Ahoj drazí magoři,
páni, páni. Tohle je tak podivně strašidelně krásný. Všechny smysly mi fungujou na víc než 100%, ale přijde mi, že čas ubíhá šíleně pomalu. Vleče se, jako... jako by ho někdo přišláp k zemi roztrhanou teniskou značky adidas.... ano, vidím to... a on je, ten Čas, teď celej polámanej a dezorientovanej.
hihi hoho
Dezorientace. Celej svět se točí jen kolem mě. Jistě, špatnym směrem, ale přece.
Hmat. Ano, dotknout se bříšek prstů je tak nesmyslně příjemnej pocit. Šimrá to.
Ale proč se tohle děje, to netušim. Jsem z toho popravdě vlastně nervózní. Z nějakýho důvodu mám děsnej strach, že v tomhle stavu zůstanu už nafurt. Tohle by se přece nemělo dít...
Přišlo to tak najednou a tak rychle, mnohem rychlejš než normálně. Seděla jsem v autě a najednou cítim, jak mi brní tělo, když se pohybuju. A bylo to.
hihi hoho...?
Mám strach. drazí magoři. Ale prej je to normální. Sice vzácný, ale normální. Možná když si uvařim čaj a pustim si Jimiho Hendrixe, zapomenu aspoň na ten strach.
Možná kdybych šla na balkon a nadejchala se trochu čerstvýho vzduchu... ano, možná, že pak by se mi udělalo líp. Alespoň bych přestala myslet. Možná bych i přestala plakat. Ne. Ne, nemůžu. Nesmim ho vzbudit, ach, tak sladce spí... zavřený oči propůjčujou každýmu nevinnou krásu. Tak ... Ano, tohle je teď muj život. ... Starám se.
"Po trávě jsi prostě takovej... víc přátelskej."
"Myslíš... nadrženej, tim přátelskej."
"Jo, to taky, třeba."
"Přátelskej..."
Nejzajímavější je, jak si všechno pamatuješ, protože máš nutkavej pocit, že to zapomeneš. Mozek se pak přepne do nějakýho back up režimu, ha, to je přesný. Ano, pamatuju si do puntíku všechno, co se dělo, jen je to jako bych si přehrávala vzpomínky někoho jinýho. Derealizace.
Pozor na venkáč, kamarádi. Opravdu....
No comments:
Post a Comment
Speak your mind my friend!