Do údolí vpadl déšť bělostnými mraky
mlhou a provazy vod rozhled zastírá ti.
Jseš náhle ve světě končícím ještě před horizontem.
Svět, co končí, ještě než se rozkoukáš,
ještě než si uvědomíš, jako co se jeví -
dál pak jen bílo, z mraků slepá zář.
Jako bys došla až na okraj snu - konec - a víc tvůj mozek neví.
Jednou už's tam byla... a teď jsi tu znova.
Tesklivě vzpomínáš na tátova slova,
že na venkově domov končí právě za horizontem.
Ale ty tu nejsi doma.
A jak vidíš hory a lesy se utápět,
taky se topíš: i takhle končí svět.
Všechno je to jenom metafora
na to, jak sebe překráčet.
No comments:
Post a Comment
Speak your mind my friend!