama ochmatanýho medvídka, kterýmu mezitím postavila z kostek
solidní domek. „Ve dvaceti přece musíš studovat“ pronesla taky sarkasticky.
„Dřív jsem si říkala, že manželství a děti jsou hrozná
píčovina, a... a pak jsem ucítila lásku a…“ Juliinýma očima na chvilku blesklo něco, co Anna neznala „…najednou bych chtěla.“
Anna přimhouřila oči a chvíli svou kamarádku sledovala. Už
zase nepřítomně sledovala svůj hrnek čaje. Co je to láska? Kde ji Julie našla? Trochu smutně se pro sebe pousmála. Anna Julii vždycky záviděla její třpytivou korunku. „Tak to je přece
dobře, ne? Aspoň se nebudeš muset vzpouzet… systému.“
Obě dívky zase chvíly mlčely, ticho rušilo jen bouchání kostiček. Kočka je sledovala
z nedosažitelný blízkosti. Ranní paprsky ohlašovaly příchod svěží a
chladný letní noci. Všechno se zdálo tak nereálně reálný.
Malou Annu dneska mlčení unavovalo „Myslim, že většina lidí
vidí v manželství něco jako jistotu.“
„Jo, to asi jo.“
„Ale stejně to tak
neni,“dodala Anna a významně upila svého čaje. „Ale co je dneska jistý?“
opáčila ve stejnou chvíli Julie.
Obě dívky vzhlédly, jejich oči se setkaly. Obě odpověď znaly. Smířeně, klidně usmály.
„Smrt“ odpověděla Anna.
Hodláme v rozhovorech magorů pokračovat. Ano.
"Intelektuálové jsou hloupí a podvědomi je tvuj největší nepřítel."
Exp.
Napadlo nás, že bychom mohly s kamarádkou takhle zaznamenat nějakej z našich spontánních rozhovorů a každá si k němu pak vytvořit podtext, dát ten rozhovor do nějakýho kontextu. Tak jsme to udělaly.
Já jsem brala důraz na protiklady, rozpory, (Nic nedává smysl. Všechno je fikce) snažila jsem se jich sem dát co nejvíc, ale ne tolik, aby to byla jsen změť po sobě jdoucích vět bez jakýkoliv spojitosti. No, vlastně je to fikce fikce. Ano.
