Friday, 26 December 2014

SNĚŽÍ HNŮJ

Jak krásně se usíná ve špíně a hnoji, ano, mezi chlévskou mrvou, když víš, že v ní před tebou usínal tvuj- Ne, promiňte, nechám toho.
AhOj MoJi KoLáČcI,
        Je těžký pít čaj, jeho vůňě mě bodá u srdce. Je obtížný ležet v posteli a číst knihu, peřiny pořád voněj jeho vlasama. Jenom spát je lehký. Vůně, vůně. Jak je zbožňuju/nenávidim.
 "Tu deviens responsable pour toujours de ce que tu as apprivoisé."  
(Antoine de Saint-Exupéry)
        Kašlu vám na překlad, drazí kolegové. Pan Exupéry napsal pár až hrůzně trefnejch řádek slov. Opravdovejch slov, ne těch práznejch, ne takovejch, co píšu já. Pan Exupéry musel taky být génius.
        Myslim, že Muj magor je za mě zodpovědnej. Je zodpovědnej za to, co k němu cejtim a co v důsledku toho udělám. A já zas za něj. A nejsem si jistá, jestli mě ta myšlenka trochu neděsí. 

        Víte, často přemejšlim nad tim, proč Vám nikdy neřeknu nic konkrétního. Vždycky něco nakousnu a nedokončim to, napadaj mě myšlenky, ale než je stačim zformovat, jsou pryč. Vím, že to někdy musí bejt k posrání. Hádám, že to tak má každej. Ale kdoví, jak to má Každej. (Kdo je to?) Kdyby po mně někdo opravdu chtěl rozvést nějakou konkrétní myšlenku, ráda pro Něj napíšu obsáhlej sourodej článek, to ano.

        Sněží. Sněží.

        Ach, magoři, bylo to tak nový. Tak zvláštní. Chtěla bych, aby všichni, úplně všichni, byli pořád a napořád zhulený. A nazí. Jo, to by bylo... krásný. 

        Nemysli na perverzi, děkuju.
...
        Haha, řekla jsem, abys nemyslel perverzně a přesně to právě teď děláš. Vidíš, drahý čtenáři, jakou sílu maj tyhle prázdný slova? Právě jsem Ti na bezmeznou vzdálenost vnukla svou vlastní myšlenku srkz pár řádků slov. Hehe. Jo, tak... jo.

        A poraďte mi, jak se na to mám "vysrat a dělat si, co chci", když dělám přesně to, co chci a právě to, co chci mě tolik stresuje. Co chci, co chci. Nesnášim neřešitelný začarovaný kruhy. Nesnášim začarovaný věci, vůbec. Až na trávu. Tu mám ráda, asi.

       Dole se mi pečou muffiny, tak já zas jdu. Promiňte. Třeba Vám pak postnu recept, jen tak, protože chci. Ano.

Sunday, 21 December 2014

KALUŽ STŘEPŮ

20.12. Kaluž střepů 
Proč bys plakala má milá
     za zvuků obskurní muziky
Vyrvat srdce
vypíchat oči 
     Vždyť víš k ničemu to neni
Postříbřený mrzký slzy
     stékaj stékaj
kaluž krve
     stékaj stékaj
z tvýho zápěstí nezbejvá nic
z tvý hlavy nezbejvá nic
nic nezbejvá z tvýho marnotratnýho života
jako roztříštěný zrcadlo
střepy a prach 
nezbejvá nic
Proč bys plakala má milá
Uteč do lesů křič křič
KŘIČ do prázdna
     až ani z tvýho chraplavýho hlasu
nezbude nic 
Proč bys plakala má milá
když nemáš proč
proč proč PROČ
     kurva proč!
jseš nic
jseš prázdnej pojem
jseš klubko blbejch emocí
se kterym si hrajou
blbý děti
jako panenka vypíchnutý oči
jseš klubko blbejch emocí
v blbym světě
co se
dostalo do blbý situace
Proč proč PROČ 
Proč bys plakala má milá
má malá
má hloupá
     nicota tě pohltí
rozmotá
spálí a zakopne
PRYČ
a tak vyhoříš 
Neplakej 
     Vždyť víš k ničemu to neni

Saturday, 6 December 2014

Nechtělo se mi přidávat obrázky

A kdokoliv se mě zeptá věřím-li na lásku, tak řeknu ne. Vím jenom že jsme my dva. Spolu se držíme a držet se budeme. (Zrní, Dva)

Ahojte magoři,

myslim, že muj úvodní pozdrav je ta jediná věc v tomhle podělanym článku, co má nějakou sdělovací a vůbec všeobecně nějakou hodnotu. Ha, použila jsem sprostý slovo. Jsem teda ve špatný náladě (?) .
Někdo řiká, že bys neměl psát, když máš špatnou náladu, ale já myslim, že je to úplně jedno, protože nikoho nezajímá, jakou máš náladu. Hlavně když děláš to, co se po tobě chce.
Dnešní mládež má tendenci protestovat proti úplně všemu.
Myslim, že kdybych mluvila jen v úryvcích z písniček, ani byste nepoznali, že už nepíšu já.
Koukla sem se na pár posledních řádků a najednou na mě vyskočilo deja vu. Řiká se to tak? Jasně že ne. Jako bych tenhle článek už někdy psala. Celej muj život, za každym rohem, v každý větě na mě něco skáče. Bojim se. Bojim se.
Mluvim v řecnickejch otázkách. Co je to řecnická otázka?
Nech mě.

