začíná to bejt nad moje síly. spaste mě, ale nejdřív... spaste jeho. protože tohle si nezaslouží. pamatuju si časy, kdy jsem jeho psala s velkym J. a pamatuju si časy, kdy jsem se po přeříznutí další vypomínky cejtila líp. teď to nepomáhá. nic nepomáhá. a nateklý rány žádnou úlevu nepřinášej.
obracim se ke svýmu spasiteli a on mě odmítá s výsměchem. co teď, co teď.
už jsem na jiný úrovni paranoiy..
stoupám si do fronty na 'prozření', ale než se dostanu na řadu, můj život uběhne a já prozřívám doprostřed marnosti všech svejch počinů, příliš stará na rozhřešení a příliš mladá.... zemřít.
spaste svý nicotný duše, než vás zavrhnou. nikdo neni zotročenej míněnim kohokoliv jinýho o něm, než je otrokem vlastního mínění sám o sobě. (Henry David Thoreau mne inspiroval všemi možnými způsoby) pasti, který lačně pokládáme, už dávno zklaply
a řekni mi, řekni, má lásko.
kdo z nás je kořist?
