já v projevení

Proč mě tak bolí, když se osopíš,

že s čistým úmyslem dávám ti

svou něhu, blízkost, nebo ještě spíš

projevení v své přirozenosti?

Kam sahají kořeny té zášti -

bez mála strachu - že mě omezíš?

A mohu vůbec odpovědnost klást ti

za něco, co mi, zdá se, zrcadlíš?

Jako dítě získala jsem potřebu

projevit se a nezůstávat v stínu.

Staršímu bratrovi můžu dávat vinu -

- promluvit s ním dodnes nesvedu.

V prvním vztahu pak trvalo mi roky,

než získala jsem vůbec schopnost vést.

Nechala jsem si vždy určovat kroky:

pro úplné rozdání i potupení snést!

A teď, když se projevím, konečně s pevností -

- nelehce získanou! - S láskou a radostí…

Zas myslíš jen na to, jak uchovat si zření.

Můžu jít hloubš, proč ve svém žití dlít,

v zakletí rodinných předurčení?

Je přece třeba sen v čin propojit

a s vděkem vítat chyby, omezení -

nejsou než kroky k vědomému bdění.