Stav

Dnes ráno jsem se probudila s úplně prázdnou myslí. V hlavě mi vzdáleně zněla melodie nějaký známý písničky, ale nevnímala jsem jí. Třásla jsem se po celym těle, ale všechno ostatní už bylo zpátky v normálu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin, přestože v místnosti bylo horko. Je to pryč.

       Pár hodin zpátky, za nejhlubší noci, jsem prožívala zvláštní stav. Nemohla jsem přes nesmírnou únavu i nejměkčí peřinu zamhouřit oči. Znervózňovalo mě to, s usnutim problémy nemívám. Můj mozek jako na truc pracoval na sto procent. Po nějaký době balancování mezi spánkem a bděnim se mi začaly v hlavě dít divný věci.

       Bylo to tak zvláštní, intenzivní, šílený. Nejdřív jsem vnímala jen zrychlenj tlukot svýho srdce. Pak jsem si všimla, že kolem mě (kde jsem?) duní i muj dech. Všimla jsem si toho dechu, protože obvykle úmyslně dýchám neslyšně... Hlavou mi začaly okamžitou a neuvěřitelnou rychlostí proudit myšlenky, ale bylo jich tisíce a tisíce a padaly přes sebe a narážely a splývaly v podivný skvrny a motaly se jedna s druhou. 

       První reakce byl strach, jako ze všeho novýho. Vnímala jsem vlny paralyzujícího strachu čas od času zaplavit moje srdce, ale hned zase odezněly. Nešlo to regulovat, nedokázala jsem svojí mysli domluvit, aby toho nechala - a že jsem na ni křičela. Odpovědí mi byl zase křik, satiricky znásobenej a ve formě blyštivejch proudů dalších myšlenek. Byla jsem nicotná a téměř beztvará postavička ve svý vlastní hlavě a muj zoufalej hlas se ztrácel v animálnim halasu zmutovanej emocí.

       Dekompresní nemoc. Čistě zhmotněný cítění, sebemenší myšlenky i zdánlivě malicherný vjemy, co jsem si během včerejška utvořila. Viděla jsem - ať už přímo či obrazně - všecičko do posledního detailu, ale v úplně nepřirozeně přehnanym měřítku.

       Malátně jsem sáhla po telefonu - 1:26. Zachvátilo mě nutkání zavolat Štěpánovi, ježto jsem potřebovala svojí/jeho dávku, abych se zklidnila. Okamžitě jsem nápad zavrhla s ohledem na pokročilou hodinu. Ale potřeba Štěpána mi v hlavě transformovala v něco nečekanýho. A stav pokračoval.

       Přestala jsem vnímat zrychlenej tep a kradmej strach, odevzdala jsem se svýmu vratkýmu vědomí, a najednou jsem slyšela, že někdo mluví. Čím víc jsem chtěla slyšet, tím hlas sílil. Soustředila jsem se na ten hlas a vtom mi došlo, že mluví Štěpán. Zaradovala jsem se. Štěpán ale nemluvil ke mě, přestože byl jeho hlas výplodem mojí mysli. Odříkával nesouvislý věty. Odříkával totiž tok mých úvah v okamžiku, kdy mě napadaly. Po chvíli jsem nevnímala nic, než Štěpánův hlas, ale jen co jsem vstřebala radost ze známýho hlasu, začalo mě až nesmyslně rozčilovat, že nemluví ke mně. Zoufale jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje, aby mě uklidnil. Rozhodla jsem se vnutit mu ty slova do úst. Úvaha byla jednoduchá: Jsou to moje myšlenky, co říká, budu teda myslet na to, jak mi říká, že mě miluje.

Vynaložila jsem všechnu energii a donutila jsem Štěpána na okamžik přerušit proud zmatenejch slov a říct jedno "Miluju tě." Pak pokračoval v přeříkávání.

