A zase. To jsem já.
Snažím se začít konverzaci a pak
si uvědomím, že ti nemám co říct.
Tak nějak zamrznu uprostřed věty.
To jsem přesně já!
A proč vůbec mluvím s tebou?
Co je to, co mě svádí
začít konverzaci právě s tebou,
když dobře vím, že ti nemám co říct.
Proč s tebou neustále mluvím,
když mi ani nikdy neodpovíš?
A co je to, co tě dělá
tak klidnym a chladnym a tichym
v mejch myšlenkách?
Proč nikdy nemůžu najít slova,
co ti vložit do úst?
A vůbec,
proč jsem vždycky tak nervózní, když jsem s tebou?
Proč si vedle tebe připadám tak
malá a hloupá?
Proč mám pocit, že mě nemáš rád?
Co je to, že mi na tobě záleží?
A proč bych si připadala smutná, kdybys zemřel?
Proč tě mám vůbec tak ráda?
A co je to, že tě nerada vídám?
Proč se mi o tobě zdá?
Proč tě chci pochopit?
Proč toužím po tvym uznání?
Vždyť s tebou nemám téměř nic společnýho.
Neznám tě. Mám pocit, že tě nikdy skutečně nepoznám.
Nic o tobě nevím. Kdo jsi?
Co tě dělá šťastným? Co smutným?
Proč o sobě říkáš, že jsi nevyrovnanej?
Co děláš po škole, když se nenajde nikdo, kdo by s tebou byl?
Proč tak často vyhledáváš společnost?
Proč tak často vyhledáváš společnost?
Bojíš se snad být sám se sebou?
Co je to, co tě dělá pro mě tak nepochopitelnym?
A co je to, že tě nedokážu odhadnout?
Takže, řekneš mi,
co je to, co tě dělá tak odlišným,
od jiných?
Vždyť nejsi tak výjimečný.
A krom toho, že vypadáš docela legračně,
nejsi ani tak zajímavej.
I když umíš hrát na klavír jako nikdo jinej.
Tak co je to, že na mě máš
takovej vliv?
Proč zase mlčíš?
