Dar víry?

      Seděla jsem v kruhu desítek věřících, křesťanů, pánbíčkářů - malejch i velkejch, jak vírou, tak věkem. Seděla jsem tam a necítila soudržnost a necítila jsem se být jako oni, ani jsem nechtěla, přestože ti lidi byli z velký většiny úžasní a sympatičtí a usměvaví a vůbec. Asi je to hřích, rouhání - hádám - ale tohle bytí s tolika věřícíma ze mě udělalo mnohem menšího křesťana, než jsem kdy byla.

       Seděla jsem u ohně, v kruhu desítek věřících, a nemohla myslet na nic jinýho, než na to, jak vroucně jsou mí společníci odevzdáni Pánu, či Ježíši, či Hospodinovi, Otci... (nazývají totiž svého Boha pokaždé jinak, přestože myslím, že už ani oni sami nerozeznávají, komu své chvalozpěvy přesně referují). Nedokázala jsem pochopit, kde berou tu jistotu a pevnost hlasu, se kterou zpívají oslavný písně Bohu nebo mu předkládají své modlitby, a o to míň jsem ji dokázala najít v sobě. Nechápala jsem, proč je tolik naplňuje děkování Bohu za všechno, co se stalo i nestalo, přestože jsem si byla jistá, že si musí nějak uvědomovat, že zásluhy za ty záležitosti patří jen jim samotným.

       Seděla jsem tam a necítila nic než obdiv, a možná, úplně na na dnu dušičky, závist. Přestože mne unavovalo to každodenní téměř identické děkování a prošení, nemohla jsem nic než v úžasu poslouchat. A je to podivně smutné, že jsem tenhle text psala ve třetí osobě, ale ach, promiňte, Pane, Otče, Bože, Hospodine, či Ježíši, ale já už jen z úcty k těm veselým lidem nemohla jinak. Je to zvláštní věc, víra. A náboženství, ať už jakékoliv, je pro silné, ba ty nejsilnější. A já tedy nemohu být křesťan.

Rozuzlení

       Stále hledám inspiraci, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi odjela na letní tábor. Vlastně mi ani nechybí, protože - jak mi sama šeptá v měsíční záři letní noci - je mojí neodmyslitelnou součástí. Přesto postrádám její vůni a její doteky.


Vítr se zvedal a venku hřmělo

Mozek propadl slastnému snění
v mýtyckém světě hledal oproštění
od ospalých dnů i nočního bdění
od nedostatku soustředení

A vyvstane myšlenka z onoho chvění
hladinu čirého rozumu zpění
'to ty jsi můj nejmilejší typ umění
jen v tvé moci je rozum můj i vědění
v sametové tmě žárem oslepení
nevinní marně hledají rozhřešení'

V záchvatu paniky tělo se chvělo

Inspirace je (ta)tam

Mozart je mým průvodcem, Janáček mým svůdníkem a Čajkovskij mým světlonošem. Thoreau je mým učitelem, Poe mým guvernantem, Jirous s Gellnerem se mnou chodí pít. A ačkoliv mě všichni tito vzácní páni provází téměř kamkoliv kráčím a byť naše cesta vede vždy vysoko nad mráčky lidské reality, nedokážu už žít, ba ani přemýšlet produktivně. Můj mozek, mé tělo i srdce stůně nemocí svůdné slasti, všechno mé vědomí i vědění, ach, všechno, co jsem, je teď v Jeho moci. Zadupává všechnu mou inspiraci (všechna má inspirace je On) a vzbouzí ve mě něhu a cit, kterému stále nerozumím. Láska je jako loutkové divadlo se dvěma loutkami, co se ovládají navzájem. Má hra stále neohroženě graduje. A já věřím v reinkarnaci, neboť až se uzdravím, musím zemřít.

Memoáry Ellayne a Kaie, p 1

Vzbudila jsem se uprostřed noci z divnýho snu /všechny sny jsou teď divný/, sípavě jsem se nadechovala a zase jsem pocítila ten známej tlak na prsou, při kterym se cítim, jako by mi někdo vyrval vnitřnosti a nacpal tam místo nich nějakou trhavinu. Třásla jsem se po celym těle a chtělo se mi zvracet.

Zvenku jsem uslyšela burácení hromů. Jak dramatický. Vstala jsem, stěží se nacpala do džín a popadla mikinu.

A teď jsem tady.

V noci jsou ulice poetičtější, pokud nemyslíte na to, kolik ztracenejch duší s váma tu noční poetiku sdílí. Protože když na to myslíte, jsou pak ulice děsivější. A všichni vypadají jako přízraky.  Ale hádám, že tak to funguje se vším. Někdy si říkám, jestli by přece jen nebylo lepší nad věcma příliš nepřemýšlet.

Vdechuju dusnej vzduch a zamlkle studuju cigaretovej kouř. Vedle bílý sražený páry, která mi s každym hlubokym nádechem vychází z úst, vypadá ten kouř tak nějak smrtelně temnej. Šklebí se na mě. Nesnášim ten kouř. Nesnášim ho.

