Kořeněnej čaj, dobrý herci, sladěný barvy, teoretická fyzika, modrý nebe, línej den, hodní lidé, přátelská přijetí, reálný plány, cesty vlakem, krásný ruce, příslib léta, zelená pole, sounáležitost, podnětný rozhovory, dlouhý vlasy, červenej alkohol, čára života, stanování, usínání při hudbě, zvuk kytary, láska, láska, láska, láska
Venku je zas sluníčko - to jsem nečekala. Přemýšlim o paralelnim světě, ve kterym jsem se nenechala odradit kapičkama a bolehlavem, a šla jsem do lesa. Pila bych teď čerstvej horkej čaj na nějakym kopci, v mokrym mechu a se zablácenejma botama. U srdce nebo kde mě píchne osten sebestředný lítosti. Už nikdy se nenechám odradit kapičkama a bolehlavem, říkám si a uklidňuju mysl, která mi věčně podsouvá mý chyby. Protože...
Nebo poslal déšť a nebyl to pláč, byl to šepot věčnosti, který se mi snažil jemně naznačit, ať tolik nelpím na životě, že to nemusí být všechno, že jsem jen kapičkou. A to mě uklidňovalo. Byl jsem rád kapičkou a s pokorou jsem děkoval za ten dar.
- Filip Topol, Dvůr a já
Šla jsem totiž ulicí a slunce skutečně rozsvěcelo den. Z oken zněla hudba a z ulic hlasitej smích a já prostě šla za ním. A jakkoli to bylo naivní, když jsem k tomu smíchu došla, uvědomila jsem si znovu, že lidi se smějí i bez mojí snahy. To mě uklidňovalo. Nic jsem neříkala, protože tyhle lidi znám už hrozně dlouho a vím, že s nima jde i mlčet. "Snad se co nejdřív uvidíme."
Všimli jste si, že téměř všichni lidi mají nádherný ruce? Ta myšlenka mě naplnila radostnou smířlivostí. Napadlo mě to nedávno v metru, kde je vždycky prostor si všimnout lidí. Napadlo mě, proč si lidé nemalují ruce? Bylo by to určitě krásný.
Po několika týdnech se mi vrací hlas. Je chraplavej a slabej, ale o to víc zní jako já. Oh my baby, oh my baby - oh why, oh my.
Ach, mám ještě tolik času!
