tady, v pokoji

ty už mi nepatříš. ty už mi nepaříš. ty už mi nepatříš. ...

už od rána, od rozednění, všechno, co dnes vnímám, vidím, žiju, jakoby najednou obsahovalo tebe, či spíš zárodek lásky k tobě, jako potenciál nebo snad možnost. té oné lásky, se všema příkoříma i radostma, jak ji znám, ale přece i jinak. možná proto ta bolest těla,  hlavy, nohou, proto ta únava k smrti, která mě nutí zpátky do postele, zpátky do bodu nula, kde všechno začalo a kde se stal celej rok, snad i celej život se tam stal tu noc, to ráno. pozoruju to a vnímám na těle tvoje doteky zcela jasně, jakoby se do mě vpálily, tvoje doteky silnější, pevnější, jistější než všechno, co jsem poslední dobou vnímala. pozoruju to, ten proces se mi před očima rozkrývá, a stále si nic nepřeju, stále po tobě nic nechci, udivuje mě to.
slova, slova, slova, a pocity, každý mířený přesně, každý vážený na míru, splývaj v opojení, v derealizovanou, pulzující bolest a slast, lásku a vztek, sílu a slabost, mužnost a ženskost, a vůbec všechny protiklady, ale sjednocené a prožité bez nejmenšího strachu. chce se mi spát a spát, kéž noc už nikdy neskončí, kéž ráno nikdy nepřijde, kéž se náš čas zastaví, protože nevím, co bude, nevím, kým budeme. vděčná a slaboučká, odevzdávám se žití, znovu, stejně pokorně, se stejnou vervou, svobodou či poznanou nutností, odevzdávám se životu a lásce, která mnou hýbe, a znovu... hledám.

před zkouškovym

nejdřív jedna, pak dva, a teď tři.

nemůžu se dopočítat. není to členěno na kapitoly, ale jednotlivé oddíly značené odsazením na novou stránku, které se vzájemně prolínají, návaznost je spíš volná. kompozice je převážně chronologická s prvky retrospektivy, zejména v částech, kde A. vzpomíná na uplynulý rok a jak se v závislosti na zkušenostech, co získala, proměnily její hodnoty a prohloubila její intimita k sobě samé.

tak si opakuju, že Láska se nedá odvodit už z principu, tak jako nulou se (téměř) nedá dělit. tak z principu, jako že musíš s něčim nejprv počítat, abys mohl vůbec na něčem stavět. opakuju si, že právě proto mojí hlavní podmínkou je, že Láska se nesmí rovnat osoba, kterou miluji, protože co by to pak bylo za Lásku, kdyby se za ní dalo dosadit jakékoli Š. nebo M. nebo C. větší než nula. moje Láska musí bejt stejně nekonečná, jako reálná.

ležím v posteli, cítím mírnej tlak, někdy přerůstá v bolest v břiše, ležim tak a opakuju si ty vzorce a přistihnu se, jak zase uvažuju nad tim, koho to vlastně miluju v Tvojí tváři.

koho to vlastně miluju?


a chci to spíš obrátit k tři, dva, jeden.

Doznívání

     E. mi dnes řekla, ze kolem sebe poslední dobou tvoříš zlou atmosféru. Já jí chabě oponovala s tím, že se snad máš vcelku dobře a že jsi většinu času docela milej kluk. Ač máš rozporuplný momenty. Nevěřila mi to. Říkala, že jistě sám se sebou svádíš boj a sám v sobě máš bůhvíjaký rozpory. Říkala to a já jsem to taky věděla. A ta její slova mi znějí v hlavě.

     Co je to za podivnej orchestr, co v hlavě rozezníva slova a vzpomínky? Kdo vybírá náměty těm písním; kdo rozhoduje, která bude znít a která zůstane zapomenuta? Snažím se tolik uvědomovat všechno, a přesto mi toho mnoho uniká.

     Někdy si říkám, že je lepší poddat se náhodě a cyklu roku. Někdy je dobře nepřemýšlet o souvislostech, zapomínat konotace i kontext. Někdy. Tady - v přítomnosti - určitě.

     Být statečná mi dnes stačí.

     Snad on i on - oba jsou mi jedno - v sobě brzy zase najde štěstí.

     Myslim na tebe.

Tak tohle jsem ti chtěl říct

Ráda tě miluju. Ráda jím. Ráda si jenom tak zpívám.

Ale chci se dostat z tvýho vlivu. Nemyslím si, že je nutný si tě znechucovat. Ne, to je (zbabělý?) směšný. Sama sebe bych tím zrazovala a vytvářela tak jen rozpor.

Vyber si. Sám si vyber každej den mezi temnotou a světlem. A vyber si světlo, protože tak získáš větší svobodu.

A to já nerada, jak víš. Nerada tvořím rozpory, rozhodně radši tvořím harmonii. Krásu, která je předzvěstí lásky, a lásku, která je předzvěstí možné cesty. Mojí cesty. Na to nezapomeň.

A dej nám trpělivost, abychom dokázali vyčkat, než se stane, co se má stát.

Máš strach z pomoci, máš strach z citu. Sám sebe odsuzuješ, sám sobě se vzpouzíš. Pokud odcházíš kvůli sobě, pamatuj, že sebe musíš vždycky brát s sebou.

Nerozumím. Zatím.

Není všecko jak sis přál

Není všecko jak sis přál
zábavu cit a nebezpečí
Život tě zklamal a polekal
útrpnym šklebem a plodnou křečí

Pečlivě sbíráš z básní střípky
slepovanou vázu plníš kvítky
Sbíráš celky slov, ale řeč to není
Zní totiž jinak než všední mluva
Maj jiskru vyprávění dobrodruha
co zkusil lásku i okouzlení

Narativně nikdyvíc

"Chcípni hajzle."

Ponižujes mě, 

je mi z tebe zle,

přímo odporně,

pověš se klidně,

debile vole,
snad se máš hrozně.

A hele ponižuju se,

zase.

Tak tohle uz nevyčistíme. 

Sbohem v létě,

v jinym světe.

V paralelnim snu.

Jdu domu.

what's unjustifiable?

in one word

i just cannot tell
whether a man deserves the hell
or whether his eyes
should see the glamour
of heaven's gate and divine skies

i'm not the one to decide
whether to be glad or not
if to turn lead into gold
whether it's even worth a try
that only you can justify

besides

in the end everyone will die
there's no grater theft
than disobeying death
and we shall all bear by ourselves
the easy truth or heavy lie
the one's on you to justify

i'm not the one to decide
whether to be glad or not
if to turn lead into gold
whether it's even worth a try
whether to even justify