Budík mě probudí ve 4.07. Lehnu si na záda a hned zase zavřu oči. Opakuju si stále dokola: "Tohle je realita, tohle je realita, tohle je realita,..." Usínám.
Vžum!
Procházím domem mé budoucí učitelky zákadních společenských věd. Jde přede mnou a provází mě. Fungovalo to! zajásám v duchu v duchu. Vzpomenu si na slova Koie Fresca, totiž, že se máte uvolnit a užít si to. Nevím, proč mě ta slova napadla. Začnu se ale rozhlížet kolem a náležitě si prohlížím každou místnost, kterou mě má učitelka provází.
Dům je starý, nábytek jakoby v barokním stylu. V jedné chodbě sedí pán ve zvláštním obleku a cosi bez zastávky zapisuje. "Proč je tu tenhle pán?" zeptám se učitelky. "Nemám ponětí," odpoví. To mě zarazí. Jak to, že neví, když je to její vlastní dům?
Dojdeme do místnosti se zdobeným zlatým zrcadlem. Přistoupím k němu a tělem mi projede osten hrůzy. Zírám na místo, kdy by měl být můj vyděšenej obličej. Místo toho se ale dívám na své tělo zazadu. Postava v zrcadle nemá obličej ani prsa ani šíji. Jen záda z obou stran. "Teď se probudím šokem," blikne mi hlavou, těsně než se obraz rozostří a pohne.
Vžum!
Jsem vzhůru? Tentokrát jsem se vzbudila do jiného domu, má pískové zdi a pár věžiček, skoro jako malý hrad. Postupně (čas ve snech plyne mnohem pomaleji) si uvědomuju, že stále sním. Necítím se bůhvíproč dobře a chci se probudit. Něco mě napadne.
Vylezu na okenní římsu. Stoupnu si do okna a vidím, že jsem od země dost vysoko. Všimnu si ale, že z výklenku napravo mě pozoruje máma. Vtom sebou trhnu, když někdo přiběhne do pokoje a křičí, že se nemůžu zabít před mojí vlastní mámou. Skáču.
Vžum!
Jsem jinde. Tentokrát vzhůru? Probouzím se několikrát do různých domů a míst, v každém je ale ten samej Štěpán ve velký manželský posteli s bílejma peřinama. Každá další realita se navlas podobá tý mojí, přestože místa nepoznávám. Po každym dalšim "probuzení" tápu, jestli už nejsem zpátky ve svý posteli a ve svý realitě. Pokaždý to rozpoznám podle nějaký maličkosti, co je jinak.
Ležím se Štěpánme v posteli. Čteme si dopisy, co mi Štěpán v týhle realitě poslal. Píše v nich tak nádherný věci... Štěpán zvědavě vytahuje další a další dopisy. Sám je překvapenej, že tohle nějaká jeho verze napsala (nepatří snad do týhle reality? cestuje napříč snama se mnou?). Všechno je matné a tak trochu v mlze a já vím, že je to sen. Ani se neobtěžuju dělat svá kontrolní znamení.
V jedné z realit očekávám od kamaráda M odpověď na mojí zprávu (tu jsem ve svý realitě skutečně napsala). Podívám se na mobil a zjišťuju, že mi krom tý jedný M napsal spoustu zpráv, mimo jiné mi sděluje i to, že mě miluje. Nevzrušuju se tím, ježto oba víme, jak to myslí.
Jindy stojíme na dřevěnym molu a vytahujeme z vody plastovou krabici s mýma věcma. Prohlížim si je s obdivem a skutečně mi patří, přestože vím, že tohle je sen. Jenže mobil, co jsem teď vytáhla z krabice, má jinej obal než ten opravdu můj, co mám v kapse.
Mazlím se se Štěpánem v bílý posteli, protože se stejně nemůžu probudit.
V kuchyni domu, do kterého v každym snu stále vracím, děláme čaje a povídám si se svou rodinou a dalšími lidmi, kteří tam prostě byli a nikomu to ve snu nepřipadalo divné. Přijde řeč na jednu naši známou, co má v naší realitě rakovinu. Vyjde najevo, že ji má i v téhle snové. Zamrzí mě to a přijde mi to nefér.
Najednou se jedním trhnutím a pomyslnym "VŽUM" přenesu do reality. Jsem vzhůru.
