Rozuzlení

       Stále hledám inspiraci, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi odjela na letní tábor. Vlastně mi ani nechybí, protože - jak mi sama šeptá v měsíční záři letní noci - je mojí neodmyslitelnou součástí. Přesto postrádám její vůni a její doteky.


Vítr se zvedal a venku hřmělo

Mozek propadl slastnému snění
v mýtyckém světě hledal oproštění
od ospalých dnů i nočního bdění
od nedostatku soustředení

A vyvstane myšlenka z onoho chvění
hladinu čirého rozumu zpění
'to ty jsi můj nejmilejší typ umění
jen v tvé moci je rozum můj i vědění
v sametové tmě žárem oslepení
nevinní marně hledají rozhřešení'

V záchvatu paniky tělo se chvělo

Inspirace je (ta)tam

Mozart je mým průvodcem, Janáček mým svůdníkem a Čajkovskij mým světlonošem. Thoreau je mým učitelem, Poe mým guvernantem, Jirous s Gellnerem se mnou chodí pít. A ačkoliv mě všichni tito vzácní páni provází téměř kamkoliv kráčím a byť naše cesta vede vždy vysoko nad mráčky lidské reality, nedokážu už žít, ba ani přemýšlet produktivně. Můj mozek, mé tělo i srdce stůně nemocí svůdné slasti, všechno mé vědomí i vědění, ach, všechno, co jsem, je teď v Jeho moci. Zadupává všechnu mou inspiraci (všechna má inspirace je On) a vzbouzí ve mě něhu a cit, kterému stále nerozumím. Láska je jako loutkové divadlo se dvěma loutkami, co se ovládají navzájem. Má hra stále neohroženě graduje. A já věřím v reinkarnaci, neboť až se uzdravím, musím zemřít.

Memoáry Ellayne a Kaie, p 1

Vzbudila jsem se uprostřed noci z divnýho snu /všechny sny jsou teď divný/, sípavě jsem se nadechovala a zase jsem pocítila ten známej tlak na prsou, při kterym se cítim, jako by mi někdo vyrval vnitřnosti a nacpal tam místo nich nějakou trhavinu. Třásla jsem se po celym těle a chtělo se mi zvracet.

Zvenku jsem uslyšela burácení hromů. Jak dramatický. Vstala jsem, stěží se nacpala do džín a popadla mikinu.

A teď jsem tady.

V noci jsou ulice poetičtější, pokud nemyslíte na to, kolik ztracenejch duší s váma tu noční poetiku sdílí. Protože když na to myslíte, jsou pak ulice děsivější. A všichni vypadají jako přízraky.  Ale hádám, že tak to funguje se vším. Někdy si říkám, jestli by přece jen nebylo lepší nad věcma příliš nepřemýšlet.

Vdechuju dusnej vzduch a zamlkle studuju cigaretovej kouř. Vedle bílý sražený páry, která mi s každym hlubokym nádechem vychází z úst, vypadá ten kouř tak nějak smrtelně temnej. Šklebí se na mě. Nesnášim ten kouř. Nesnášim ho.

Tak už to chodí, že? Sami se připoutáváme k věcem, který nenávidíme. A tak dlouho se přesvědčujem, že bez nich nemůžem žít, až tý mrzký lži uvěříme. Tim se pak stanem - my sami - otrokama těch věcí. Ha! Život je tolik zvláštní a lidé tak naivní…

Možná že by přece jen bylo zdravější si prostě rozřezat žíly. ‚Ty jsi tak hloupá , Ellayne,‘ řekl mi, když viděl moje jizvy.  Pevně mě stiskl v náručí. ‚Já vím,‘ odpověděla jsem tehdy. Ale koho to nakonec zajímá, jestli hnijete zevnitř nebo zvenku.

Jistě, jenže mně pohled na krev nedělá dobře. Mně. Ach, to je vážně komický.

Típnu cigaretu o vlhkou zem, protože se rozpršelo. Nejdu domů. Chci se ale soustředit jen na bouřku, chci jí vnímat každou buňkou těla, vdechovat studenej vzduch a cítit vlhký kapky stékat po mojí tváři. Jak jinak bychom v životě poznali štěstí, když nebudeme vnímat panenskou krásu tak, jak si zaslouží být vnímána? 

Sedím na širokym kameni a se zakloněnou hlavou hledím nahoru do temna, odkud na mě padají lehké kapky deště a svlažují mi kůži. Myslím jen na Kaie, jako vždycky, když prožívám něco pozoruhodnýho a nádhernýho. Myslím na všechny ty básně, který nikdy nenapíšu, básně opěvující krásu životů, který nikdy neprožiju. To ale nevadí. Jsem v těhle myšlenkách šťastná.

Doživotní obětí/objetí

       Ráno vstávám ve spánku. Vytržená ze sna, který trval hodiny (jenže čas je ve snu jenom prázdnej pojem), ale pamatuju si z něj pár nicotnejch minut, který mi zpětně nedávají smysl. Abych se probudila, musím skočit do ledový vody. Ach, jak nádhernej pocit! Jenže, žel, i potom mé vědomí každou chvíli kolísá.

       Proplouvám životem příliš rychle, můj mozek nestíhá vnímat. Nebo je to pořád psychóza. Kdoví. (Já ne! Já nikdy neztratila kontrolu...) Mluvím a mluvím, a najednou, jen tak mezi řečí, mi v mozku vyvstane podivná myšlenka a já se zarazím: "Kdo to mluví tvým hlasem?"

       Ach, čím jsi mi dál, tím víc mi chybíš! Někdy večer, když ležím v prostorné posteli a svírá mě nesnesitelná tíha lásky (drtí mě zlehka a něžně a já se jí znovu a znovu poddávám), nutím sama sobě ošklivé vzpomínky na tebe a mámím s nimi city, aby mě ona Láska nechala spát. Někdy si je vnutím natolik, že se mi skoro hnusíš. Omlouvám se za to, opravdu. Jsem sobecká a odporně šťastná.

Láska balancuje mezi podivnými shodami náhod, život je totiž jen o načasování. A já jsem. A jsem tady, promlouvám k vám slovy bezejmenných mudrců.

       Zajímalo by mě, kolik pomyslných nadějeplných náznaků vysíláme každý den svým blízkým, kolik z nich k nim opravdu dojde a kolik z nich zůstane nepovšimnuto. Zajímalo by mne, kolik takových nenápadných náznaků a posunků bylo vysláno mně. Chtěla bych si je všechny přehrát v černobílym filmu na plátně a jíst při tom sýrovej popcorn.

   

     

     

Světýlka

©Hairspray Queen

Světýlka pro inspiraci vyráží prosvítit cestu všem ztraceným duším!

Nebudu nijak omezovat hranice vaší fantazie popisováním těchto fotek (a věřte, že každá skrývá příběhy). Hleďte a vstřebávejte, dosazujte a zamýšlejte se!

A.T