kopretiny

Z posledních chladivých chvilek dne

skládám své života poledne

skládám svých dvacet let v řádku hlíny

a do ní zasadím kopretiny

                                                 ze kterých věnce jsem uvívala

                                         tisíckrát do řeky házívala

Dnes bílé ty květiny vysázím

co tisíckrát pluly jen k nohám tvým

                                            k tobě co pyšně jsem opustila

                                            abych tu nezvratnost přerušila

Dnes bílé ty květiny vysázím

co tisíckrát dopluly k nohám tvým

                                     a řeku já místo věnce spluji

                                až k tomu kterého miluji

o hranici jazyka

Zničehonic se síla řeči probudí

a opraví tvé pyšné pochybnosti

Hranice jazyka lze zbořit na přání

úměrně úsilí a netečnosti

Hlavně se nesnažit plnit zadání

klín nutnosti si vrážet do hrudi

Mnohem spíš stačí nechat ruku hrát

dovolit si dosnít píseň o bílých koních

na křídlech moře slov

co nezdá se logické nechat zaznívat

noc úplňku

V spaní se tvé dílo vrací zpět do moře temnoty
odkud ho každé jitro stůj co stůj vylovíš

Po úplňkové noci probudíš se hadů plná

ten pocit už ti bylo znát

nic naplat prádlo bílé sprát

tvá postel je dál samá krvavá skvrna

Ze sna se potichu háďata snesou

ve dne pak tísní tě, rukama třesou

Večer úplněk tvůj třetí pláč si vzal

vykoupil všecku tvou křeč v osamění

a dílo ti vrátí k rozednění

Hady v břiše pak vnitřním ohněm spal

Tvá krev tu dohodu s měsícem splatí

vždyť on couvá už a brzy se ztratí

rozplývací

jediným slovem lze utišit řeči proud

zastavit čas a mraky nechat plout

jedinou myšlenkou usebrat sílu svou

a záhy potichu v chůzi se dáváš:

tak přijímáš do sebe zpěv ptáků

přijímáš vichr šustící listovím stromů

a sluneční paprsky

přijímáš bzučení včel a brouků

vdechuješ vůně lučních květin

takto usebrán tím vším se stáváš

to vše zahrneš nejprv ve svém soucitu

pak není už ani tvého soucitu

ani ty sám nejsi tu

21. báseň

Kolikrát ještě spatřím slunce

vyjít nad známým obzorem

kolikrát hory a lesy v dáli

utěší mé zjihlé srdce

a vlahý vzduch po dešti usuší mé slzy

Kolik obzorů zrak můj vidět dá mi

kolikrát domov srdce změní

než osvítí mě pochopení

že hledím-li k vesmíru, k sobě hledím

a kudy jdu, jdu k domovu

o sobectví

1. 
   

umírá babička

Ač netečou zatím hořké slzy

v můj pramen se slijí brzy tři říčky

babičky matky a dcery

neb přidušený matčin vzlyk dere se už v pery

Svírá dítě v osudovém objetí

v němž touží zas zahnat neúprosný čas

a nevinná dcerka nemá ponětí

že plaché oči prozrazují matčin strach

a bolest příliš těžká pod víčky dojetí

touží se odplavit jako v dešti prach

Zatímco já tak pozoruji nebe se zemí si hrát

v hřejivém paprsku prozřetelnosti začnou srdce tát

a roztají v spojenectví všech těch duší

co nezvratnou skutečnost smrti tuší

při cestě

Stojím tiše při cestě a čekám

asi než mě někdo zhora spasí

Všechny cesty přece vedou někam

říkám si ač mapa nesouhlasí

A za zády mi bouře burácí

z hor zahalených mlhou zvony zvoní

Jen já nemám nic lepšího na práci

než čekat zda mě život nedohoní

(Dohonil mě hned a ještě k tomu

chlápek mě prý hodí autem domů)

o dobré víře

každodenní hypnóza

tak nevím už opravdu coby

jestli má tohle být duch naší doby:

