Tím, že tě mám, vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám.
Ať v tý zimě dál při mně stojí má, láska tak běžná jak sova sněžná,vzácná a něžná až dojímá jako sníh o Vánocích.
přišla bouřka.
přišla, když jsem se vykláněla z okna. kolem dokola, od hor, ze všech směrů oblohu rozsvěcovaly blesky, jako studené plameny, jiskření, elektrizující a neodvratné, blížící se. ještě bylo ticho, tma, dusno, jen chvílemi hřmělo.
potom hory začaly neurčitě šumět, pouliční osvětlení párkrát zablikalo, zhaslo, a zase se rozžehlo. a domy v údolí začal v temné mlze pohlcovat ten přibližující se šum. a teprve když byl až u mého okna, změnil se v déšť a vítr. okenice práskaly o dřevěné stěny chat, stromy se ohýbaly, do obličeje mi stříkla sprška studené vody.
zavřela jsem okno a ulehla ke spánku, plná té elektrizující neodvratnosti, radosti, mlčení, ale i velikého stesku. a napadlo mě:
mohla bych říct, že je to škoda, odjíždět s tolika nevyřčenými slovy, s tolika promarněnými chvílemi blízkosti a sdílení, s takovou silou pomoci a milovat, bezcílně. mohla bych říct, že teď, když jsi na tisíc mil daleko, mě to mrzí. vidím ale jasně:
byla to volba nic neudělat. tvoje, převážně, dala jsem ti tu možnost. sama jsem se však taky držela zpátky - jakmile jsem pochopila, co sis zvolil, přijala jsem to, abych sledovala, jestli se mé tušení utrpení naplňuje. a tak to byla volba tě nepomilovat, volba nic neříct, nic neslyšet, nemít na to prostor ani čas. jasná volba zachovat se zcela pro sebe. taková vědomá i polovědomá rozhodnutí - jednat i nejednat - nám určují osud, který poneseme. a pak mě napadá:
cítím, že nejsi daleko. vím, že jsou lidé, kteří žijí vedle sebe a jsou si mnohem vzdálenější než my dva právě teď. co je to ta dálka, co nás dělí, co nám omezuje fyzický kontakt? kilometry na mapě, několik hor a řek a údolí. skutečná blízkost je blízkost ducha, který sídlí v jediné dobré myšlence. v modlitbě, ve vzpomínce tě právě nyní nacházím blíž, než kdykoli jindy, cítím tvého ducha věčně přebývat v chrámu mé duše. na tu dálku si jasně vzpomínám na to, co jsem jako dítě věděla, totiž že lidé, co milujeme, žijí navždy v našich srdcích.
vracím se tak k sobě a své síle i svému stesku s pokorou a znovu věřím, s radostí, nadějí a láskou věřím, že ničeho nelituju.
