Snění už není (tím čím bývalo)!

Budík mě probudí ve 4.07. Lehnu si na záda a hned zase zavřu oči. Opakuju si stále dokola: "Tohle je realita, tohle je realita, tohle je realita,..." Usínám.

       Vžum!

       Procházím domem mé budoucí učitelky zákadních společenských věd. Jde přede mnou a provází mě. Fungovalo to! zajásám v duchu v duchu. Vzpomenu si na slova Koie Fresca, totiž, že se máte uvolnit a užít si to. Nevím, proč mě ta slova napadla. Začnu se ale rozhlížet kolem a náležitě si prohlížím každou místnost, kterou mě má učitelka provází.

       Dům je starý, nábytek jakoby v barokním stylu. V jedné chodbě sedí pán ve zvláštním obleku a cosi bez zastávky zapisuje. "Proč je tu tenhle pán?" zeptám se učitelky. "Nemám ponětí," odpoví. To mě zarazí. Jak to, že neví, když je to její vlastní dům?

       Dojdeme do místnosti se zdobeným zlatým zrcadlem. Přistoupím k němu a tělem mi projede osten hrůzy. Zírám na místo, kdy by měl být můj vyděšenej obličej. Místo toho se ale dívám na své tělo zazadu. Postava v zrcadle nemá obličej ani prsa ani šíji. Jen záda z obou stran. "Teď se probudím šokem," blikne mi hlavou, těsně než se obraz rozostří a pohne.

       Vžum!

       Jsem vzhůru? Tentokrát jsem se vzbudila do jiného domu, má pískové zdi a pár věžiček, skoro jako malý hrad. Postupně (čas ve snech plyne mnohem pomaleji) si uvědomuju, že stále sním. Necítím se bůhvíproč dobře a chci se probudit. Něco mě napadne.

       Vylezu na okenní římsu. Stoupnu si do okna a vidím, že jsem od země dost vysoko. Všimnu si ale, že z výklenku napravo mě pozoruje máma. Vtom sebou trhnu, když někdo přiběhne do pokoje a křičí, že se nemůžu zabít před mojí vlastní mámou. Skáču.

       Vžum!

       Jsem jinde. Tentokrát vzhůru? Probouzím se několikrát do různých domů a míst, v každém je ale ten samej Štěpán ve velký manželský posteli s bílejma peřinama. Každá další realita se navlas podobá tý mojí, přestože místa nepoznávám. Po každym dalšim "probuzení" tápu, jestli už nejsem zpátky ve svý posteli a ve svý realitě. Pokaždý to rozpoznám podle nějaký maličkosti, co je jinak.

       Ležím se Štěpánme v posteli. Čteme si dopisy, co mi Štěpán v týhle realitě poslal. Píše v nich tak nádherný věci... Štěpán zvědavě vytahuje další a další dopisy. Sám je překvapenej, že tohle nějaká jeho verze napsala (nepatří snad do týhle reality? cestuje napříč snama se mnou?). Všechno je matné a tak trochu v mlze a já vím, že je to sen. Ani se neobtěžuju dělat svá kontrolní znamení.

       V jedné z realit očekávám od kamaráda M odpověď na mojí zprávu (tu jsem ve svý realitě skutečně napsala). Podívám se na mobil a zjišťuju, že mi krom tý jedný M napsal spoustu zpráv, mimo jiné mi sděluje i to, že mě miluje. Nevzrušuju se tím, ježto oba víme, jak to myslí.

        Jindy stojíme na dřevěnym molu a vytahujeme z vody plastovou krabici s mýma věcma. Prohlížim si je s obdivem a skutečně mi patří, přestože vím, že tohle je sen. Jenže mobil, co jsem teď vytáhla z krabice, má jinej obal než ten opravdu můj, co mám v kapse.

       Mazlím se se Štěpánem v bílý posteli, protože se stejně nemůžu probudit.

       V kuchyni domu, do kterého v každym snu stále vracím, děláme čaje a povídám si se svou rodinou a dalšími lidmi, kteří tam prostě byli a nikomu to ve snu nepřipadalo divné. Přijde řeč na jednu naši známou, co má v naší realitě rakovinu. Vyjde najevo, že ji má i v téhle snové. Zamrzí mě to a přijde mi to nefér.