zmámená dnešními popovými hity

co rodí se rychlejš než součástky na pásu

jen slova zmatená a prázdná projdou síty

dík mutacím posměšných zpěváků asi

já myslím zas potají na spásu

a snažím se vyhýbat vědomí masy

srdečná pocestná

polními cestami, lesem a horami

srdce své nesu na dlani

a když mě zastavíš, kousek ti podávám

vyměním za ten tvůj, nebo jen rozdávám

však to, co rád daruješ, dvakrát se vrátí

a co dáno mi pro tebe, tobě mám dáti

hudba ticha

Kdo dokáže naráz nicotné akty

v tak úchvatný tanec propojit?

Kdo orchestru života určuje takty

skrz magii hudbě dává být?

Kdo oněm melodiím dává schopnost

nevýslovné hned změnit v to co znám?

A tichu propůjčuje plodnost

skrze něj pravdu zjevit dává nám?

Koho to v tvé tváři poznávám

můj milovaný?

zvěstování bílé holubice

tušení štěstí

Nauč se život svůj po právu zbožňovat

a oslavnou píseň pěj kdo těšíš se hlasu

Rukama tvoř, hrubost zpracuj v krásu

nohama nech se vést v ústrety žití

a opusť vše, co stejně nepatří ti

Najdi co nade vše lehko je milovat

Franc Marc. La réconciliation (Versoehnung)

pohádková

Znám jedno údolí vím já pěknej mlejn:

Tam pomněnky, zvonečky, kopretiny a myriády dalších květů

posívají smaragdové údolí, představ si!

pohádková zvonkohra rohatých hlav

krav

kde ovčák - kdo to kdy viděl! – žene stádo domů, kamsi

do mně neznámých světů

Od zasněžených vrcholů na zubatém ledovci

přihání vítr z modré dáli svěží chlad

a vysoko se tyčí strmé skály

Pod nimi prašná cesta jako had

vine se a mizí za kopci

Tam za horami sen se s vizí slije

a před zrakem Matky zůstává rozum stát

Kéž hluboko se mi ten pohled vpije

Kéž přestanu zapomínat 

na pohádky

tiché přijímání

Ticho a klid mění se v předzvěst nového přání

Šumění štíhlého stromoví propůjčí momentu smysl

Pravidelné oddechování

Přijímáš své tělo, své emoce a mysl

- zevnitř tě rozezní symfonie přívětivosti -

a nakonec vítáš svou osobu s milostí

Tak učíš se znovu být tím, čím jsi

odpouštěcí

Nezávazné hádky a zbytečné úsměvy

Leze mi na mozek vlastní ublíženost

Zvracím si do dlaní bolest z proplakané noci

a propouštím ji

laisse tomber

Vkládám do sebe semínko pochopení

tak jako básni vkládám titulkem nádech

Zbavuji se všeho, co mi neslouží

Rány se zacelí a jed odplaví

konejšivé šumění deště za bílými okny

katarze

Napuchlé zrudlé oči nos a rty

prozrazují tvojí slabost s dobrým motivem

K čemu, ptám se

k čemu vší té hojnosti

toho nadbytku a přepychu

Když se v základech otřásáš s prvním poryvem

křiku nespravedlnosti

Roztřeseš se v paralyzujícím pláči

Polykáš slova se slanou vodou

chachacha

Ta žena, která by mohla být tvou matkou

(a jistě někdy byla)

surově odmítá tvůj dobrý úmysl jako trestuhodnou chybu

a co hůř

zavrhuje tě v ohni nadávek a pohledů a hnusu

(vysmívá se ti svými výtkami)

zrazuje tvou nezranitelnost dítěte

Nemůžeš nadále spoléhat na svou omluvitelnost

Není už zjevná, nejsi dítětem

zjevně

přesto se cítíš naprosto dětsky bezbranná

tvá jediná šance je teď pláč

plač!

čisté slzy šeptají o stvoření

tvá bolest kéž je tvé vykoupení