Bavim se s Kamarádem, co jako malej perfektně uměl noty. Cítim, že potřebuje mluvit a jsem šťastná, že mu můžu dělat společnost. Přikyvuju a tu a tam se na něčem báječně shodneme. "Cítim zodpovědnost za to, jestli se moji kamarádi maj dobře. Hrozně mě ovlivní, když někdo z nich není šťastnej - vždycky je to pro mě mnohem důležitější, než jak se cítim já. Nejhorší je, když mu nejde pomoct." Přijde mi zranitelnej a starostlivě (a zároveň trochu mateřsky, uvědomim si) ho při rozhovoru pozoruju. Je pro mě důležitý, aby se tenhle človíček měl dobře.
Jedinej způsob, jak sledovat film s Adamem Sendlerem, je vypnout zvuk a pustit místo něj skvělou hudbu. Projednou se zase opít a jen se smát a smát.
Vytvořili jsme si tu malej vesmír, jinej svět. Vzpomenu si na to, když místností projde Kamarád, co je umělcem. Má takovej zvláštní způsob chůze - plouživej, nepřítomnej; chodí, jako by něco pořád báječnýho objevoval. S tím obrazem záhy zapomínám, že jsem člověkem a že pocházim ze Země (úplně jako Nakata z Kafky na pobřeží). Říkám o tom Kamarádovi, co jako malej perfektně uměl noty, a on se cítí úplně stejně.
Když prý mluvim, oni mlčí a jen mě poslouchají. Červenám se. Poprvý na nezapomenutelnejch pár sekund věřím, že doopravdy jsem nevědomky obdivuhodná, bezděčně zajímavá a výřečná a že moje přítomnost je lidem příjemná, ba si ji váží! Ach, vždyť já bych mohla mít kamarády!
Usínám s tetelícím pocitem plnosti a sounáležitosti. V hlavě mám plno barevnejch představ a hlasů z uplnynulýho večera. Postupně a přirozeně se skládaj v celý vzpomínky a někdy dokonce vytvoří vzpomínky nový. Polo spící se do nich slastně hroužim a je to neměnně snadný a utěšující. Usínám.
Ráno se mi třesou ruce - nevím, jestli je to doznívání z nočního bdění nebo nedostatkem spánku. Další tři hodiny po probuzení zůstanu v posteli a střídavě se probouzím a usínám. Skrz žaluzie proniká do pokoje bílý matný světlo, ale jinak je šero. Štěpán spí nalevo vedle mě a pokaždý, když se vzbudím, se dotýkáme nějakou částí těla. Z kuchyně slyším hlasy, hudbu Mac DeMarco a smích a na chodbě občas někdo projde. Cítím se úplně klidně a spokojeně. Nechávám se těma zvukama stále dokola kolíbat ke spánku a cítím se skoro jako mimino. Nechci se prostě probudit a nechci začít novej den, ale taky jsem šla opravdu pozdě spát.
"Proč to takhle nemůže být napořád," stěžuje si už po několikátý můj páteční kamarád a s lehkym úsměvem na rtech objímá polštář. "Proč nemůžeme prostě být celý dny spolu dělat jen to, co chceme?" Usmívám se. Jsem snad i já součástí týhle představy? Červenám se.
No comments:
Post a Comment
Speak your mind my friend!