Mám kabát. Má dvě řady zlatejch knoflíků a divnou tmavě modrou barvu, takovou parodii na černou. A ten kabát prej vypadá jako nadměrně velká uniforma. A je taky prej a'la Lennon. A mě se zatraceně líbí.

Mám knížku. Na obálce je Kurt. Má zavřený oči, rozevlátý blond vlasy mu odkrejvaj nápadně malý ucho, u pusy mikrofon, ve vyzáblejch rukou drží bílo-červenou elektickou kytaru. Na prsteníčku levý ruky má snubák. ("Hezcí chlapi jsou ještě hezčí s prstýnkem.") Na tý fotce mu je aspoň 40.
Ta kniha voní kavárnou, voní po cigaretách, a vůbec, voní všim tim, čim voní knihkupectví Volvox Globator.
Všimli jste si někdy, že v knize Těžší než nebe neni žádný svědectví nebo vůbec jakejkoliv přímej názor Kurtovy matky? Hmmm.

Prej vypadám v tom kabátě a s tou knížkou v ruce roztomile, když stojim na zastávce, do uší mi hrajou Billy Talent a snažim se nevnímat nic a nikoho a zas nic. Roztomile, ano.

Přemejšlim nad tim, do jakýho literárního žánru by moje učitelka na češtinu zařadila tyhle počiny. Zjistila jsem, že v líčení musíte totiž psát spisovně a neužívat vulgarismy. Hovno. Hovno. Hovno.

Na poezii je to až moc lapidární (přízemní se prý v češtině nepoužívá).

Láska je jen prázdný slovo. Prázdný jako tvoje oči a podlitý krví mrtvejch emocí jako tvoje ruce. Uřežte si prsty a ruce. Uřežte si nohy.

Přemejšlim, proč mám na všechno vždycky opačnej názor než většina mejch spolužáků. Když oni nad ničim nepřemejšlí a já přemejšlim až moc. A stejně mě nenapadá nic novýho. Jsem jenom další ovce, další nevýraznej, nesmyslnej člověk, papírovej filozof, jehož jméno bude zapomenutý.


DEEE GEEEE NE RA CE




Wednesday, 3 December 2014

DĚTI MLUVÍ ZE SPANÍ

Ahoj magoři, - experiment, fantazie, všechno je fikce (fikce fikce). Tady je odkaz na sesterskej článek mojí vědoucí kamarádky. 


„…Myslim, že by se v seznamu věcí, co chceš, našlo i poslouchání dobrý hudby.“
„Jo,“ kývla hlavou Julie. Koutkem úst se trochu, malinko usmála „to asi jo.“

Ticho. Čtyřletá Anna bezděky sebrala z koberce pár dřevěnejch kostek a začala je na sebe soustředěně skládat. Julie pořád pohledem znásilňovala svůj modrej keramickej hrnek. Ovocný čaje jsou stejně hnusný.

„A ještě láskyplný líbání a básnění,“ ozvalo se do přívětivý nicoty. Anna vzhlédla od svých kostiček a ušklíbla se. „Ale to je tak všechno“ dodala Julie „to je tak asi všechno, co arogantní královna (korunka se třpytí mezi změtí neposlušnejch dětskejch vlásků), která si o všech myslí, že jsou idioti, chce.“
Anna se přestala věnovat dřevený věžičce a rozesmála se. To se směje mně?, uvažovala zmatená Julie a rozpačitě sevřela svůj hrnek ještě pevněji. Anna se ve skutečnosti smála jen proto, že jí přišlo vtipný, když její o rok starší kamarádka používá slovo idiot

„A co třeba mlčení?“ ozvala se Anna nakonec. „Klidně i láskyplný“ pousmála se a hodila Julii jednoho z desítek jejich plyšáků. Julie ho sebrala a automaticky s nim začala všemožně potřásat a vůbec pohybovat a tak, jak už to děti dělávaj.
„No, to možná taky“ připustila arogantní královna, která si o všech myslí, že jsou idioti. „Ale jen když mlčení sdílíš s někym.“
„Jo.“ Anna položila plyšovýho zajíce, energicky se zvedla a odcupitala do kuchyně. Když se vrátila, držela pyšně v drobounkých ručičkách konvici černýho čaje a zubila se nad svým úlovkem. Koutky Juliinejch úst se roztáhly v širokym úsměvu, takovym, kterej malý královny používaj zřídkakdy a kterej si šetří jen pro ty nejpříjemnější okamžiky a věci. Vylila svuj ovocnej čaj do květináče.
Anna nalila horkej čaj do Juliinýho prázdnýho modrýho hrnku a sobě do černýho s malym měsíčkem vepředu. Venku zas zamňoukala kočka.

