ty už mi nepatříš. ty už mi nepaříš. ty už mi nepatříš. ...
už od rána, od rozednění, všechno, co dnes vnímám, vidím, žiju, jakoby najednou obsahovalo tebe, či spíš zárodek lásky k tobě, jako potenciál nebo snad možnost. té oné lásky, se všema příkoříma i radostma, jak ji znám, ale přece i jinak. možná proto ta bolest těla, hlavy, nohou, proto ta únava k smrti, která mě nutí zpátky do postele, zpátky do bodu nula, kde všechno začalo a kde se stal celej rok, snad i celej život se tam stal tu noc, to ráno. pozoruju to a vnímám na těle tvoje doteky zcela jasně, jakoby se do mě vpálily, tvoje doteky silnější, pevnější, jistější než všechno, co jsem poslední dobou vnímala. pozoruju to, ten proces se mi před očima rozkrývá, a stále si nic nepřeju, stále po tobě nic nechci, udivuje mě to.
slova, slova, slova, a pocity, každý mířený přesně, každý vážený na míru, splývaj v opojení, v derealizovanou, pulzující bolest a slast, lásku a vztek, sílu a slabost, mužnost a ženskost, a vůbec všechny protiklady, ale sjednocené a prožité bez nejmenšího strachu. chce se mi spát a spát, kéž noc už nikdy neskončí, kéž ráno nikdy nepřijde, kéž se náš čas zastaví, protože nevím, co bude, nevím, kým budeme. vděčná a slaboučká, odevzdávám se žití, znovu, stejně pokorně, se stejnou vervou, svobodou či poznanou nutností, odevzdávám se životu a lásce, která mnou hýbe, a znovu... hledám.
