Můj největší strach je šílenství

Drazí magoři,

po tolika napsanejch článcích a vůbec čehokoliv, kde jsem tohle úvodní oslovení brala přinejmenším velmi s nadhledem, mně teď při jeho psaní mrazí v zádech.

Moje psychóza se pořád vrací, možná je teda příhodnější říct, že neodchází. Děsí mě to, předevšim teď večer, kdy mě všechno děsí o něco víc. Děsí mě, že nedokážu rozeznat, jestli nedokážu vnímat kvůli nemoci, nebo jestli už mám zas psychózu. 

Nedokážu už víc rozeznat, jestli jsem zrovna normální. Zapomněla jsem totiž, jaký to je.

Hádám a snad i doufám, že všechny ty nevysvětlitelný výbuchy emocí bez reálnýho základu, co prožívám, jsou tohohle příčinou. Ale nevím, jestli to de facto na situaci něco vylepšuje nebo třeba alespoň vysvětluje. Nevím. Nevím Nevím. 

Někdy jsem téměř úplně při smyslech, ale hmat vždycky převládá. Někdy jsem tak derealizovaná, že se nedokážu soustředit ani na nejjednodušší úkony. Čas ubíhá rychleji a zároveň pomaleji. Nevím, jestli jsem vůbec schopná něco tak pomíjivýho jako čas vnímat, a tak se na něj radši snažim nesoustředit. 

Mám neustále pocit, že nedokážu uchopit situaci a že muj život je rozmazaná šmouha vzpomínek a vjemů - když si v hlavě přehrávám, co jsem během dne dělala, přijde mi to, jako když se přimhouřenýma očima koukám z okna vlaku. A navíc do cizího života.

Věci, co říkám, jako by vycházely z úst někoho jinýho. Ha, možná je to nakonec nějaká psychická porucha.

Všechno je to příliš. Snažim se si zvyknout, ale znechucuje mě to. A možná je to všechno v mý hlavě, možná je to iluze a zhmotněnej strach, ale ať je to, jak chce, neumim to zastavit. Zatim ne.

Je to až komický, jak se celej muj život a vědění touhle posranou psychózou překopal. Zjišťuju, jak moc jsem se nikdy neznala a jak chybný a naivní byly moje myšlenky. Možná, že až pochopim sama sebe, budu schopná se bránit. 

Ale do tý doby mám strach. Hnusnej, plíživej a odporně racionální strach, - ano, ten nejhorší druh strachu - 

že se zbláznim.