...Zpívání, zpívání je lék

Ahoj čau kamarádi,
Dnes byl smutno-krásnej den. Znáte takový dny? Jistěže znáte - jsou to ty dny, co se vám navždycky vryjou do paměti.
Dnes na mě konečně dolehla všechna ta definitivnost. Dnes odcházeli ze školy maturanti - poslední zvonění tomu říkaj. A my jsme se najedli a popovídali si a taky hráli Bang a snažili se vstřebat poslední chvíle, kdy můžeme na chodbách vidět tváře mladých dospělých, podivně veselých a podivně zmoudřelých. Odedneška totiž z našich životů odchází. Puf. A už je nikdy neuvidíme.

A mě by to vlastně bylo docela jedno, protože jsem člověk vcelku nespolečenský a nezávazný, jenže já tam přece jenom mám jednoho Kamaráda. Vlastně to muj kamarád neni - kamarádi se spolu pravidelně baví aspoň jednou za měsíc. Ale mám ho ráda, protože je to jeden z mála opravdu pozoruhodnejch a vůbec prohození-slov-hodnejch lidí na naší škole. Ale protože jsem to já, nikdy jsem se nesebrala a nezačla se s nim fakt bavit. Vtipné. A teď odejde z mého života a já už ho nikdy neuvidim.

Možná abychom zapomněly a možná proto, že jsme neměly co jinýho dělat jsme usedly na nejodlehlejší schodiště (to aby nás nerušily podivné skřeky a lapidární konverzace našich vrstevníků) a zpívaly. A zvuk kytary a naše hlasy se rozléhaly chodbama. A bylo to krásný.

A potom se objevili dva kluci, mladší než my, což mě velmi těšilo, a přisedli k nám. A chválili nás. ("Tohle kdyby jste zahrály mezi lidma, tak si vyděláte!") A pak už jen seděli, usmívali a poslouchali. A pak nám dali do otevřenýho krytu na kytaru 1 korunu. A my se smály. A oni se smáli. A pak přišli další lidi. A pak další. A my pořád zpívaly, a naše hlasy zněly pořád stejně pevně a za těch zvuků a pohledů tichých usměvavých posluchačů (někdy se ale i přidali) jsme připadaly o něco jistější. Zjistily jsme, že po naší škole přece jen chodí inteligentní a otevření lidé, co mají na všechny kolem sebe dobrej vliv. A kytara je asi kozelnej nástroj, prostředník, co tyhle lidi svolává k sobě.
Celkem jsme dnes, já a Tes, vydělaly 2 Koruny české a to už je na jeden rohlík.

"Tohle mi bude tolik chybět" řekla. Usmála jsem se.
Pomyslela jsem si, jaký to asi bude, až tu nebude a já budu na tomhle místě sedět sama a těmahle chodbama bude znít jenom muj hlas. A jestli bude znít pevně. A jestli si budu pořád ještě připadat jistě. Ach ach.
Jsem sobec.