       Najednou se jedním trhnutím a pomyslnym "VŽUM" přenesu do reality. Jsem vzhůru.
     

AŠ bude po nás

Uvidět celý svět v zrníčku písku
a nebe v divoké květině
podržet nekonečno na dlani ruky
a věčnost v hodině

- William Blake

       Rovnám si to v hlavě, ale druhej den mám stejně zase bordel. A v tom se cokoli hledá špatně, a nejhůř maličkosti - jako třeba "to dobrý ve zlym". Psaním v sobě sice čtu jak v knize, ale stejně se pak nechám rozečtenou. Už ze zvyku odkládám věci někam do ústraní a snažim se neřešit. A když pak přijde krize, nemám nic přečteno a nejmíň pak sebe. Kdo by se pak divil, že mám obden bordel a a slušnej pokoj je ustavičně v nedohlednu.

       Krásný dobrý den vám všem,
       celý první odstavec jsem si četla hlasem Kata z Prago Union a usmívala se nad podobnostmi. Prago Union mám teď totiž v hlavě dnem i nocí, v každý možný situaci dokončuju věty druhejch textama jejich songů. Jsem docela otravná, když se to tak vezme.


      Přijde mi, že žiju jen tak naoko a klamu sama sebe. Jsem příliš opatrná, nebav se se mnou o drogách a alkoholu, budu tě nenávidět. I věci, co miluju, dělám napůl nerada. Vždycky mám dvojí pohled na věc - dobrý, špatný. Tomu se prý říká duální vědomí a je to pohled na svět, který zahaluje průměrné lidské bytosti za závoj klamu. Věci jsou totiž ve skutečnosti neduální, jednotné a prázdné, a pokud to poznáte, prohlédli jste. Ach, alespoň teď vím, odkud se to všechno bere. Jediné, co musím, je přestat poslouchat Tygříka.


       Krom toho jsem sobec. Cvičím se v soucitu s druhými, a přesto jsem patrně sobec. Chtěla bych si totiž myslet, že až bude po nás, budeš pro mě smutnit a třeba na si po mně i trošičku stýskat. Jenže ty už to máš naplánovaný. Závidím ti tvoje jasný plány a to že je můžeš s druhýma plánovat. Moje plány začínaj a končej v odrbanym snáři, pod příslušnym číslem. Přesto se snažim vymyslet důvod, proč bych ti tu tvojí další lásku přála, ale vzhledem k tomu, že A. neni B., tak mě nic nenapadá. Když vím, že všechny tvý závazky jsou jen prázdný slova, jak ti mám věřit, když říkáš, že mě budeš furt milovat?

---------------------------------

       - Tady jsem si musela udělat pauzu na meditaci. Začala jsem opakovaným čtením následujících Einsteinových slov:

 Lidská bytost je částí celku, který jsme nazvali vesmírem, částí omezenou co do času a prostoru. Zakouší sebe samu, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od zbytku - je to jakýsi optický klam jejího vědomí. Tento klam je pro nás svého druhu vězením, jež nás redukuje na naše osobní touhy a náklonnost k několika nejbližším jedincům. Naším úkolem musí být osvobodit se z tohoto vězení tím, že rozšíříme okruh svého soucitu, aby zahrnul všechny živé bytosti a přírodu v celé její kráse.

---------------------------------

       Seděla jsem s mou kamarádkou na verandě. Nabídla mi cigaretu a já ji přijala. Rozpůlila jsem ji, jednak proto, že celou jí nevykouřim a jednak abych měla trochu tabáku pro každej případ. Tak jsme seděly a kouřily její cigarety, co byly levnější značky než obvykle a taky víc škrábaly v krku.
Povídaly jsme si o "stavech", jak jsme to nazvaly. Stavy jsou naše nekontrolovatelný návaly pláče a následný lítosti. Obě na to trpíme. Jenže Ona trpí ze skutečných důvodů, rodinných problému a stresů, který si v málokdo našeho věku umí vůbec představit. Já na druhou stranu trpim z důvodů banálních, často neurčitých, o to víc nesmyslných.
Zmocnil se mě reálnej a ohromující obdiv k nonšalantní lehkosti, s jakou má kamarádka zvládá překážky, co před ní život předkládá, když mi věcně prozradila, že právě teď si prochází posttraumatickym šokem. Zastyděla jsem se za sebe. "Nesmíš si říkat, že tvoje starosti jsou hloupý, to je úplnej nesmysl," řekla mi. Usmála jsem se, protože vím, že to má z knihy The Perks Of Being a Wallflover, kterou obě milujeme.