       Vybavuju si ještě, že se mi v tý změti míhal i jeden človíček, se kterým jsem včera trávila čas, a neustále se mě naléhavě na něco ptal. Byla jsem zmatená z jeho otázek a ze všeho dění kolem a tak jsem po chvíli mlčení jen nepřítomně kývla hlavou (na tenhle motorickej akt jsem se částečně probrala, tedy doopravdy jsem na polštáři kývla hlavou). Nato se rozplynul.
       Další z konkrétních lidí/předmětů mý mysli mi zase ukazoval jakýsi zářící a třpytivý kamínky - diamanty či co - oslňovalo mě to a chtěla jsem, aby se to taky rozplynulo. Tyhle obrazy se během toho stavu ještě hodněkrát opakovaly, v různejch formách a situacích, všechny nesmyslně navazující v perfektním smyslu. Škoda, že už si nepamatuju, co konkrétního znamenaly a proč se mi takhle zjevily.

       To je všechno, co si z tohohle tripu za hranice svýho vědomí/vědění/chápání pamatuju. Hádám, že jsem usla někdy kolem třetí hodiny ranní a pak už jsem byla v pořádku a vyrovnaná.

Chtěla bych to zažít znova, někdy až nebudu tak moc potřebovat spát.

Alchymista, co objevil Kámen mudrců

Drazí magoři,

       Štěpán je naplněnej věděnim, ze kterýho já mám takovej strach. Jak to, že nepropadl depresím, když teď přišel na bytostní zbytečnost všeho bytí? potřebuju si jeho myšlenky zasadit do kontextu, abych ho dokázala pochopit. Mluví řečí alchymistů, všechno je všechno, nic je nic a všechno je nic zároveň. Ale jak tohle všechno paralelně funguje?

       Seděla jsem v trávě na kraji pole, ve 3 hodiny ráno, jen s termoskou černýho čaje a mou guru-hoe. Čekaly jsme na zatmění Měsíce. Hvězdy se objevovaly a zas mizely mezi bělostnýma mrakama, který teď byly ozářený znásobenym měsíčnim světlem. Dívat se nahoru bylo jako hledět do jinýho světa - přišlo mi, že ty hvězdy nemůžou bejt součástí naší galaxie, ale že vidim až za ní a to mě naplňovalo zvláštnim a opojnym věděnim. Čas se zastavil. Mizející Měsíc vyšel z oranžovošedých mraků vždy ještě rudější než předtím a my vždycky jen otevřely pusu a zbožně zíraly. Seděly jsme tam téměř dvě hodiny, dokud nám nemrzly prsty, zatímco jenmůj Štěpán prožíval stavy, co ho posouvaly daleko mimo náš svět i galaxii. Povídal mi, že vnímá a pociťuje na svejch bedrech ryzí podstatu vesmíru a prchlivou krásu světa. Nevím, o co krásnější by ale mohl svět v tom okamžiku být, kdybych si i já jeho krásu uvědomovala a pocítila ji. Nemyslím, že bych poznala změnu.

"Jsi šťastná?" chytne mou hlavu do dlaní a usměje se tak, že poodhalí mezírku mezi horními zuby. "Jsem šťastná," odpovídám s ryzim úsměvem a dívám se mu přímo do očí. Jsem šťastná. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Všechno, co svět nabízí, ztrácí smysl a já chci buď zemřít, nebo s ním být navždy. Past.

Štěpán mě nedávno vyzval, abych se mu podívala do očí a pokusila se říct něco, co by ho zranilo. Hleděla jsem na něj soustředěně, ale při tom pohledu mě nenapadalo nic než jasná a čistá skutečnost, že ho nikdy nechci zranit. A tak jsem mlčela. Teď už ale vím, co bych řekla. Jsi na mě příliš uvědomělej a já ti nikdy nemohu porozumět. Koho myslíte, že by to zranilo víc?

Dar víry?

      Seděla jsem v kruhu desítek věřících, křesťanů, pánbíčkářů - malejch i velkejch, jak vírou, tak věkem. Seděla jsem tam a necítila soudržnost a necítila jsem se být jako oni, ani jsem nechtěla, přestože ti lidi byli z velký většiny úžasní a sympatičtí a usměvaví a vůbec. Asi je to hřích, rouhání - hádám - ale tohle bytí s tolika věřícíma ze mě udělalo mnohem menšího křesťana, než jsem kdy byla.

