Ráno vstávám ve spánku. Vytržená ze sna, který trval hodiny (jenže čas je ve snu jenom prázdnej pojem), ale pamatuju si z něj pár nicotnejch minut, který mi zpětně nedávají smysl. Abych se probudila, musím skočit do ledový vody. Ach, jak nádhernej pocit! Jenže, žel, i potom mé vědomí každou chvíli kolísá.
Proplouvám životem příliš rychle, můj mozek nestíhá vnímat. Nebo je to pořád psychóza. Kdoví. (Já ne! Já nikdy neztratila kontrolu...) Mluvím a mluvím, a najednou, jen tak mezi řečí, mi v mozku vyvstane podivná myšlenka a já se zarazím: "Kdo to mluví tvým hlasem?"
Ach, čím jsi mi dál, tím víc mi chybíš! Někdy večer, když ležím v prostorné posteli a svírá mě nesnesitelná tíha lásky (drtí mě zlehka a něžně a já se jí znovu a znovu poddávám), nutím sama sobě ošklivé vzpomínky na tebe a mámím s nimi city, aby mě ona Láska nechala spát. Někdy si je vnutím natolik, že se mi skoro hnusíš. Omlouvám se za to, opravdu. Jsem sobecká a odporně šťastná.
Láska balancuje mezi podivnými shodami náhod, život je totiž jen o načasování. A já jsem. A jsem tady, promlouvám k vám slovy bezejmenných mudrců.
Zajímalo by mě, kolik pomyslných nadějeplných náznaků vysíláme každý den svým blízkým, kolik z nich k nim opravdu dojde a kolik z nich zůstane nepovšimnuto. Zajímalo by mne, kolik takových nenápadných náznaků a posunků bylo vysláno mně. Chtěla bych si je všechny přehrát v černobílym filmu na plátně a jíst při tom sýrovej popcorn.
moje milá a drahá,
ReplyDeletekdyž na to přijde, život vlastně je vytržení ze sna.
A někdy, bez jakýhokoli upozornění nebo blikající kontrolky, se ti tohle vytržení ze sna rozsype do malejch drobečků, jako když z housky uděláš strouhanku, a už ti nikdo, nikdo nepomůže.
alé nebuďme hned brutální.
někdy člověk potřebuje chvilkovou rekonvalescenci, ať už trvá roky, nebo jenom vteřinu dokud se nepobudíš z dalšího debilního sna, o kterým sis myslela, že je skutečnost.
někdy člověk dělá nepředvídatelné věci, ale tak či tak, nakonec se smíříš se vším a všechno bude zase v pořádku.- aspoň snad.
~J.