„Já bych mlčela tak ráda, kdybych si vo někoho vopřela nohy a on by mě hladil po vlasech, to by se mlčelo, zlato“ prohodila Julie a usrkla si čaje. Byl ještě moc horkej.
Anna chvíli zaraženě mlčela. „Jak je tohle fyzicky možný?“ vypadlo z ní nakonec. Pohlédla na Julii a snažila se přijít na to, jak to myslela. Někdy jí přišlo, že Julie se těmahle větama jen snaží vypadat starší, ale vlastně sama neví, co říká. Ale kdo to ví? Z jejího výrazu nebylo jako vždycky čitelný vůbec nic. Už dávno věděla, že klíč k pochopení Juliinejch slov musí hledat mnohem hloubějš než v jejím vnějšim výrazu. Ale na tyhle věci byla ještě moc malá, prozatím si vystačí s hrnkem černýho čaje a dřevěnejma kostičkama.

Julie dělala, že otázku neslyší. Nechtělo se jí teď přemýšlet nad reálností věcí, stejně by neuměla svá slova urovnat do souvislých vět. Místo toho vyndala z knihovničky leporelo a posadila se na koberec a posté prohlížela ty samý obrázky a sledovala písmena, který neuměla číst. 

„Hele, vědělas o tom, že víc než 80% lidí, kterejm je šestnáct let, už potkali člověka, kterýho si později vezmou?“ řekla Julie, když si prohlížela podivně barevnýho ježka v knížce o pěti ovečkách. Vždycky ji fascinoval. 
„To je zajímavý.“
„Je.“
„Ale kolik těch manželství není vězení a zklamání?“ prohodila Anna a přilila si do čaje spoustu mlíka.
Julie pokrčila rameny.
„Já se chci vdávat ve dvaceti“ oznámila slavnostně a sakrasticky se usmála. Anně rychle problesklo hlavou, že Julie už používá sakrasmus úplně automaticky v každý svý větě a nevěnuje pozornost tomu, jak se pak význam tý věty mění. Ale dřív než si uvědomila, co to znamená (pokud to něco vůbec znamenalo), byla ta myšlenka pryč. Vždyť ani jedna z nich ještě slovo sakrasmus neznala.

„Hovno, nechceš,“ zazubila se Anna a sebrala z bedny s hračkama ochmatanýho medvídka, kterýmu mezitím postavila z kostek solidní domek. „Ve dvaceti přece musíš studovat“ pronesla taky sarkasticky.
„Dřív jsem si říkala, že manželství a děti jsou hrozná píčovina, a... a pak jsem ucítila lásku a…“ Juliinýma očima na chvilku blesklo něco, co Anna neznala „…najednou bych chtěla.“

Anna přimhouřila oči a chvíli svou kamarádku sledovala. Už zase nepřítomně sledovala svůj hrnek čaje. Co je to láska? Kde ji Julie našla? Trochu smutně se pro sebe pousmála. Anna Julii vždycky záviděla její třpytivou korunku. „Tak to je přece dobře, ne? Aspoň se nebudeš muset vzpouzet… systému.“

Obě dívky zase chvíly mlčely, ticho rušilo jen bouchání kostiček. Kočka je sledovala z nedosažitelný blízkosti. Ranní paprsky ohlašovaly příchod svěží a chladný letní noci. Všechno se zdálo tak nereálně reálný.
Malou Annu dneska mlčení unavovalo „Myslim, že většina lidí vidí v manželství něco jako jistotu.“
„Jo, to asi jo.“
 „Ale stejně to tak neni,“dodala Anna a významně upila svého čaje. „Ale co je dneska jistý?“ opáčila ve stejnou chvíli Julie.

Obě dívky vzhlédly, jejich oči se setkaly. Obě odpověď znaly. Smířeně, klidně usmály.


„Smrt“ odpověděla Anna.

Hodláme v rozhovorech magorů pokračovat. Ano.
"Intelektuálové jsou hloupí a podvědomi je tvuj největší nepřítel." 


Exp.
Napadlo nás, že bychom mohly s kamarádkou takhle zaznamenat nějakej z našich spontánních rozhovorů a každá si k němu pak vytvořit podtext, dát ten rozhovor do nějakýho kontextu. Tak jsme to udělaly. 
Já jsem brala důraz na protiklady, rozpory, (Nic nedává smysl. Všechno je fikce) snažila jsem se jich sem dát co nejvíc, ale ne tolik, aby to byla jsen změť po sobě jdoucích vět bez jakýkoliv spojitosti. No, vlastně je to fikce fikce. Ano.