Nebudu se omlouvat za to, že už mě nezajímaj moje vlastní příspěvky, jejich dochvilnost a vůbec jejich literární hodnota, stejně jako se nebudu omlouvat za to, že mě přestaly zajímat příspěvky kohokoliv jinýho, případně jejich hodnota. A to z jednoho prostýho důvodu. Je to všechno jen póza.
Zástupy lidí, co konstantně píšou řádky, o kterejch si myslej, že zní chytře, a přitom si každou větou odporují. Lidi, kteří dokola omýlají svůj život a cpou ostatním lidem věci pro ně důležitý a další věci, o kterejch si myslí, že ví první poslední. A myslí si, že jsou něčim vyjímeční. Pravdou je, že celá tahle ideologie o vyjímečnosti je nesmysl a lidi jsou prostě nezajímaví sobci.
A já jsem jeden z nich, plně si to uvědomuju, jen nevim co a popravdě ani nemám čas a chuť s tim vůbec něco dělat. A ano, ani za to se nebudu omlouvat.
Důvodem, proč jsem se tak náhle zjevila a projednou vám podstrčila jeden z mejch názorů je pravděpodobně to, že je večer a já začala zase přemýšlet o všech věcech, který jsem udělala špatně a o všech těch rozhodnutích a větách, který jsem si měla líp promyslet. Zajímalo by mě, kolika lidem jsem tak ublížila, a jestli ti lidi o někdy přemýšlí o tom, proč jsem se asi chovala tak, jak jsem se chovala. Kontext... Hádám ale, že ne. A já jsem z toho smutná.
Jsem asi přeplněná chytrostí. Ano, čtu teď až moc knih. Ale ach, jak nádherných. Konečně jsem si dopřála svou vlastní kopii The Perks Of Being Wallflower v originále a zjistila jsem, že v angličtině je kniha ještě lepší. Dále jsem zjistila, že moje oblíbená kniha i film odkazují na jedno a to samé dílo pana Henryho Davida Thoreaua - Walden - a vypůjčila jsem si i to. Nemluvě o tom, že mám rozečtené další dvě úžasný knihy. Ach ach, kéž bych měla víc času. Dobrá, konec mluvení o knihách.
Pointou je, že je skoro jedenáct večer a já bych už dávno měla spát, jenže nemůžu. Je to zvláštní, že někdy člověk usne během chviličky a jindy bez zamhouření oka zírá do tmy celý hodiny. Možná ještě pořád naivně čekám, než mi napíše moje láska. Možná že mě drží vzhůru to, že někde uvnitř... možná... nechci, aby mi psal. Možná přemýšlím, proč se nic nezdá správný. A možná bych se opravdu měla naučit přestat přemýšlet.
