Sunday, 20 March 2016

o Knize

"Smrt je skutečná a přichází bez varování."
[ Nelekejte se, dnešní článek bude ve skutečnosti velmi pozitivní. ]

Krásný dobrý den,

       čtu (hltám!) teď knihu lamy Sogjala-rinpočheho nazvanou Tibetská kniha o životě a smrti. Ta kniha je všestrannou inspirací a zdrojem velký moudrosti pro mně i celej moderní svět - bez nadsázky - a dovolila jsem si z ní tedy citovat důležitý připomenutí výše. Noste tu větu v srdíčku, omílejte si ji dokola v hlavě, rozjímejte nad jejím významem, mějte ji na paměti a šiřte ji dál. Je to životně i smrtelně důležitý.

       Tibetskou knihu o životě a smrti mi ukázal jeden človíček, kterýho obdivuju pro jeho nevyčerpatelnou světaznalost, důvtip a cit. Jeho přítomnost je uklidňující a myslím, že by mohl klidně sám být mistrem. Dal mi ji do ruky, když jsem jedno chladný ráno seděla na pohovce v jeho pokoji, se slovy: "To je ta kniha."

       A byla.

      Nosím ji u sebe všude, kam se hnu. Miluju to, jak ji můžu držet přitisklou na prsou, kdykoli otevřít a začít číst. Ukazuju ji lidem, všichni si jí prohlíží se zájmem a bázní a já doufám, že si ji jednou taky přečtou.

Thursday, 21 January 2016

A co je to...?

V.

A zase. To jsem já.
Snažím se začít konverzaci a pak
si uvědomím, že ti nemám co říct.
Tak nějak zamrznu uprostřed věty.
To jsem přesně já!

A proč vůbec mluvím s tebou?
Co je to, co mě svádí
začít konverzaci právě s tebou,
když dobře vím, že ti nemám co říct.
Proč s tebou neustále mluvím,
když mi ani nikdy neodpovíš?
A co je to, co tě dělá
tak klidnym a chladnym a tichym
v mejch myšlenkách?
Proč nikdy nemůžu najít slova,
co ti vložit do úst?

A vůbec,
proč jsem vždycky tak nervózní, když jsem s tebou?
Proč si vedle tebe připadám tak
malá a hloupá?
Proč mám pocit, že mě nemáš rád?
Co je to, že mi na tobě záleží?
A proč bych si připadala smutná, kdybys zemřel?
Proč tě mám vůbec tak ráda?
A co je to, že tě nerada vídám?
Proč se mi o tobě zdá?
Proč tě chci pochopit?
Proč toužím po tvym uznání?

Vždyť s tebou nemám téměř nic společnýho.
Neznám tě. Mám pocit, že tě nikdy skutečně nepoznám.
Nic o tobě nevím. Kdo jsi?
Co tě dělá šťastným? Co smutným?
Proč o sobě říkáš, že jsi nevyrovnanej?
Co děláš po škole, když se nenajde nikdo, kdo by s tebou byl?
Proč tak často vyhledáváš společnost?
Bojíš se snad být sám se sebou?
Co je to, co tě dělá pro mě tak nepochopitelnym?
A co je to, že tě nedokážu odhadnout?

Takže, řekneš mi,
co je to, co tě dělá tak odlišným,
od jiných?
Vždyť nejsi tak výjimečný.
A krom toho, že vypadáš docela legračně,
nejsi ani tak zajímavej.
I když umíš hrát na klavír jako nikdo jinej.
Tak co je to, že na mě máš
takovej vliv?

Proč zase mlčíš?






Tuesday, 15 December 2015

Psychopatický génius, vjemy a prožitky

Se skloněnou hlavou fascinovaně pozorovala svoje nohy při chůzi. Zdálo se jí, že se půda pod ní roztáčí pokaždý, když došlápne. Rozběhla se. Svět se točil rychleji a rychleji. Běžela a smála se! Náhle vzhlédla a svět v tu ránu stál. Všechno znehybnělo, vzduch se rozechvěl. Svět čekal na její povel k pohybu. Ze srdce se zasmála.
________________________________