       Seděla jsem u ohně, v kruhu desítek věřících, a nemohla myslet na nic jinýho, než na to, jak vroucně jsou mí společníci odevzdáni Pánu, či Ježíši, či Hospodinovi, Otci... (nazývají totiž svého Boha pokaždé jinak, přestože myslím, že už ani oni sami nerozeznávají, komu své chvalozpěvy přesně referují). Nedokázala jsem pochopit, kde berou tu jistotu a pevnost hlasu, se kterou zpívají oslavný písně Bohu nebo mu předkládají své modlitby, a o to míň jsem ji dokázala najít v sobě. Nechápala jsem, proč je tolik naplňuje děkování Bohu za všechno, co se stalo i nestalo, přestože jsem si byla jistá, že si musí nějak uvědomovat, že zásluhy za ty záležitosti patří jen jim samotným.

       Seděla jsem tam a necítila nic než obdiv, a možná, úplně na na dnu dušičky, závist. Přestože mne unavovalo to každodenní téměř identické děkování a prošení, nemohla jsem nic než v úžasu poslouchat. A je to podivně smutné, že jsem tenhle text psala ve třetí osobě, ale ach, promiňte, Pane, Otče, Bože, Hospodine, či Ježíši, ale já už jen z úcty k těm veselým lidem nemohla jinak. Je to zvláštní věc, víra. A náboženství, ať už jakékoliv, je pro silné, ba ty nejsilnější. A já tedy nemohu být křesťan.

Rozuzlení

       Stále hledám inspiraci, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi odjela na letní tábor. Vlastně mi ani nechybí, protože - jak mi sama šeptá v měsíční záři letní noci - je mojí neodmyslitelnou součástí. Přesto postrádám její vůni a její doteky.


Vítr se zvedal a venku hřmělo

Mozek propadl slastnému snění
v mýtyckém světě hledal oproštění
od ospalých dnů i nočního bdění
od nedostatku soustředení

A vyvstane myšlenka z onoho chvění
hladinu čirého rozumu zpění
'to ty jsi můj nejmilejší typ umění
jen v tvé moci je rozum můj i vědění
v sametové tmě žárem oslepení
nevinní marně hledají rozhřešení'

V záchvatu paniky tělo se chvělo

Inspirace je (ta)tam

Mozart je mým průvodcem, Janáček mým svůdníkem a Čajkovskij mým světlonošem. Thoreau je mým učitelem, Poe mým guvernantem, Jirous s Gellnerem se mnou chodí pít. A ačkoliv mě všichni tito vzácní páni provází téměř kamkoliv kráčím a byť naše cesta vede vždy vysoko nad mráčky lidské reality, nedokážu už žít, ba ani přemýšlet produktivně. Můj mozek, mé tělo i srdce stůně nemocí svůdné slasti, všechno mé vědomí i vědění, ach, všechno, co jsem, je teď v Jeho moci. Zadupává všechnu mou inspiraci (všechna má inspirace je On) a vzbouzí ve mě něhu a cit, kterému stále nerozumím. Láska je jako loutkové divadlo se dvěma loutkami, co se ovládají navzájem. Má hra stále neohroženě graduje. A já věřím v reinkarnaci, neboť až se uzdravím, musím zemřít.

Memoáry Ellayne a Kaie, p 1

Vzbudila jsem se uprostřed noci z divnýho snu /všechny sny jsou teď divný/, sípavě jsem se nadechovala a zase jsem pocítila ten známej tlak na prsou, při kterym se cítim, jako by mi někdo vyrval vnitřnosti a nacpal tam místo nich nějakou trhavinu. Třásla jsem se po celym těle a chtělo se mi zvracet.

Zvenku jsem uslyšela burácení hromů. Jak dramatický. Vstala jsem, stěží se nacpala do džín a popadla mikinu.

A teď jsem tady.

