...Zpívání, zpívání je lék

Ahoj čau kamarádi,
Dnes byl smutno-krásnej den. Znáte takový dny? Jistěže znáte - jsou to ty dny, co se vám navždycky vryjou do paměti.
Dnes na mě konečně dolehla všechna ta definitivnost. Dnes odcházeli ze školy maturanti - poslední zvonění tomu říkaj. A my jsme se najedli a popovídali si a taky hráli Bang a snažili se vstřebat poslední chvíle, kdy můžeme na chodbách vidět tváře mladých dospělých, podivně veselých a podivně zmoudřelých. Odedneška totiž z našich životů odchází. Puf. A už je nikdy neuvidíme.

A mě by to vlastně bylo docela jedno, protože jsem člověk vcelku nespolečenský a nezávazný, jenže já tam přece jenom mám jednoho Kamaráda. Vlastně to muj kamarád neni - kamarádi se spolu pravidelně baví aspoň jednou za měsíc. Ale mám ho ráda, protože je to jeden z mála opravdu pozoruhodnejch a vůbec prohození-slov-hodnejch lidí na naší škole. Ale protože jsem to já, nikdy jsem se nesebrala a nezačla se s nim fakt bavit. Vtipné. A teď odejde z mého života a já už ho nikdy neuvidim.

Možná abychom zapomněly a možná proto, že jsme neměly co jinýho dělat jsme usedly na nejodlehlejší schodiště (to aby nás nerušily podivné skřeky a lapidární konverzace našich vrstevníků) a zpívaly. A zvuk kytary a naše hlasy se rozléhaly chodbama. A bylo to krásný.

A potom se objevili dva kluci, mladší než my, což mě velmi těšilo, a přisedli k nám. A chválili nás. ("Tohle kdyby jste zahrály mezi lidma, tak si vyděláte!") A pak už jen seděli, usmívali a poslouchali. A pak nám dali do otevřenýho krytu na kytaru 1 korunu. A my se smály. A oni se smáli. A pak přišli další lidi. A pak další. A my pořád zpívaly, a naše hlasy zněly pořád stejně pevně a za těch zvuků a pohledů tichých usměvavých posluchačů (někdy se ale i přidali) jsme připadaly o něco jistější. Zjistily jsme, že po naší škole přece jen chodí inteligentní a otevření lidé, co mají na všechny kolem sebe dobrej vliv. A kytara je asi kozelnej nástroj, prostředník, co tyhle lidi svolává k sobě.
Celkem jsme dnes, já a Tes, vydělaly 2 Koruny české a to už je na jeden rohlík.

"Tohle mi bude tolik chybět" řekla. Usmála jsem se.
Pomyslela jsem si, jaký to asi bude, až tu nebude a já budu na tomhle místě sedět sama a těmahle chodbama bude znít jenom muj hlas. A jestli bude znít pevně. A jestli si budu pořád ještě připadat jistě. Ach ach.
Jsem sobec.

Můj největší strach je šílenství

Drazí magoři,

po tolika napsanejch článcích a vůbec čehokoliv, kde jsem tohle úvodní oslovení brala přinejmenším velmi s nadhledem, mně teď při jeho psaní mrazí v zádech.

Moje psychóza se pořád vrací, možná je teda příhodnější říct, že neodchází. Děsí mě to, předevšim teď večer, kdy mě všechno děsí o něco víc. Děsí mě, že nedokážu rozeznat, jestli nedokážu vnímat kvůli nemoci, nebo jestli už mám zas psychózu. 

Nedokážu už víc rozeznat, jestli jsem zrovna normální. Zapomněla jsem totiž, jaký to je.

Hádám a snad i doufám, že všechny ty nevysvětlitelný výbuchy emocí bez reálnýho základu, co prožívám, jsou tohohle příčinou. Ale nevím, jestli to de facto na situaci něco vylepšuje nebo třeba alespoň vysvětluje. Nevím. Nevím Nevím. 

