Seděla jsem v kruhu desítek věřících, křesťanů, pánbíčkářů - malejch i velkejch, jak vírou, tak věkem. Seděla jsem tam a necítila soudržnost a necítila jsem se být jako oni, ani jsem nechtěla, přestože ti lidi byli z velký většiny úžasní a sympatičtí a usměvaví a vůbec. Asi je to hřích, rouhání - hádám - ale tohle bytí s tolika věřícíma ze mě udělalo mnohem menšího křesťana, než jsem kdy byla.
Seděla jsem u ohně, v kruhu desítek věřících, a nemohla myslet na nic jinýho, než na to, jak vroucně jsou mí společníci odevzdáni Pánu, či Ježíši, či Hospodinovi, Otci... (nazývají totiž svého Boha pokaždé jinak, přestože myslím, že už ani oni sami nerozeznávají, komu své chvalozpěvy přesně referují). Nedokázala jsem pochopit, kde berou tu jistotu a pevnost hlasu, se kterou zpívají oslavný písně Bohu nebo mu předkládají své modlitby, a o to míň jsem ji dokázala najít v sobě. Nechápala jsem, proč je tolik naplňuje děkování Bohu za všechno, co se stalo i nestalo, přestože jsem si byla jistá, že si musí nějak uvědomovat, že zásluhy za ty záležitosti patří jen jim samotným.
Seděla jsem tam a necítila nic než obdiv, a možná, úplně na na dnu dušičky, závist. Přestože mne unavovalo to každodenní téměř identické děkování a prošení, nemohla jsem nic než v úžasu poslouchat. A je to podivně smutné, že jsem tenhle text psala ve třetí osobě, ale ach, promiňte, Pane, Otče, Bože, Hospodine, či Ježíši, ale já už jen z úcty k těm veselým lidem nemohla jinak. Je to zvláštní věc, víra. A náboženství, ať už jakékoliv, je pro silné, ba ty nejsilnější. A já tedy nemohu být křesťan.