V noci jsou ulice poetičtější, pokud nemyslíte na to, kolik ztracenejch duší s váma tu noční poetiku sdílí. Protože když na to myslíte, jsou pak ulice děsivější. A všichni vypadají jako přízraky.  Ale hádám, že tak to funguje se vším. Někdy si říkám, jestli by přece jen nebylo lepší nad věcma příliš nepřemýšlet.

Vdechuju dusnej vzduch a zamlkle studuju cigaretovej kouř. Vedle bílý sražený páry, která mi s každym hlubokym nádechem vychází z úst, vypadá ten kouř tak nějak smrtelně temnej. Šklebí se na mě. Nesnášim ten kouř. Nesnášim ho.

Tak už to chodí, že? Sami se připoutáváme k věcem, který nenávidíme. A tak dlouho se přesvědčujem, že bez nich nemůžem žít, až tý mrzký lži uvěříme. Tim se pak stanem - my sami - otrokama těch věcí. Ha! Život je tolik zvláštní a lidé tak naivní…

Možná že by přece jen bylo zdravější si prostě rozřezat žíly. ‚Ty jsi tak hloupá , Ellayne,‘ řekl mi, když viděl moje jizvy.  Pevně mě stiskl v náručí. ‚Já vím,‘ odpověděla jsem tehdy. Ale koho to nakonec zajímá, jestli hnijete zevnitř nebo zvenku.

Jistě, jenže mně pohled na krev nedělá dobře. Mně. Ach, to je vážně komický.

Típnu cigaretu o vlhkou zem, protože se rozpršelo. Nejdu domů. Chci se ale soustředit jen na bouřku, chci jí vnímat každou buňkou těla, vdechovat studenej vzduch a cítit vlhký kapky stékat po mojí tváři. Jak jinak bychom v životě poznali štěstí, když nebudeme vnímat panenskou krásu tak, jak si zaslouží být vnímána? 

Sedím na širokym kameni a se zakloněnou hlavou hledím nahoru do temna, odkud na mě padají lehké kapky deště a svlažují mi kůži. Myslím jen na Kaie, jako vždycky, když prožívám něco pozoruhodnýho a nádhernýho. Myslím na všechny ty básně, který nikdy nenapíšu, básně opěvující krásu životů, který nikdy neprožiju. To ale nevadí. Jsem v těhle myšlenkách šťastná.

Doživotní obětí/objetí

       Ráno vstávám ve spánku. Vytržená ze sna, který trval hodiny (jenže čas je ve snu jenom prázdnej pojem), ale pamatuju si z něj pár nicotnejch minut, který mi zpětně nedávají smysl. Abych se probudila, musím skočit do ledový vody. Ach, jak nádhernej pocit! Jenže, žel, i potom mé vědomí každou chvíli kolísá.

       Proplouvám životem příliš rychle, můj mozek nestíhá vnímat. Nebo je to pořád psychóza. Kdoví. (Já ne! Já nikdy neztratila kontrolu...) Mluvím a mluvím, a najednou, jen tak mezi řečí, mi v mozku vyvstane podivná myšlenka a já se zarazím: "Kdo to mluví tvým hlasem?"

       Ach, čím jsi mi dál, tím víc mi chybíš! Někdy večer, když ležím v prostorné posteli a svírá mě nesnesitelná tíha lásky (drtí mě zlehka a něžně a já se jí znovu a znovu poddávám), nutím sama sobě ošklivé vzpomínky na tebe a mámím s nimi city, aby mě ona Láska nechala spát. Někdy si je vnutím natolik, že se mi skoro hnusíš. Omlouvám se za to, opravdu. Jsem sobecká a odporně šťastná.

Láska balancuje mezi podivnými shodami náhod, život je totiž jen o načasování. A já jsem. A jsem tady, promlouvám k vám slovy bezejmenných mudrců.

       Zajímalo by mě, kolik pomyslných nadějeplných náznaků vysíláme každý den svým blízkým, kolik z nich k nim opravdu dojde a kolik z nich zůstane nepovšimnuto. Zajímalo by mne, kolik takových nenápadných náznaků a posunků bylo vysláno mně. Chtěla bych si je všechny přehrát v černobílym filmu na plátně a jíst při tom sýrovej popcorn.