Někdy jsem téměř úplně při smyslech, ale hmat vždycky převládá. Někdy jsem tak derealizovaná, že se nedokážu soustředit ani na nejjednodušší úkony. Čas ubíhá rychleji a zároveň pomaleji. Nevím, jestli jsem vůbec schopná něco tak pomíjivýho jako čas vnímat, a tak se na něj radši snažim nesoustředit. 

Mám neustále pocit, že nedokážu uchopit situaci a že muj život je rozmazaná šmouha vzpomínek a vjemů - když si v hlavě přehrávám, co jsem během dne dělala, přijde mi to, jako když se přimhouřenýma očima koukám z okna vlaku. A navíc do cizího života.

Věci, co říkám, jako by vycházely z úst někoho jinýho. Ha, možná je to nakonec nějaká psychická porucha.

Všechno je to příliš. Snažim se si zvyknout, ale znechucuje mě to. A možná je to všechno v mý hlavě, možná je to iluze a zhmotněnej strach, ale ať je to, jak chce, neumim to zastavit. Zatim ne.

Je to až komický, jak se celej muj život a vědění touhle posranou psychózou překopal. Zjišťuju, jak moc jsem se nikdy neznala a jak chybný a naivní byly moje myšlenky. Možná, že až pochopim sama sebe, budu schopná se bránit. 

Ale do tý doby mám strach. Hnusnej, plíživej a odporně racionální strach, - ano, ten nejhorší druh strachu - 

že se zbláznim.

Uznávám, život má čas od času smysl

Milanovi

Uznávám
život má
čas od času smysl

Třeba když koukáš na hvězdy
a ony koukaj na tebe
a ty ptáš se jich s bázní
básní
proč básníci krásní
hledí na nebe
když básní

A nebo když tě láska tíží
drtivou silou na hrudi
tak něžně
že to co v temný noci
bdí
to co v temný noci budí
probuzené
se lekne a spí

Pak když zpíváš v temné noci
zpíváš cítíš vnímáš
noc
bez smyslu a bez pomoci
bezmocen jsi
neb ty zpíváš v temné noci
a v prázdnotě
hledí na tě
všichni Nejvyšší

To (ne)dává smysl
To
smyšlené pro tvou mysl
Dvojsmysl je v smyslnosti
ale to je bez rozmyslu
úmyslný nesmysl

A potom
ano
                            uznávám
život má čas od času Tebe

Zpátky ke kořenům: musický update

Zdravím vás, paní a páni,

       řekla jsem si, protože můj blog je konstantně plnej prazvláštních memoárů a myšlenkovejch blitek, že bych se mohla tak nějak vrátit k úplnejm kořenům tohohle webu. Napsat po dlouhý době něco z úplně jinýho soudku (proč se tohle vůbec používá?). Nebudete mi možná věřit, ale můj prvotní cíl tady byl sepisovat zajímavý tipy na všechno možný.

       A tak - haha - vám teď napíšu aktualizovanej Seznam hudby, co stojí za poslech, protože můj hudební vkus je za ten rok zas o skok dál a protože vás to jistě tolik zajímá. (A ano, opravdu zase použiju štítek Tips For You, přesvěčte se sami pod článkem!)

       Než začnu, ráda bych podotkla, že nepodporuju škatulkování na hudební žánry. Stojím si za tím, že se tak jako tak v každý písni žánry prolínaj a vymezit skladbu (nedejbože celý album či tvorbu) do určitýho typu hudby je dle mého skromného názoru zbytečná a marnivá práce pro úzkostlivý pedanty.

       Přesto však, ač se mi to příčí, musím své drahé hudební poety podle něčeho rozřadit, aby byl tenhle seznam alespoň k něčemu užitečnej. Rozřadím je tedy do čtyř rádoby kategorií podle toho, jaký aspirace ve mně jejich tvorba vzbouzí a v jaký náladě je podle mě nejlépe radno je poslouchat.