Zazvonila na zvonek a čekala. Tuhle situaci si v hlavě přehrávala snad tisíckrát, měla ji promyšlenou všemi směry, přesně věděla, jak se v kterémkoli případě zachovat. Přesto byla nervózní. Ve zvonku to zašramotilo.
"Kdo je to?"
"Přišla jsem ti vyprávět svoje sny," řekla klidně. Uměla dokonale zastírat nejistotu v hlase.
A chvíli tápal. Vzpomněl si. Seděli vedle sebe a mluvili o nahotě, čistotě, lásce a... o jejích snech. ("Mohl bys mi vysvětlit, co děláš v mejch snech." "To bych je nejdřív musel slyšet." "Přijdu ti je teda převyprávět.")
"Eh... ty jsi vážně tady?"
 Pomlka. Pár sekund odbilo v hlavě odporně pomalu, ty chladné hlasité údery jí resonovaly v uších. Byla na to ale připravená.
"Jasně, tak pojď asi dál," ozvalo se ze zvonku ledabyle.
Od dveří už nikdo neodpovídal.
"Haló?" řekl A trochu těžkopádně. "Jsi tam ještě?"
Ticho.
A přiběhl k oknu a několika spěšnými pohyby ho otevřel. Proud mrazivého vzduchu. Kudrnatá hlava vykoukla ven na ulici. Koutkem oka stačil zaznamenat drobnou postavu mizející za rohem jeho bloku. Zavolat za ní už nestačil.
________________________________

Cítí v sobě obrovskou energii zbarvenou do temně rudé. Hromadí se v ní, tetelí se, otřásá s ní při každém pohybu. Chvílemi pláče a chvílemi se směje. Když přemýšlí nad ním, zapomíná mluvit. Když je pak s ním, exploduje. Naráz a absolutně, proudy rudé energie obrovské síly z ní současně vyzařují i tryskají, derou se na povrch, oslňují všechno a všechny kolem, včetně jí samotné, zastavují svět i čas. Pokaždé čeká, že ji to roztrhá na kusy. Jenže jí to posílí. Znovu a znovu se tomu oddává, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby se nepoddala, tak pod tím náporem zešílí. Ví to. On to ví taky.
________________________________

Friday, 27 November 2015

Nechoď


       Jistě, že jsem dokonale v pořádku. Už jsem se smířila s tím, že tu nejsi. Alespoň mám čas na sebe. Budu poslouchat Queens Of The Stone Age, velmi nahlas. Ležet ve tmě na zemi. Možná trošku plakat. Na to tě stejně nepotřebuju. Nechoď.

       Sleduju svůj odraz v zrcadle, když si pro sebe odříkávám cizojazyčný věty (mateřštinu nenávistí naplnit neumím). Ach, jsem tak chladná! Kéž bych byla chladnokrevná. Nejsem. Má krev je svůdně teplá. Všechno mě rozhodí, a já nemám kam utíkat, když ne za tebou. Ta závislost mě ubíjí, chci být zas nezávislá. Jenže ty jsi pryč a máš se dobře, dobře ti tak. Já jsem taky pryč.

       Chceš znát tu myšlenku? Mám ti ji říct? Neřeknu. Bolelo by to. Bolesti je na světě ažaž a já chci vyzařovat jen lásku. Ale je tu tma. Nic nezáří.

       Den na hovno. Zajímá tě to? Nemusí. Rozumím, v tvém životě je prostě mnoho dalších lidí, jistě jsou všichni zajímavější, přístupnější, chytřejší a krásnější než já. Vím to a ty taky, ničíš mě.

       Jenže miluješ mě. Doufám, že ti to dojde, protože mě to nedochází. Končim hovor, protože nevoláš. Měj se dnes krásně. Vím, že budeš.

Wednesday, 4 November 2015

/ / Smysl pro pochybnost / /

Deska Dawida Bowieho, co Štěpán přivezl z Francie. Horká pára stoupající z hrnku a vůně jasmínovýho čaje. Namodralý světlo z vánočních řetězovejch lampiček. Stíny a iluzorní obrazce na podnětně pomalovaný černo-modro-bílý zdi...
Jen vás seznamuju s autentickou atmosférou mýho večerního světa.

       Teď si pusťte tohle.


Drazí spolubydlící,

       procházím chodbami své školy a potkávám neznámý lidi, co neexistují - všechno je neskutečný a vzdálený - a mlčí. Procházím chodbami a prý už teď vím, jak se Ona cítí. 'To není dobře'.  Kde jsem tohle chytila?

       Ráda otvírám tvoje dopisy, drahá J. Ráda otvírám tvojí hlavu. Moc bych si/Ti přála, abys byla jednou ve svý hlavě šťastná. Chceš obejmout?

       Život mě někdy nutí plakat, pláču tedy nad hrobem svý milovaný babičky (sotva si na ní vzpomenu a tak pro ni pláču), ježto na hřbitově (všude smrt a hroby na prodej) mě život děsí nejvíc.  Paralyzoval mě strach z toho, že já sama svůj život promrhám šílenstvím a zemřu s tím, že jsem nikdy nežila, neuvědomovala si, nevnímala život... Přemýšlela jsem nad tím, tiskla Štěpánovu ruku ("Jsi trochu nevyrovnaná, a proto máš mě."), sledovala jsem bedlivě každý z těch hrobů a doufala jsem celým svým srdcem, že všichni ti lidé svůj život prožili tak, jak si přáli. V tu chvíli to bylo nesmírně důležitý.

