________________________________
Zazvonila na zvonek a čekala. Tuhle situaci si v hlavě přehrávala snad tisíckrát, měla ji promyšlenou všemi směry, přesně věděla, jak se v kterémkoli případě zachovat. Přesto byla nervózní. Ve zvonku to zašramotilo.
"Kdo je to?"
"Přišla jsem ti vyprávět svoje sny," řekla klidně. Uměla dokonale zastírat nejistotu v hlase.
A chvíli tápal. Vzpomněl si. Seděli vedle sebe a mluvili o nahotě, čistotě, lásce a... o jejích snech. ("Mohl bys mi vysvětlit, co děláš v mejch snech." "To bych je nejdřív musel slyšet." "Přijdu ti je teda převyprávět.")
"Eh... ty jsi vážně tady?"
Pomlka. Pár sekund odbilo v hlavě odporně pomalu, ty chladné hlasité údery jí resonovaly v uších. Byla na to ale připravená.
"Jasně, tak pojď asi dál," ozvalo se ze zvonku ledabyle.
Od dveří už nikdo neodpovídal.
"Haló?" řekl A trochu těžkopádně. "Jsi tam ještě?"
Ticho.
A přiběhl k oknu a několika spěšnými pohyby ho otevřel. Proud mrazivého vzduchu. Kudrnatá hlava vykoukla ven na ulici. Koutkem oka stačil zaznamenat drobnou postavu mizející za rohem jeho bloku. Zavolat za ní už nestačil.
________________________________
Cítí v sobě obrovskou energii zbarvenou do temně rudé. Hromadí se v ní, tetelí se, otřásá s ní při každém pohybu. Chvílemi pláče a chvílemi se směje. Když přemýšlí nad ním, zapomíná mluvit. Když je pak s ním, exploduje. Naráz a absolutně, proudy rudé energie obrovské síly z ní současně vyzařují i tryskají, derou se na povrch, oslňují všechno a všechny kolem, včetně jí samotné, zastavují svět i čas. Pokaždé čeká, že ji to roztrhá na kusy. Jenže jí to posílí. Znovu a znovu se tomu oddává, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby se nepoddala, tak pod tím náporem zešílí. Ví to. On to ví taky.
________________________________
