Pusťte si tu hudbu

People that you love don't know your name or your birthday.

https://soundcloud.com/tasty-morsels/harbour-music-parts-i-ii

Drazí,
       mám slabost pro idealizování. "To je super! Tak by to mělo být," říká můj páteční kamarád. "Ale když ti pak někdo tvojí představu zničí, hrozně to bolí," namítám zcela upřímně. Nezaskočím ho, má stále stejnej nadšenej výraz a oči mu září ve žlutym nočnim světle. "Pak to nebyl ideál," odpoví mi. To myslím znamená buď, že všechny věci mohou být ideálem, anebo že ideálem není nic. A mě je dobře/konečně je mi s někým dobře/. Čteme společně z jedný Červený knihy - já svítím na posvátný stránky /nesmím do nich prý psát, ani tužkou/ a on pak platí náš čaj, i když ho sám vůbec nepil. Cha, to je snad ideál! Představuju si, jak jsem vyzvána k tomu, abych ho nazývala svým Přítelem. Cha! Červenám se!

       Dnes se soustředím na to, abych mluvila úplný pravdy.

       Mými největšími duchovními zážitky jsou sny. Alespoň mi to tak přišlo. On říká, že bychom měli všechno, co se stane ve snech, brát jako skutečnost. Je to myslím životně důležitý pro jakejsi vnitřní vývoj naší osůbky - zcela přijmout všechny naše paralelní snový dvojníky a jejich činy za svoje vlastní.

       Ve svym poslednim lucidním snu jsem konečně byla představena svýmu vlastnímu nedostatku kontroly nad děním - nedokázala jsem žádným způsobem, co jsem si vysnila, zahnat jedno odporný monstrum, co se na mě sápalo. Neměla jsem strach, prostě jsem se vědomě probudila do jinýho snu, Cítila jsem ale hanbu a zmatek. V dalším snu jsem se tedy ptala všech duchaplných lidí, co znám, jestli mi nějakým cvičením pomůžou získat lepší kontrolu nad svýma snama. Ale oni se ode mě odvraceli.

https://soundcloud.com/ledintozeppelin/kashmir

       Pohrávám si s myšlenkou, že sny jsou nezávislý paralelní světy, do kterých máme po kratičkej okamžik přístup. Lidi ve snech by se tak stali skutečnými lidmi, jen relativně změněnými podle toho konkrétního (snovýho) světa. Naše sny by snad nemusely vůbec záviset na nás, naopak všechny osoby v nich by v nich žili svýma životama. A pokaždý, když bychom vstoupili do novýho snu, celý svět by se znovuzrodil. Ach, jak opojně to zní!

       Začínám, myslím, rozumět lidem kolem sebe. Nevím, jestli je to jógou, nebo Jungem. Rozlišuju mnohem snáz všechny ty barvitý lidský motivace a nepřestávám se divit. Lidé se skutečně zdají být komplikovaní. Pcha! Jenže oni jsou ještě mnohem komplikovanější! A právě v tom se koneckonců všichni najdeme - v tý komplexnosti - protože v tý jedem společně. My, složití, rozumní. ..

     Myslím, že po tolika letech budu opět střežit tajemství. Ach... komu ho jen řeknu?

       Jestli máte ještě trochu času na poslouchání, pusťte si tohle.