        / Možná bych tě mela radši, kdybychom spolu spali. / Jsme metafyzická rovnice - dvě strany s jednim řešenim. Vzdychám do prázdna. Jsi pohonná hmota, jedu na tebe a jedu zatraceně rychle - nestíhám se ohlížet, co za sebou nechávám (nejsi tam někde i ty?). Snad je to tak dobře. Ano, je dobře, dokud/pokud se držíme vysoko nad zemí, nohama na zemi. Jsi zvláštní druh umělce a slovo přehnaný bylo stvořený přímo pro tebe. Postel se mi jeví nepříjemně rozměrná a chladná. Jak ráda bych spala (!) s tebou.

       Vyžívám se v průměrnosti. Každej stav mysli je svym způsobem nesmírně fascinující, ale stav čistě normální je pro mě nejpozoruhodnější - mluvit s obyčejnými lidmi o obyčejných věcech. Tuhle přirozenost nelze navodit, musíš být normální, abys to pocítil/a. Hádám, že proto je normalita tak negativně vnímaná. Běžnou veřejností je nazývána nudnou, náma (My: společnost paralelního vesmíru, ve kterym Dvě z nás sedí před televizí, co na každym kanále promítá ten samej snímek nás Nás dvou, taky je tu jeden schovanej ovladač a jedny dveře, kterýma se Jedna z nás neustále plíží) je nazývána "světlou chvilkou". Kéž by si lidé uvědomovali krásu obyčejného života. Kéž bych ji i já mohla vnímat. Třeba bych pak přestala mít ten pitomej strach.

Nepodceňujme se, dyť přestože můžem, nemusíme chtít
A i když bysme někdy měli, nemusíme vlastně vůbec nic
Máme všechno a co je to platný
Obyčejný život nám připadá nudný
Když jsme líný i bejt šťastný

 / Prago Union, Taková doba /


Monday, 19 October 2015

Stav

Dnes ráno jsem se probudila s úplně prázdnou myslí. V hlavě mi vzdáleně zněla melodie nějaký známý písničky, ale nevnímala jsem jí. Třásla jsem se po celym těle, ale všechno ostatní už bylo zpátky v normálu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin, přestože v místnosti bylo horko. Je to pryč.

       Pár hodin zpátky, za nejhlubší noci, jsem prožívala zvláštní stav. Nemohla jsem přes nesmírnou únavu i nejměkčí peřinu zamhouřit oči. Znervózňovalo mě to, s usnutim problémy nemívám. Můj mozek jako na truc pracoval na sto procent. Po nějaký době balancování mezi spánkem a bděnim se mi začaly v hlavě dít divný věci.


       Bylo to tak zvláštní, intenzivní, šílený. Nejdřív jsem vnímala jen zrychlenj tlukot svýho srdce. Pak jsem si všimla, že kolem mě (kde jsem?) duní i muj dech. Všimla jsem si toho dechu, protože obvykle úmyslně dýchám neslyšně... Hlavou mi začaly okamžitou a neuvěřitelnou rychlostí proudit myšlenky, ale bylo jich tisíce a tisíce a padaly přes sebe a narážely a splývaly v podivný skvrny a motaly se jedna s druhou. 

       První reakce byl strach, jako ze všeho novýho. Vnímala jsem vlny paralyzujícího strachu čas od času zaplavit moje srdce, ale hned zase odezněly. Nešlo to regulovat, nedokázala jsem svojí mysli domluvit, aby toho nechala - a že jsem na ni křičela. Odpovědí mi byl zase křik, satiricky znásobenej a ve formě blyštivejch proudů dalších myšlenek. Byla jsem nicotná a téměř beztvará postavička ve svý vlastní hlavě a muj zoufalej hlas se ztrácel v animálnim halasu zmutovanej emocí.

       Dekompresní nemoc. Čistě zhmotněný cítění, sebemenší myšlenky i zdánlivě malicherný vjemy, co jsem si během včerejška utvořila. Viděla jsem - ať už přímo či obrazně - všecičko do posledního detailu, ale v úplně nepřirozeně přehnanym měřítku.

       Malátně jsem sáhla po telefonu - 1:26. Zachvátilo mě nutkání zavolat Štěpánovi, ježto jsem potřebovala svojí/jeho dávku, abych se zklidnila. Okamžitě jsem nápad zavrhla s ohledem na pokročilou hodinu. Ale potřeba Štěpána mi v hlavě transformovala v něco nečekanýho. A stav pokračoval.

