Tak ty si se mnou hraješ? Jen tak, říkáš? Naznačuješ, vidim to, že se nechceš vázat, jen tak, že si chceš udržet odstup, protože, a to teda bolelo, mi nevěříš a nemáš tam tak silnej cit jako já, a spíš máš pořád hodně bolest. Já ale neznám nic než lásku, a to ty musíš uznat.
Nenechám tě si se mnou hrát, protože se neumím skrývat, neumím nebýt vždycky otevřená, neumím se nerozdávat, neumím nedávat ze sebe všechno, neumím předstírat ani lhát a neumím než neustále důvěřovat. A nevěřil bys, ale je to má síla, nenechám nikoho, ani tebe, můj drahý, obrátit mou sílu proti mně. To chci říct, když říkám, že jsi sobec, a že mám strach, že mě ponížíš, nebo že mě využiješ.
Buď od toho chci něco jinýho než ty, nebo k sobě nejsem úplně upřímná, říkáš. Proto prý ten strach z ponížení. Jinými slovy, ty chceš ode mě, abych nic nechtěla. Abys sis se mnou mohl hrát, jako mazlík, jen tak, dokud tě to baví. Nebo spíš, ty chceš - protože nejsi zas takový sobec - abych já tohle chtěla.
A co když ne, můj drahý? Tím nevědomym požadavkem mě nejen omezuješ, ale sám se zbaběle vyhýbáš zodpovědnosti, a to není cesta pravého muže.
Bojíš se mé lásky? Bojíš se, protože tam, v lásce, jsem silná, a ty slabý - slabost tomu říkáš! Ano, je to slabost, alespoň dokud mi nevěříš. A ty mi přece nevěříš. Nedivím se, já tobě také ne - ne dokud mě nemiluješ. Tvé lásce věřím tisíckrát víc než tobě. V tvou lásku věřím, nejdražší.
A ty? Mluvíš na mě stále, jako bych si nic neuvědomovala, jako bych neviděla jasně všechny ty tvé odtažitosti volající do vesmíru, jako bych neviděla všechno to, co ty vidíš a necítila ještě lépe než ty, co cítíš. A máš snad pravdu a potřebuju někdy věci ujasnit a uzávorkovat. Ale já se tě zeptám, pokud bude třeba.
Nenechám tě si se mnou hrát, protože se neumím skrývat, neumím nebýt vždycky otevřená, neumím se nerozdávat, neumím nedávat ze sebe všechno, neumím předstírat ani lhát a neumím než neustále důvěřovat. A nevěřil bys, ale je to má síla, nenechám nikoho, ani tebe, můj drahý, obrátit mou sílu proti mně. To chci říct, když říkám, že jsi sobec, a že mám strach, že mě ponížíš, nebo že mě využiješ.
Buď od toho chci něco jinýho než ty, nebo k sobě nejsem úplně upřímná, říkáš. Proto prý ten strach z ponížení. Jinými slovy, ty chceš ode mě, abych nic nechtěla. Abys sis se mnou mohl hrát, jako mazlík, jen tak, dokud tě to baví. Nebo spíš, ty chceš - protože nejsi zas takový sobec - abych já tohle chtěla.
A co když ne, můj drahý? Tím nevědomym požadavkem mě nejen omezuješ, ale sám se zbaběle vyhýbáš zodpovědnosti, a to není cesta pravého muže.
Bojíš se mé lásky? Bojíš se, protože tam, v lásce, jsem silná, a ty slabý - slabost tomu říkáš! Ano, je to slabost, alespoň dokud mi nevěříš. A ty mi přece nevěříš. Nedivím se, já tobě také ne - ne dokud mě nemiluješ. Tvé lásce věřím tisíckrát víc než tobě. V tvou lásku věřím, nejdražší.
A ty? Mluvíš na mě stále, jako bych si nic neuvědomovala, jako bych neviděla jasně všechny ty tvé odtažitosti volající do vesmíru, jako bych neviděla všechno to, co ty vidíš a necítila ještě lépe než ty, co cítíš. A máš snad pravdu a potřebuju někdy věci ujasnit a uzávorkovat. Ale já se tě zeptám, pokud bude třeba.
Jsi krásný. Krásný a smrtící. Zabil bys mě jediným zlým pohledem. Ty. Kdo jinej než ty? Snad jen táta, jo, ten by to taky svedl.
Ubližování, nedůvěra, neodevzdávání a nenaplnění očekávání. Souznění, vášeň a milování, blízkost a bezmezná víra. A to všechno jen tak, chceš mi říct? Jsi pokrytec, nebo zbabělec, pokud to tak vidíš, vždyť jasnější i rozporuplnější to být nemůže.
A kdo nás vykoupí? Kdo, když ne my?
A kdo nás vykoupí? Kdo, když ne my?
