Není nic klidnějšího, než ryzí venkovská příroda v zimě. Procházím se sama tim obrazem. Ničemu neutíkám, sníh stejně mapuje mý stopy. Kdokoli by chtěl, mohl by v něm číst nejen mojí trasu, ale i mý pohyby - bavím se tou myšlenkou a schválně tu a tam poskočím nebo udělám malou otočku. Sněhový závěje mě lákaj do svejch peřin a já do nich skáču s radostí dítěte, kterym jsem. Často se zastavuju, abych do plnejch plic vdechla mrazivej vzduch nebo si s rozkoší poslechla tichounkej zvuk vloček, dopadajích mi na kapuci. Tu a tam jen napjatě pozoruju, jestli se něco nepohne. Všechno ale mlčí v objetí smířlivýho klidu. Zima prostě panuje. A je bílo, bílo, bílo,...
Zima – jednou bílý duch, podruhé zas vladař v hermelínu. Zima – která se dokázala i válet celá špinavá, a Zima – která se někdy tak nadechla, že sis na ni mohl lehnout, nebo ti vnikla do úst, až jsi nemohl popadnout dech. Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála...
Bavim se s Kamarádem, co jako malej perfektně uměl noty. Cítim, že potřebuje mluvit a jsem šťastná, že mu můžu dělat společnost. Přikyvuju a tu a tam se na něčem báječně shodneme. "Cítim zodpovědnost za to, jestli se moji kamarádi maj dobře. Hrozně mě ovlivní, když někdo z nich není šťastnej - vždycky je to pro mě mnohem důležitější, než jak se cítim já. Nejhorší je, když mu nejde pomoct." Přijde mi zranitelnej a starostlivě (a zároveň trochu mateřsky, uvědomim si) ho při rozhovoru pozoruju. Je pro mě důležitý, aby se tenhle človíček měl dobře.
Jedinej způsob, jak sledovat film s Adamem Sendlerem, je vypnout zvuk a pustit místo něj skvělou hudbu. Projednou se zase opít a jen se smát a smát.
Vytvořili jsme si tu malej vesmír, jinej svět. Vzpomenu si na to, když místností projde Kamarád, co je umělcem. Má takovej zvláštní způsob chůze - plouživej, nepřítomnej; chodí, jako by něco pořád báječnýho objevoval. S tím obrazem záhy zapomínám, že jsem člověkem a že pocházim ze Země (úplně jako Nakata z Kafky na pobřeží). Říkám o tom Kamarádovi, co jako malej perfektně uměl noty, a on se cítí úplně stejně.
Když prý mluvim, oni mlčí a jen mě poslouchají. Červenám se. Poprvý na nezapomenutelnejch pár sekund věřím, že doopravdy jsem nevědomky obdivuhodná, bezděčně zajímavá a výřečná a že moje přítomnost je lidem příjemná, ba si ji váží! Ach, vždyť já bych mohla mít kamarády!
Usínám s tetelícím pocitem plnosti a sounáležitosti. V hlavě mám plno barevnejch představ a hlasů z uplnynulýho večera. Postupně a přirozeně se skládaj v celý vzpomínky a někdy dokonce vytvoří vzpomínky nový. Polo spící se do nich slastně hroužim a je to neměnně snadný a utěšující. Usínám.
Ráno se mi třesou ruce - nevím, jestli je to doznívání z nočního bdění nebo nedostatkem spánku. Další tři hodiny po probuzení zůstanu v posteli a střídavě se probouzím a usínám. Skrz žaluzie proniká do pokoje bílý matný světlo, ale jinak je šero. Štěpán spí nalevo vedle mě a pokaždý, když se vzbudím, se dotýkáme nějakou částí těla. Z kuchyně slyším hlasy, hudbu Mac DeMarco a smích a na chodbě občas někdo projde. Cítím se úplně klidně a spokojeně. Nechávám se těma zvukama stále dokola kolíbat ke spánku a cítím se skoro jako mimino. Nechci se prostě probudit a nechci začít novej den, ale taky jsem šla opravdu pozdě spát.
"Proč to takhle nemůže být napořád," stěžuje si už po několikátý můj páteční kamarád a s lehkym úsměvem na rtech objímá polštář. "Proč nemůžeme prostě být celý dny spolu dělat jen to, co chceme?" Usmívám se. Jsem snad i já součástí týhle představy? Červenám se.
Drazí,
mám slabost pro idealizování. "To je super! Tak by to mělo být," říká můj páteční kamarád. "Ale když ti pak někdo tvojí představu zničí, hrozně to bolí," namítám zcela upřímně. Nezaskočím ho, má stále stejnej nadšenej výraz a oči mu září ve žlutym nočnim světle. "Pak to nebyl ideál," odpoví mi. To myslím znamená buď, že všechny věci mohou být ideálem, anebo že ideálem není nic. A mě je dobře/konečně je mi s někým dobře/. Čteme společně z jedný Červený knihy - já svítím na posvátný stránky /nesmím do nich prý psát, ani tužkou/ a on pak platí náš čaj, i když ho sám vůbec nepil. Cha, to je snad ideál! Představuju si, jak jsem vyzvána k tomu, abych ho nazývala svým Přítelem. Cha! Červenám se!
Dnes se soustředím na to, abych mluvila úplný pravdy.
Mými největšími duchovními zážitky jsou sny. Alespoň mi to tak přišlo. On říká, že bychom měli všechno, co se stane ve snech, brát jako skutečnost. Je to myslím životně důležitý pro jakejsi vnitřní vývoj naší osůbky - zcela přijmout všechny naše paralelní snový dvojníky a jejich činy za svoje vlastní.
Ve svym poslednim lucidním snu jsem konečně byla představena svýmu vlastnímu nedostatku kontroly nad děním - nedokázala jsem žádným způsobem, co jsem si vysnila, zahnat jedno odporný monstrum, co se na mě sápalo. Neměla jsem strach, prostě jsem se vědomě probudila do jinýho snu, Cítila jsem ale hanbu a zmatek. V dalším snu jsem se tedy ptala všech duchaplných lidí, co znám, jestli mi nějakým cvičením pomůžou získat lepší kontrolu nad svýma snama. Ale oni se ode mě odvraceli.
Pohrávám si s myšlenkou, že sny jsou nezávislý paralelní světy, do kterých máme po kratičkej okamžik přístup. Lidi ve snech by se tak stali skutečnými lidmi, jen relativně změněnými podle toho konkrétního (snovýho) světa. Naše sny by snad nemusely vůbec záviset na nás, naopak všechny osoby v nich by v nich žili svýma životama. A pokaždý, když bychom vstoupili do novýho snu, celý svět by se znovuzrodil. Ach, jak opojně to zní!
Začínám, myslím, rozumět lidem kolem sebe. Nevím, jestli je to jógou, nebo Jungem. Rozlišuju mnohem snáz všechny ty barvitý lidský motivace a nepřestávám se divit. Lidé se skutečně zdají být komplikovaní. Pcha! Jenže oni jsou ještě mnohem komplikovanější! A právě v tom se koneckonců všichni najdeme - v tý komplexnosti - protože v tý jedem společně. My, složití, rozumní. ..
Myslím, že po tolika letech budu opět střežit tajemství. Ach... komu ho jen řeknu?
Jestli máte ještě trochu času na poslouchání, pusťte si tohle.