Tak už to chodí, že? Sami se připoutáváme k věcem, který nenávidíme. A tak dlouho se přesvědčujem, že bez nich nemůžem žít, až tý mrzký lži uvěříme. Tim se pak stanem - my sami - otrokama těch věcí. Ha! Život je tolik zvláštní a lidé tak naivní…

Možná že by přece jen bylo zdravější si prostě rozřezat žíly. ‚Ty jsi tak hloupá , Ellayne,‘ řekl mi, když viděl moje jizvy.  Pevně mě stiskl v náručí. ‚Já vím,‘ odpověděla jsem tehdy. Ale koho to nakonec zajímá, jestli hnijete zevnitř nebo zvenku.

Jistě, jenže mně pohled na krev nedělá dobře. Mně. Ach, to je vážně komický.

Típnu cigaretu o vlhkou zem, protože se rozpršelo. Nejdu domů. Chci se ale soustředit jen na bouřku, chci jí vnímat každou buňkou těla, vdechovat studenej vzduch a cítit vlhký kapky stékat po mojí tváři. Jak jinak bychom v životě poznali štěstí, když nebudeme vnímat panenskou krásu tak, jak si zaslouží být vnímána? 

Sedím na širokym kameni a se zakloněnou hlavou hledím nahoru do temna, odkud na mě padají lehké kapky deště a svlažují mi kůži. Myslím jen na Kaie, jako vždycky, když prožívám něco pozoruhodnýho a nádhernýho. Myslím na všechny ty básně, který nikdy nenapíšu, básně opěvující krásu životů, který nikdy neprožiju. To ale nevadí. Jsem v těhle myšlenkách šťastná.

Doživotní obětí/objetí

       Ráno vstávám ve spánku. Vytržená ze sna, který trval hodiny (jenže čas je ve snu jenom prázdnej pojem), ale pamatuju si z něj pár nicotnejch minut, který mi zpětně nedávají smysl. Abych se probudila, musím skočit do ledový vody. Ach, jak nádhernej pocit! Jenže, žel, i potom mé vědomí každou chvíli kolísá.

       Proplouvám životem příliš rychle, můj mozek nestíhá vnímat. Nebo je to pořád psychóza. Kdoví. (Já ne! Já nikdy neztratila kontrolu...) Mluvím a mluvím, a najednou, jen tak mezi řečí, mi v mozku vyvstane podivná myšlenka a já se zarazím: "Kdo to mluví tvým hlasem?"

       Ach, čím jsi mi dál, tím víc mi chybíš! Někdy večer, když ležím v prostorné posteli a svírá mě nesnesitelná tíha lásky (drtí mě zlehka a něžně a já se jí znovu a znovu poddávám), nutím sama sobě ošklivé vzpomínky na tebe a mámím s nimi city, aby mě ona Láska nechala spát. Někdy si je vnutím natolik, že se mi skoro hnusíš. Omlouvám se za to, opravdu. Jsem sobecká a odporně šťastná.

Láska balancuje mezi podivnými shodami náhod, život je totiž jen o načasování. A já jsem. A jsem tady, promlouvám k vám slovy bezejmenných mudrců.

       Zajímalo by mě, kolik pomyslných nadějeplných náznaků vysíláme každý den svým blízkým, kolik z nich k nim opravdu dojde a kolik z nich zůstane nepovšimnuto. Zajímalo by mne, kolik takových nenápadných náznaků a posunků bylo vysláno mně. Chtěla bych si je všechny přehrát v černobílym filmu na plátně a jíst při tom sýrovej popcorn.

   

     

     

Světýlka

©Hairspray Queen

Světýlka pro inspiraci vyráží prosvítit cestu všem ztraceným duším!

Nebudu nijak omezovat hranice vaší fantazie popisováním těchto fotek (a věřte, že každá skrývá příběhy). Hleďte a vstřebávejte, dosazujte a zamýšlejte se!

A.T

Mír a lásku vám všem!

       Je večer, chce se mi spát, a přesto nechce, chtěla bych jít ven a prožít dnešek znovu. Mám ve svém životě tolik krásně inspirativních lidí, že kdybych byla dobrým básníkem a měla jen o něco víc času, napsala bych už jistě nějaké světové dílo. Ale ještě víc mě těší, kolik krásně inspirativních lidi ještě v životě nemám a kolik se mi jich v životě ještě mihne.

       Ach, lidi jsou přece jen úžasný stvoření. Lidi, který dovedou vnímat krásu a maj pro ní cit, a především lidi, kteří dovedou tu krásu ocenit. A tihle Lidi když se náhodou sejdou, tak si přirozeně rozumí, vzájemně se ovlivňují a krůček po krůčku usměrňují své životy, ano, a usmívají se na sebe - jak úžasné věci dovedou! Takový lid by měl někde založit svou zem a žít v ní poklidným poetickým životem opravdových mudrců.

       A nebo ne, ať žádnou zem nezakládají. Jen ať dál chodí našemi přelidněnými a přece prázdnými ulicemi v bezútěšné touze po pochopení a poznání! O to krásnější bude je mezi šedými přízraky potkávat v každodenním shonu.

       Dnes jsem se celý den usmívala!