/ / Smysl pro pochybnost / /

Deska Dawida Bowieho, co Štěpán přivezl z Francie. Horká pára stoupající z hrnku a vůně jasmínovýho čaje. Namodralý světlo z vánočních řetězovejch lampiček. Stíny a iluzorní obrazce na podnětně pomalovaný černo-modro-bílý zdi...

Jen vás seznamuju s autentickou atmosférou mýho večerního světa.

       Teď si pusťte tohle.

Drazí spolubydlící,

       procházím chodbami své školy a potkávám neznámý lidi, co neexistují - všechno je neskutečný a vzdálený - a mlčí. Procházím chodbami a prý už teď vím, jak se Ona cítí. 'To není dobře'.  Kde jsem tohle chytila?

       Ráda otvírám tvoje dopisy, drahá J. Ráda otvírám tvojí hlavu. Moc bych si/Ti přála, abys byla jednou ve svý hlavě šťastná. Chceš obejmout?

       Život mě někdy nutí plakat, pláču tedy nad hrobem svý milovaný babičky (sotva si na ní vzpomenu a tak pro ni pláču), ježto na hřbitově (všude smrt a hroby na prodej) mě život děsí nejvíc.  Paralyzoval mě strach z toho, že já sama svůj život promrhám šílenstvím a zemřu s tím, že jsem nikdy nežila, neuvědomovala si, nevnímala život... Přemýšlela jsem nad tím, tiskla Štěpánovu ruku ("Jsi trochu nevyrovnaná, a proto máš mě."), sledovala jsem bedlivě každý z těch hrobů a doufala jsem celým svým srdcem, že všichni ti lidé svůj život prožili tak, jak si přáli. V tu chvíli to bylo nesmírně důležitý.

        / Možná bych tě mela radši, kdybychom spolu spali. / Jsme metafyzická rovnice - dvě strany s jednim řešenim. Vzdychám do prázdna. Jsi pohonná hmota, jedu na tebe a jedu zatraceně rychle - nestíhám se ohlížet, co za sebou nechávám (nejsi tam někde i ty?). Snad je to tak dobře. Ano, je dobře, dokud/pokud se držíme vysoko nad zemí, nohama na zemi. Jsi zvláštní druh umělce a slovo přehnaný bylo stvořený přímo pro tebe. Postel se mi jeví nepříjemně rozměrná a chladná. Jak ráda bych spala (!) s tebou.

       Vyžívám se v průměrnosti. Každej stav mysli je svym způsobem nesmírně fascinující, ale stav čistě normální je pro mě nejpozoruhodnější - mluvit s obyčejnými lidmi o obyčejných věcech. Tuhle přirozenost nelze navodit, musíš být normální, abys to pocítil/a. Hádám, že proto je normalita tak negativně vnímaná. Běžnou veřejností je nazývána nudnou, náma (My: společnost paralelního vesmíru, ve kterym Dvě z nás sedí před televizí, co na každym kanále promítá ten samej snímek nás Nás dvou, taky je tu jeden schovanej ovladač a jedny dveře, kterýma se Jedna z nás neustále plíží) je nazývána "světlou chvilkou". Kéž by si lidé uvědomovali krásu obyčejného života. Kéž bych ji i já mohla vnímat. Třeba bych pak přestala mít ten pitomej strach.

Nepodceňujme se, dyť přestože můžem, nemusíme chtít

A i když bysme někdy měli, nemusíme vlastně vůbec nic

Máme všechno a co je to platný

Obyčejný život nám připadá nudný

Když jsme líný i bejt šťastný

 / Prago Union, Taková doba /