E. mi dnes řekla, ze kolem sebe poslední dobou tvoříš zlou atmosféru. Já jí chabě oponovala s tím, že se snad máš vcelku dobře a že jsi většinu času docela milej kluk. Ač máš rozporuplný momenty. Nevěřila mi to. Říkala, že jistě sám se sebou svádíš boj a sám v sobě máš bůhvíjaký rozpory. Říkala to a já jsem to taky věděla. A ta její slova mi znějí v hlavě.
Co je to za podivnej orchestr, co v hlavě rozezníva slova a vzpomínky? Kdo vybírá náměty těm písním; kdo rozhoduje, která bude znít a která zůstane zapomenuta? Snažím se tolik uvědomovat všechno, a přesto mi toho mnoho uniká.
Někdy si říkám, že je lepší poddat se náhodě a cyklu roku. Někdy je dobře nepřemýšlet o souvislostech, zapomínat konotace i kontext. Někdy. Tady - v přítomnosti - určitě.
Být statečná mi dnes stačí.
Snad on i on - oba jsou mi jedno - v sobě brzy zase najde štěstí.
Myslim na tebe.
