CHCI ZPÁTKY DO REALITY

Cestování napříč sny, který mělo být jen další z našich oddechovejch, mírně potrhlejch kratochvílí, se zvrhlo do zvrácený manický noční můry. 

Nedávno jsme s Tes objevily způsob, jak společně proniknout do snů a sdílet je, vědomě je prozkoumávat, možná v nich dokonce částečně žít. Ta myšlenka byla tak lákavá, že jsme se rozhodly podstoupit zdánlivě nicotný riziko, že se nebudeme moct ze sna probudit.

Moc už si toho nepamatuju, ale vim, že všechno bylo do posledního detailu naplánovaný. Vynalezly jsme a následně sestrojily jakýsi Přístroj. Vzpomínám si, že jsme se měly - já a Tes - současně napojit k našemu Přístroji na sdílení snů. Potom usneme a obě ve chvíli, kdy jedna z nás začne snít, znovu sejdeme v mym nebo jejím snu (hostitelem byl tedy pravděpodobně ten, komu se sen začne zdát první). Vědomí a smysly nám zůstanou ponechány. Všechno funguje na sto procent. Všechno absolutně bezpečné. Ano. 

Téměř všechno.

Ano, opravdu jsem se dostala do snu, ale do jakýho, to už mi nikdy nebude souzeno zjistit. Bylo to prapodivný místo. Dokonale rovnoměrný. Dokonale děsivý.

Nuže tedy. Procitla jsem na jakési prašné pískové/hliněné cestě uprostřed opuštěnýho města. Alespoň to bylo první, co mě napadlo, kdy jsem znovu otevřela oči.

Kolem mě se rozprostíraly nekonečný rovný ulice, táhnoucí se až k horizontu, kde pak v lehkym oparu bílý mlhy mizely v nicotu. Různě se křížily, ale nikdy, nikde se neohýbaly. Ty ulice byly lemovaný polovysokými a velmi symetrickými domy, jeden vedle druhého vytvářely souměrnou stěnu, všechny stejně vysoké, a vůbec úplně stejné. Poznat, kde končí jeden a začíná druhý, bylo možný jen podle mírně rozdílnejch odstínů vybledlý omítky.

Rozhlížím se kolem s bázlivou zvědavostí, ale především hledám Tes. Musí tu někde být, jistěže musí. Chci zavolat její jméno, ale něco mě zastavilo. Místo toho jsem se ještě jednou důkladně rozhlídla kolem a začala jsem být mírně nervózní. Čím pozorněji jsem kolem sebe hleděla, tím míň se mi tenhle sen líbil. Neviděla jsem ani živáčka, nic, jen rozvířenej prach. Sevře se mi žaludek.

(vždyť nefouká vítr)

Rozhodla jsem se podívat se do jednoho z těch podivnejch domů, jestli tam snad najdu někoho, kdo by mi poradil, jak se odsud dostat (nebo alespoň jen někoho).

To v domě ale rozhodně nenajdu.

Opatrně vcházim dovnitř. Interiér domu je zařízenej dost střídmě. Podlaha je stále ta samá udusaná prašná hlína, nábytek je ze světlýho dřeva, ale v celym přízemí je ho jen pár kusů. Nikde ani stopy po životě. Projdu vstupní halou do něčeho jako obývák.

Málem to se mnou sekne, když na zemi spatřim zašedlou rozkládající se mrtvolu nějakýho muže. Jeho tvář i postava je mi neznámá, ale je to někdo z rodiny. Cítím to, vím to (ano, je to takový ten nesmyslný pocit samozřejmosti, který zažíváme jen ve snech).

Vyběhnu ven do toho dusivýho ticha, lapám po dechu. Teď už jsem v tomhle prostředí bez sebe strachy.

V dalšim zevnitř úplně totožnym domě leží další úplně totožná mrtvola bez tváře. Ve stejný místnosti a na stejnym místě. Další z mý blízký rodiny. Možná rodiče?

Napůl nepříčetně běhám z domu do domu. Srdce mi v hrudi bije jako splašený. Pořád se to opakuje. V každym z těch odpornejch domů leží mrtvej chlap, kterej představuje někoho z mý rodiny. S vytřeštěnýma očima na něj chvíli zírám, než se jako pomatená rozběhnu do dalšího domu.

Bratr, sestra, táta, babička, prababička, praprastrýc,...

Proboha, tolik domů...

Většinu z těch lidí ani neznám, jen vím, že jsou (nebo byli) členové mý rodiny. Všichni teď... mrtví.

Pološílená křižuju nekonečný měste, nevim, jak se dostat ven. Už chci z tohohle místa pryč! Tes! Dostaňte mě pryč!!

Vzbuď se, vzbuď se...

Dávno nemám ponětí, kolik mrtvol jsem spatřila nebo jak dlouho jsem běhala rovnejma ulicema, než jsem doběhla na konec. Je tam ta prašná cesta, ale domy už ne. Ta cesta je stále rovná a stále vede přímo, ale v jednom místě prostě končí. Dál už je jen bílý nic. (hranice snu?)

Sednu si na okraj cesty. Nevím, co dál. Otupěle zírám do prázdna pode mnou (a nade mnou, a kolem mě...) a přemýšlim, co by se asi stalo, kdybych seskočila dolů. Už pomalu přestávám vnímat pulzující strach.

Najednou cítím, že za mnou někdoNěkdo po mě vystřelí. Kulka těsně mine mou hlavu. Otočim se.
stojí. Byl to jen zlomek vteřiny, jasnej instinktivní pocit. Ztuhnu.

Je to mužská postava bez tváře. Vlastně je to spíš stín než postava, tak jako celý tenhle sen působí nehmotně. Stojí asi pět metrů ode mě.

Vrhá se na mě a začne se mnou zápasit (jsem poslední naživu).

Je to tak absurdní.

Tma.

Proboha, chci zpátky do reality. 

A pak...

Najednou jsem tam byla. Zpátky. Jako by se nic nestalo.

Nepamatuju se, jak jsem se sem dostala, ale jsem teď s Tes v McDonaldu. V realitě. Tiše sedíme u okna s výhledem na Vltavu a Karlův most. Já stále trochu otřesená, Tes mírně znuděná. Pověděla jsem jí svůj divnej sen, popsala jsem všechny detaily. Tes mlčí, s neutrálnim výrazem mě pozoruje.

Říkám, že už Přístroj "nikdy nechci zkoušet". Nikdy.