Štěpán je naplněnej věděnim, ze kterýho já mám takovej strach. Jak to, že nepropadl depresím, když teď přišel na bytostní zbytečnost všeho bytí? potřebuju si jeho myšlenky zasadit do kontextu, abych ho dokázala pochopit. Mluví řečí alchymistů, všechno je všechno, nic je nic a všechno je nic zároveň. Ale jak tohle všechno paralelně funguje?
Seděla jsem v trávě na kraji pole, ve 3 hodiny ráno, jen s termoskou černýho čaje a mou guru-hoe. Čekaly jsme na zatmění Měsíce. Hvězdy se objevovaly a zas mizely mezi bělostnýma mrakama, který teď byly ozářený znásobenym měsíčnim světlem. Dívat se nahoru bylo jako hledět do jinýho světa - přišlo mi, že ty hvězdy nemůžou bejt součástí naší galaxie, ale že vidim až za ní a to mě naplňovalo zvláštnim a opojnym věděnim. Čas se zastavil. Mizející Měsíc vyšel z oranžovošedých mraků vždy ještě rudější než předtím a my vždycky jen otevřely pusu a zbožně zíraly. Seděly jsme tam téměř dvě hodiny, dokud nám nemrzly prsty, zatímco jenmůj Štěpán prožíval stavy, co ho posouvaly daleko mimo náš svět i galaxii. Povídal mi, že vnímá a pociťuje na svejch bedrech ryzí podstatu vesmíru a prchlivou krásu světa. Nevím, o co krásnější by ale mohl svět v tom okamžiku být, kdybych si i já jeho krásu uvědomovala a pocítila ji. Nemyslím, že bych poznala změnu.
"Jsi šťastná?" chytne mou hlavu do dlaní a usměje
se tak, že poodhalí mezírku mezi horními zuby. "Jsem šťastná," odpovídám
s ryzim úsměvem a dívám se mu přímo do očí. Jsem šťastná. Nikdy jsem
nebyla šťastnější. Všechno, co svět nabízí, ztrácí smysl a já chci buď zemřít,
nebo s ním být navždy. Past.
Štěpán mě nedávno vyzval, abych se mu podívala do očí a pokusila se říct něco, co by ho zranilo. Hleděla jsem na něj soustředěně, ale při tom pohledu mě nenapadalo nic než jasná a čistá skutečnost, že ho nikdy nechci zranit. A tak jsem mlčela. Teď už ale vím, co bych řekla. Jsi na mě příliš uvědomělej a já ti nikdy nemohu porozumět. Koho myslíte, že by to zranilo víc?