       "Tvoje příběhy nikdy nemají pointu."
     

        Zase sedím doma, zase nečtu ani nemaluju. Dokonce ani nebarvim. Voláš mi, ať večer přijedu. Přemýšlím, proč nemůžu přijet dřív než večer, ale nezeptám se. Jen řeknu, že přijedu. Přemýšlim, co kde a s kým budeš asi dělat, ale nezeptám se. Nežárlim, jen mám pořád ještě strach. Na cestě autobusem si nasadím si sluchátka a pustím Interlude 2 od Alt-J. V rukou pevně držím knihu Düdžom Rinpočheho Slova mého srdce a hltám její řádky jako protijed. ("Proč ji pořád držíš?"
- "Vždycky chci držet takovou knihu u sebe.") Než k tobě dorazím, přečtu 50 stran. Když tě pak objímám, cítím z tebe zase cigarety. A tak to všechno začíná. Pokračovat to bude mlčenim a končit slzama.

o Knize

"Smrt je skutečná a přichází bez varování."

[ Nelekejte se, dnešní článek bude ve skutečnosti velmi pozitivní. ]

Krásný dobrý den,

       čtu (hltám!) teď knihu lamy Sogjala-rinpočheho nazvanou Tibetská kniha o životě a smrti. Ta kniha je všestrannou inspirací a zdrojem velký moudrosti pro mně i celej moderní svět - bez nadsázky - a dovolila jsem si z ní tedy citovat důležitý připomenutí výše. Noste tu větu v srdíčku, omílejte si ji dokola v hlavě, rozjímejte nad jejím významem, mějte ji na paměti a šiřte ji dál. Je to životně i smrtelně důležitý.

       Tibetskou knihu o životě a smrti mi ukázal jeden človíček, kterýho obdivuju pro jeho nevyčerpatelnou světaznalost, důvtip a cit. Jeho přítomnost je uklidňující a myslím, že by mohl klidně sám být mistrem. Dal mi ji do ruky, když jsem jedno chladný ráno seděla na pohovce v jeho pokoji, se slovy: "To je ta kniha."

       A byla.

      Nosím ji u sebe všude, kam se hnu. Miluju to, jak ji můžu držet přitisklou na prsou, kdykoli otevřít a začít číst. Ukazuju ji lidem, všichni si jí prohlíží se zájmem a bázní a já doufám, že si ji jednou taky přečtou.

A co je to...?

V.

A zase. To jsem já.

Snažím se začít konverzaci a pak

si uvědomím, že ti nemám co říct.

Tak nějak zamrznu uprostřed věty.

To jsem přesně já!

A proč vůbec mluvím s tebou?

Co je to, co mě svádí

začít konverzaci právě s tebou,

když dobře vím, že ti nemám co říct.

Proč s tebou neustále mluvím,

když mi ani nikdy neodpovíš?

A co je to, co tě dělá

tak klidnym a chladnym a tichym

v mejch myšlenkách?

Proč nikdy nemůžu najít slova,

co ti vložit do úst?

A vůbec,

proč jsem vždycky tak nervózní, když jsem s tebou?

Proč si vedle tebe připadám tak

malá a hloupá?

Proč mám pocit, že mě nemáš rád?

Co je to, že mi na tobě záleží?

A proč bych si připadala smutná, kdybys zemřel?

Proč tě mám vůbec tak ráda?

A co je to, že tě nerada vídám?

Proč se mi o tobě zdá?

Proč tě chci pochopit?

Proč toužím po tvym uznání?

Vždyť s tebou nemám téměř nic společnýho.

Neznám tě. Mám pocit, že tě nikdy skutečně nepoznám.

Nic o tobě nevím. Kdo jsi?

Co tě dělá šťastným? Co smutným?

Proč o sobě říkáš, že jsi nevyrovnanej?

