Stav

Dnes ráno jsem se probudila s úplně prázdnou myslí. V hlavě mi vzdáleně zněla melodie nějaký známý písničky, ale nevnímala jsem jí. Třásla jsem se po celym těle, ale všechno ostatní už bylo zpátky v normálu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin, přestože v místnosti bylo horko. Je to pryč.

       Pár hodin zpátky, za nejhlubší noci, jsem prožívala zvláštní stav. Nemohla jsem přes nesmírnou únavu i nejměkčí peřinu zamhouřit oči. Znervózňovalo mě to, s usnutim problémy nemívám. Můj mozek jako na truc pracoval na sto procent. Po nějaký době balancování mezi spánkem a bděnim se mi začaly v hlavě dít divný věci.

       Bylo to tak zvláštní, intenzivní, šílený. Nejdřív jsem vnímala jen zrychlenj tlukot svýho srdce. Pak jsem si všimla, že kolem mě (kde jsem?) duní i muj dech. Všimla jsem si toho dechu, protože obvykle úmyslně dýchám neslyšně... Hlavou mi začaly okamžitou a neuvěřitelnou rychlostí proudit myšlenky, ale bylo jich tisíce a tisíce a padaly přes sebe a narážely a splývaly v podivný skvrny a motaly se jedna s druhou. 

       První reakce byl strach, jako ze všeho novýho. Vnímala jsem vlny paralyzujícího strachu čas od času zaplavit moje srdce, ale hned zase odezněly. Nešlo to regulovat, nedokázala jsem svojí mysli domluvit, aby toho nechala - a že jsem na ni křičela. Odpovědí mi byl zase křik, satiricky znásobenej a ve formě blyštivejch proudů dalších myšlenek. Byla jsem nicotná a téměř beztvará postavička ve svý vlastní hlavě a muj zoufalej hlas se ztrácel v animálnim halasu zmutovanej emocí.

       Dekompresní nemoc. Čistě zhmotněný cítění, sebemenší myšlenky i zdánlivě malicherný vjemy, co jsem si během včerejška utvořila. Viděla jsem - ať už přímo či obrazně - všecičko do posledního detailu, ale v úplně nepřirozeně přehnanym měřítku.

       Malátně jsem sáhla po telefonu - 1:26. Zachvátilo mě nutkání zavolat Štěpánovi, ježto jsem potřebovala svojí/jeho dávku, abych se zklidnila. Okamžitě jsem nápad zavrhla s ohledem na pokročilou hodinu. Ale potřeba Štěpána mi v hlavě transformovala v něco nečekanýho. A stav pokračoval.

       Přestala jsem vnímat zrychlenej tep a kradmej strach, odevzdala jsem se svýmu vratkýmu vědomí, a najednou jsem slyšela, že někdo mluví. Čím víc jsem chtěla slyšet, tím hlas sílil. Soustředila jsem se na ten hlas a vtom mi došlo, že mluví Štěpán. Zaradovala jsem se. Štěpán ale nemluvil ke mě, přestože byl jeho hlas výplodem mojí mysli. Odříkával nesouvislý věty. Odříkával totiž tok mých úvah v okamžiku, kdy mě napadaly. Po chvíli jsem nevnímala nic, než Štěpánův hlas, ale jen co jsem vstřebala radost ze známýho hlasu, začalo mě až nesmyslně rozčilovat, že nemluví ke mně. Zoufale jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje, aby mě uklidnil. Rozhodla jsem se vnutit mu ty slova do úst. Úvaha byla jednoduchá: Jsou to moje myšlenky, co říká, budu teda myslet na to, jak mi říká, že mě miluje.

Vynaložila jsem všechnu energii a donutila jsem Štěpána na okamžik přerušit proud zmatenejch slov a říct jedno "Miluju tě." Pak pokračoval v přeříkávání.

       Vybavuju si ještě, že se mi v tý změti míhal i jeden človíček, se kterým jsem včera trávila čas, a neustále se mě naléhavě na něco ptal. Byla jsem zmatená z jeho otázek a ze všeho dění kolem a tak jsem po chvíli mlčení jen nepřítomně kývla hlavou (na tenhle motorickej akt jsem se částečně probrala, tedy doopravdy jsem na polštáři kývla hlavou). Nato se rozplynul.
       Další z konkrétních lidí/předmětů mý mysli mi zase ukazoval jakýsi zářící a třpytivý kamínky - diamanty či co - oslňovalo mě to a chtěla jsem, aby se to taky rozplynulo. Tyhle obrazy se během toho stavu ještě hodněkrát opakovaly, v různejch formách a situacích, všechny nesmyslně navazující v perfektním smyslu. Škoda, že už si nepamatuju, co konkrétního znamenaly a proč se mi takhle zjevily.

       To je všechno, co si z tohohle tripu za hranice svýho vědomí/vědění/chápání pamatuju. Hádám, že jsem usla někdy kolem třetí hodiny ranní a pak už jsem byla v pořádku a vyrovnaná.

Chtěla bych to zažít znova, někdy až nebudu tak moc potřebovat spát.