Není nic klidnějšího, než ryzí venkovská příroda v zimě. Procházím se sama tim obrazem. Ničemu neutíkám, sníh stejně mapuje mý stopy. Kdokoli by chtěl, mohl by v něm číst nejen mojí trasu, ale i mý pohyby - bavím se tou myšlenkou a schválně tu a tam poskočím nebo udělám malou otočku. Sněhový závěje mě lákaj do svejch peřin a já do nich skáču s radostí dítěte, kterym jsem. Často se zastavuju, abych do plnejch plic vdechla mrazivej vzduch nebo si s rozkoší poslechla tichounkej zvuk vloček, dopadajích mi na kapuci. Tu a tam jen napjatě pozoruju, jestli se něco nepohne. Všechno ale mlčí v objetí smířlivýho klidu. Zima prostě panuje. A je bílo, bílo, bílo,...
Zima – jednou bílý duch,
podruhé zas vladař v hermelínu.
Zima – která se dokázala i válet celá špinavá,
a Zima – která se někdy tak nadechla,
že sis na ni mohl lehnout,
nebo ti vnikla do úst,
až jsi nemohl popadnout dech.
Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála...
Filip Topol (Viděl jsem rok)
_________________
No comments:
Post a Comment
Speak your mind my friend!