Co děláš po škole, když se nenajde nikdo, kdo by s tebou byl?
Proč tak často vyhledáváš společnost?

Bojíš se snad být sám se sebou?

Co je to, co tě dělá pro mě tak nepochopitelnym?

A co je to, že tě nedokážu odhadnout?

Takže, řekneš mi,

co je to, co tě dělá tak odlišným,

od jiných?

Vždyť nejsi tak výjimečný.

A krom toho, že vypadáš docela legračně,

nejsi ani tak zajímavej.

I když umíš hrát na klavír jako nikdo jinej.

Tak co je to, že na mě máš

takovej vliv?

Proč zase mlčíš?

Psychopatický génius, vjemy a prožitky

Se skloněnou hlavou fascinovaně pozorovala svoje nohy při chůzi. Zdálo se jí, že se půda pod ní roztáčí pokaždý, když došlápne. Rozběhla se. Svět se točil rychleji a rychleji. Běžela a smála se! Náhle vzhlédla a svět v tu ránu stál. Všechno znehybnělo, vzduch se rozechvěl. Svět čekal na její povel k pohybu. Ze srdce se zasmála.

________________________________

Zazvonila na zvonek a čekala. Tuhle situaci si v hlavě přehrávala snad tisíckrát, měla ji promyšlenou všemi směry, přesně věděla, jak se v kterémkoli případě zachovat. Přesto byla nervózní. Ve zvonku to zašramotilo.
"Kdo je to?"
"Přišla jsem ti vyprávět svoje sny," řekla klidně. Uměla dokonale zastírat nejistotu v hlase.
A chvíli tápal. Vzpomněl si. Seděli vedle sebe a mluvili o nahotě, čistotě, lásce a... o jejích snech. ("Mohl bys mi vysvětlit, co děláš v mejch snech." "To bych je nejdřív musel slyšet." "Přijdu ti je teda převyprávět.")
"Eh... ty jsi vážně tady?"
 Pomlka. Pár sekund odbilo v hlavě odporně pomalu, ty chladné hlasité údery jí resonovaly v uších. Byla na to ale připravená.
"Jasně, tak pojď asi dál," ozvalo se ze zvonku ledabyle.
Od dveří už nikdo neodpovídal.
"Haló?" řekl A trochu těžkopádně. "Jsi tam ještě?"
Ticho.
A přiběhl k oknu a několika spěšnými pohyby ho otevřel. Proud mrazivého vzduchu. Kudrnatá hlava vykoukla ven na ulici. Koutkem oka stačil zaznamenat drobnou postavu mizející za rohem jeho bloku. Zavolat za ní už nestačil.

________________________________

Cítí v sobě obrovskou energii zbarvenou do temně rudé. Hromadí se v ní, tetelí se, otřásá s ní při každém pohybu. Chvílemi pláče a chvílemi se směje. Když přemýšlí nad ním, zapomíná mluvit. Když je pak s ním, exploduje. Naráz a absolutně, proudy rudé energie obrovské síly z ní současně vyzařují i tryskají, derou se na povrch, oslňují všechno a všechny kolem, včetně jí samotné, zastavují svět i čas. Pokaždé čeká, že ji to roztrhá na kusy. Jenže jí to posílí. Znovu a znovu se tomu oddává, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby se nepoddala, tak pod tím náporem zešílí. Ví to. On to ví taky.

________________________________

Nechoď

       Jistě, že jsem dokonale v pořádku. Už jsem se smířila s tím, že tu nejsi. Alespoň mám čas na sebe. Budu poslouchat Queens Of The Stone Age, velmi nahlas. Ležet ve tmě na zemi. Možná trošku plakat. Na to tě stejně nepotřebuju. Nechoď.

       Sleduju svůj odraz v zrcadle, když si pro sebe odříkávám cizojazyčný věty (mateřštinu nenávistí naplnit neumím). Ach, jsem tak chladná! Kéž bych byla chladnokrevná. Nejsem. Má krev je svůdně teplá. Všechno mě rozhodí, a já nemám kam utíkat, když ne za tebou. Ta závislost mě ubíjí, chci být zas nezávislá. Jenže ty jsi pryč a máš se dobře, dobře ti tak. Já jsem taky pryč.