       Přestala jsem vnímat zrychlenej tep a kradmej strach, odevzdala jsem se svýmu vratkýmu vědomí, a najednou jsem slyšela, že někdo mluví. Čím víc jsem chtěla slyšet, tím hlas sílil. Soustředila jsem se na ten hlas a vtom mi došlo, že mluví Štěpán. Zaradovala jsem se. Štěpán ale nemluvil ke mě, přestože byl jeho hlas výplodem mojí mysli. Odříkával nesouvislý věty. Odříkával totiž tok mých úvah v okamžiku, kdy mě napadaly. Po chvíli jsem nevnímala nic, než Štěpánův hlas, ale jen co jsem vstřebala radost ze známýho hlasu, začalo mě až nesmyslně rozčilovat, že nemluví ke mně. Zoufale jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje, aby mě uklidnil. Rozhodla jsem se vnutit mu ty slova do úst. Úvaha byla jednoduchá: Jsou to moje myšlenky, co říká, budu teda myslet na to, jak mi říká, že mě miluje.

Vynaložila jsem všechnu energii a donutila jsem Štěpána na okamžik přerušit proud zmatenejch slov a říct jedno "Miluju tě." Pak pokračoval v přeříkávání.

       Vybavuju si ještě, že se mi v tý změti míhal i jeden človíček, se kterým jsem včera trávila čas, a neustále se mě naléhavě na něco ptal. Byla jsem zmatená z jeho otázek a ze všeho dění kolem a tak jsem po chvíli mlčení jen nepřítomně kývla hlavou (na tenhle motorickej akt jsem se částečně probrala, tedy doopravdy jsem na polštáři kývla hlavou). Nato se rozplynul.
       Další z konkrétních lidí/předmětů mý mysli mi zase ukazoval jakýsi zářící a třpytivý kamínky - diamanty či co - oslňovalo mě to a chtěla jsem, aby se to taky rozplynulo. Tyhle obrazy se během toho stavu ještě hodněkrát opakovaly, v různejch formách a situacích, všechny nesmyslně navazující v perfektním smyslu. Škoda, že už si nepamatuju, co konkrétního znamenaly a proč se mi takhle zjevily.

       To je všechno, co si z tohohle tripu za hranice svýho vědomí/vědění/chápání pamatuju. Hádám, že jsem usla někdy kolem třetí hodiny ranní a pak už jsem byla v pořádku a vyrovnaná.


Chtěla bych to zažít znova, někdy až nebudu tak moc potřebovat spát.

Wednesday, 30 September 2015

Alchymista, co objevil Kámen mudrců

Drazí magoři,

       Štěpán je naplněnej věděnim, ze kterýho já mám takovej strach. Jak to, že nepropadl depresím, když teď přišel na bytostní zbytečnost všeho bytí? potřebuju si jeho myšlenky zasadit do kontextu, abych ho dokázala pochopit. Mluví řečí alchymistů, všechno je všechno, nic je nic a všechno je nic zároveň. Ale jak tohle všechno paralelně funguje?

       Seděla jsem v trávě na kraji pole, ve 3 hodiny ráno, jen s termoskou černýho čaje a mou guru-hoe. Čekaly jsme na zatmění Měsíce. Hvězdy se objevovaly a zas mizely mezi bělostnýma mrakama, který teď byly ozářený znásobenym měsíčnim světlem. Dívat se nahoru bylo jako hledět do jinýho světa - přišlo mi, že ty hvězdy nemůžou bejt součástí naší galaxie, ale že vidim až za ní a to mě naplňovalo zvláštnim a opojnym věděnim. Čas se zastavil. Mizející Měsíc vyšel z oranžovošedých mraků vždy ještě rudější než předtím a my vždycky jen otevřely pusu a zbožně zíraly. Seděly jsme tam téměř dvě hodiny, dokud nám nemrzly prsty, zatímco jenmůj Štěpán prožíval stavy, co ho posouvaly daleko mimo náš svět i galaxii. Povídal mi, že vnímá a pociťuje na svejch bedrech ryzí podstatu vesmíru a prchlivou krásu světa. Nevím, o co krásnější by ale mohl svět v tom okamžiku být, kdybych si i já jeho krásu uvědomovala a pocítila ji. Nemyslím, že bych poznala změnu.

"Jsi šťastná?" chytne mou hlavu do dlaní a usměje se tak, že poodhalí mezírku mezi horními zuby. "Jsem šťastná," odpovídám s ryzim úsměvem a dívám se mu přímo do očí. Jsem šťastná. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Všechno, co svět nabízí, ztrácí smysl a já chci buď zemřít, nebo s ním být navždy. Past.

Štěpán mě nedávno vyzval, abych se mu podívala do očí a pokusila se říct něco, co by ho zranilo. Hleděla jsem na něj soustředěně, ale při tom pohledu mě nenapadalo nic než jasná a čistá skutečnost, že ho nikdy nechci zranit. A tak jsem mlčela. Teď už ale vím, co bych řekla. Jsi na mě příliš uvědomělej a já ti nikdy nemohu porozumět. Koho myslíte, že by to zranilo víc?