nejdřív jedna, pak dva, a teď tři.
nemůžu se dopočítat. není to členěno na kapitoly, ale jednotlivé oddíly značené odsazením na novou stránku, které se vzájemně prolínají, návaznost je spíš volná. kompozice je převážně chronologická s prvky retrospektivy, zejména v částech, kde A. vzpomíná na uplynulý rok a jak se v závislosti na zkušenostech, co získala, proměnily její hodnoty a prohloubila její intimita k sobě samé.
tak si opakuju, že Láska se nedá odvodit už z principu, tak jako nulou se (téměř) nedá dělit. tak z principu, jako že musíš s něčim nejprv počítat, abys mohl vůbec na něčem stavět. opakuju si, že právě proto mojí hlavní podmínkou je, že Láska se nesmí rovnat osoba, kterou miluji, protože co by to pak bylo za Lásku, kdyby se za ní dalo dosadit jakékoli Š. nebo M. nebo C. větší než nula. moje Láska musí bejt stejně nekonečná, jako reálná.
ležím v posteli, cítím mírnej tlak, někdy přerůstá v bolest v břiše, ležim tak a opakuju si ty vzorce a přistihnu se, jak zase uvažuju nad tim, koho to vlastně miluju v Tvojí tváři.
koho to vlastně miluju?
a chci to spíš obrátit k tři, dva, jeden.