       Chceš znát tu myšlenku? Mám ti ji říct? Neřeknu. Bolelo by to. Bolesti je na světě ažaž a já chci vyzařovat jen lásku. Ale je tu tma. Nic nezáří.

       Den na hovno. Zajímá tě to? Nemusí. Rozumím, v tvém životě je prostě mnoho dalších lidí, jistě jsou všichni zajímavější, přístupnější, chytřejší a krásnější než já. Vím to a ty taky, ničíš mě.

       Jenže miluješ mě. Doufám, že ti to dojde, protože mě to nedochází. Končim hovor, protože nevoláš. Měj se dnes krásně. Vím, že budeš.

/ / Smysl pro pochybnost / /

Deska Dawida Bowieho, co Štěpán přivezl z Francie. Horká pára stoupající z hrnku a vůně jasmínovýho čaje. Namodralý světlo z vánočních řetězovejch lampiček. Stíny a iluzorní obrazce na podnětně pomalovaný černo-modro-bílý zdi...

Jen vás seznamuju s autentickou atmosférou mýho večerního světa.

       Teď si pusťte tohle.

Drazí spolubydlící,

       procházím chodbami své školy a potkávám neznámý lidi, co neexistují - všechno je neskutečný a vzdálený - a mlčí. Procházím chodbami a prý už teď vím, jak se Ona cítí. 'To není dobře'.  Kde jsem tohle chytila?

       Ráda otvírám tvoje dopisy, drahá J. Ráda otvírám tvojí hlavu. Moc bych si/Ti přála, abys byla jednou ve svý hlavě šťastná. Chceš obejmout?

       Život mě někdy nutí plakat, pláču tedy nad hrobem svý milovaný babičky (sotva si na ní vzpomenu a tak pro ni pláču), ježto na hřbitově (všude smrt a hroby na prodej) mě život děsí nejvíc.  Paralyzoval mě strach z toho, že já sama svůj život promrhám šílenstvím a zemřu s tím, že jsem nikdy nežila, neuvědomovala si, nevnímala život... Přemýšlela jsem nad tím, tiskla Štěpánovu ruku ("Jsi trochu nevyrovnaná, a proto máš mě."), sledovala jsem bedlivě každý z těch hrobů a doufala jsem celým svým srdcem, že všichni ti lidé svůj život prožili tak, jak si přáli. V tu chvíli to bylo nesmírně důležitý.

        / Možná bych tě mela radši, kdybychom spolu spali. / Jsme metafyzická rovnice - dvě strany s jednim řešenim. Vzdychám do prázdna. Jsi pohonná hmota, jedu na tebe a jedu zatraceně rychle - nestíhám se ohlížet, co za sebou nechávám (nejsi tam někde i ty?). Snad je to tak dobře. Ano, je dobře, dokud/pokud se držíme vysoko nad zemí, nohama na zemi. Jsi zvláštní druh umělce a slovo přehnaný bylo stvořený přímo pro tebe. Postel se mi jeví nepříjemně rozměrná a chladná. Jak ráda bych spala (!) s tebou.

       Vyžívám se v průměrnosti. Každej stav mysli je svym způsobem nesmírně fascinující, ale stav čistě normální je pro mě nejpozoruhodnější - mluvit s obyčejnými lidmi o obyčejných věcech. Tuhle přirozenost nelze navodit, musíš být normální, abys to pocítil/a. Hádám, že proto je normalita tak negativně vnímaná. Běžnou veřejností je nazývána nudnou, náma (My: společnost paralelního vesmíru, ve kterym Dvě z nás sedí před televizí, co na každym kanále promítá ten samej snímek nás Nás dvou, taky je tu jeden schovanej ovladač a jedny dveře, kterýma se Jedna z nás neustále plíží) je nazývána "světlou chvilkou". Kéž by si lidé uvědomovali krásu obyčejného života. Kéž bych ji i já mohla vnímat. Třeba bych pak přestala mít ten pitomej strach.

Nepodceňujme se, dyť přestože můžem, nemusíme chtít

A i když bysme někdy měli, nemusíme vlastně vůbec nic

Máme všechno a co je to platný

Obyčejný život nám připadá nudný

Když jsme líný i bejt šťastný

 / Prago Union, Taková doba /