       (Omlouvám se za to hojný užití slůvka já. Snad mne malinko ospravedlňuje to, že hudba je prostě a jednoduše subjektivní věc.)

      Děkuji, prosím.

 . . .

1     BRÁNA DO ÚDOLÍ ZASNĚNÝCH

Ano, jakkoliv to zní jako klišé, každej někdy potřebujeme utéct z reality do světa, kterej si můžeme přetvářet sami podle našich vlastních představ. Tahle autentická podnětná hudba je k takovému úprku vynikající doprovod.

Zrní

Ach, Zrní. Stačí si ty líbezný tóny jedenkrát pustit do sluchátek a okamžitě propadneš jejich kouzlu. Housle a píšťalka. Bosý nohy a rozechvělý těla. Nadšený tváře ve tmě a dokonalá souhra. Všechno sedí, všechno je tak, jak má. V jejich objetí můžeš bejt kymkoliv. Zrní prostě vedou.

Radiohead

Klasika. Nemohla jsem si tyhle pány však odpustit, protože v minulym hudebnim žebříčku jsem je nevimproč neuvedla. Místy psychedelická hudba obohacená nesmrtelným hlasem Thoma Yorkeho a originálními nástroji, která se vám okamžitě vryje do hlavy.

Navíc jsem našla kuriozitu: výborná skladba od Radiohead vydaná roku 2003 (umělecký kruhy totiž tvorbu Radiohead víceméně odepsaly po roce 1997 - netvrdím že neprávem).
Popravdě ale nevím, jestli mi tak dobrá přijde samotná píseň, nebo animace, kterou pro ni stvořil Gastón Viñas. Posuďte sami.

Indiánská hudba pro opojení smyslů

Nevím, jestli jste někdy zkoušeli usínat za zvuků panovy flétny, ale já si nic magičtějšího neumim představit. Viděli jsme kdysi tyhle ekvádorský indiány hrát v ulicích v jednom italskym městě. Byla jsem malá, vybavuju si jen, jak mnou ta hudba prostupovala a jak se mi chvělo srdíčko. Táta se s nima dal do řeči a odnesli jsme si dvě cédéčka. Dodnes maj v mojí sbírce speciální místo.

"červený indiáni" a "zelený indiáni"

. . .

2     HUDBA PRO KAŽDOU PŘÍLEŽITOST (punk či rock?)
Je v ní totiž všechno, co od hudby můžem chtít.

Green Day

Nelze je sem nezařadit, víc však k legendárním Green Day jistě říkat nepotřebuju.

Odrhovačka, přesto nepopiratelně moje 2 největší srdovky.

Billy Talent

Billy Talent mi od prvního okamžiku učarovali především svýma výjímečně působivýma textama. Když jsem se přenesla přes toto prvotní opojení a zaposlouchala se do samotný hudby, zjistila jsem, že po pár dnech nemůžu z hlavy dostat ani melodie. Poetičtější 'punkrockovou' kapelu asi nenajdete.

Ugly Kid Joe

Nedávno jsem poutavou hudbu těchto dlouhovlasých bláznopánů poslouchala v metru a najednou jsem se usmívala na celý kolo a měla jsem děsnou chuť začít se bavit s cizíma lidma kolem. Nakonec jsem tohle neobvyklý nutkání raději potlačila, dobrá nálada mi ale zůstala.

• Zajímavost pro fanoušky TWD: V následujícím videoklipu na Cats In The Cradle se na chvíli objeví ještě náctiletej Norman Reedus (Daryl Dixon)!

Queens Of The Stone Age

Jeden muj kamarád mi jednoho hvězdného večera doporučil QOTSA se slovy 'je to taková kapela pro teenagery'. Moje kamarádka zas pár dní nato řekla, že 'všechny jejich písně zněj stejně'. Po pár měsících poslouchání bych ráda oficiálně vyvrátila obojí. Queens Of The Stone Age jsou prostě a jednoduše nejlepší podkladová hudba pro vyb(l)ití jakejchkoliv emocí a nikdy nezklamou pomoct vytřídit zmotaný myšlenky.

. . .

3     KDYŽ MÁŠ CHUŤ FILOZOFOVAT NA STŘEŠE PANELÁKU

Na tyhle pány se obracim, když potřebuju nějak stimulovat rozjařenou mysl a ve všem vidim poetiku.

Střípky z řečí moudrých (The Perks Of Being a Wallflower)

Ahojte,
The Perks Of Being a Wallflower (česky Ten kdo stojí v koutě) je rozhodně jedna z mejch nejoblíbenějších knih. Jistě už jsem o ní mluvila dřív, protože už jí čtu poněkolikáté. A co víc, nedávno jsem si dopřála to potěšení, že jsem si ji koupila v originále. Leží teď u mě doma v knihovničce, pečlivě zabalena do obalu ze starých not, nyní už patřičně politém a potrhaném (ale nebojte, kniha je stále v pořádku a zachovává si svou osobitou vůni).
Po dočtení anglické verze (shledala jsem, že v tomhle případě je originál opravu ještě lepší) jsem cítila nutkavou potřebu podělit se s vámi o některé její Perly, které jsem si v knize podtrhla. Každý, kdo četl, jistě pochopí. A kdo nečetl, vřele doufám, že si The Perks Of Being a Wallflower díky této návnadě přečte.

Je docela dobře možné, že některé z citátů vám i přes mou snahu přiblížit kontext nebudou dávat smysl. Pevně ale věřím, že až budete knihu číst sami (a vy budete!), dáte mi vědět o svých vlastních Perlách, které jste si v ní zase podtrhali vy - každý si v ní totiž najde něco svého.

Vstřebávejte, moji milí.


"So this is my life. And I want you to know that I'm both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be."

"I wish I knew. It might make me miss him more clearly. It might have made sad sense."

"Charlie, we accept the love we think we deserve."

"You see thing. You keep quiet about them. And you understand."

"When we got out of the tunel, Sam screamed this really fun scream, and there it was. Downtown. Lights on buildings and everything that makes you wonder. Sam sat down and started laughing. Patrick started laughing. I started laughing.

And in that moment, I swear we were infinite."

"Maybe these are my glory days, and I'm not even realizing it because they don't involve a ball."

"I hope it's the kind of second side that he can listen to whenever he drives alone and feel like he belongs to something whenever he's sad."

"I hope the people who wrote those songs are happy. I hope that they feel it's enough. I really do because they've made me happy."

"Sam and Patrick looked at me. And I looked at them. And I think they knew. Not anything specific really. They just knew. And I think that's all you can ever ask from a friend."

"I guess she didn't know how much she talked or how much I listen."

"I think it would be great if sledding were always enough, but it isn't."

"It's like my very first memory, which I guess is the first time I was aware that I was alive."

"Nobody can be as big as the Beatles because the Beatles already gave it a "context". The reason they were so big is that they had no one to compare themselves with, so the sky was the limit."

"Maybe this is the way things are supposed to be, but it doesn't feel right."

"Just tell me how to be different in a way that makes sense. To make this all go away. And disappear."

"It suddenly dawned on me that if Michael were still around, Susan probably wouldn't be "going out" with him anymore. Not because she's a bad person or shallow or mean. But because things change. And friends leave. And life doesn't stop for anybody."

"When I was driving home, I just thought about the word "special". And I thoght the last person who said that about me was my aunt Helen. I was very grateful to have heard it again. Because I guess we all forget sometimes. And I think everyone is special in their own way. I really do."

"I think on my next birthday, I'm going to buy my mom a present. I think that should be a tradition. The kid gets gifts from everybody, and he buys one present for his mom since she was there, too. I think that would be nice."

"So I guess we are who we are for a lot of reasons. And maybe we'll never know most of them. But even if we don't have the power to choose where we come from, we can still choose where we go from there."

"Mybe it's good to put things in a perspective, but sometimes, I think that the only perspective is to really be there."