slabost

dnes mě to nebaví. mám nutkavej pocit, že už všechno vim a nechci to prodlužovat.

po hanebně dlouhý době se nechávám nalíčit. rudá rtěnka a výrazná řasenka, připadám si jako zvýrazněná neonovym fixem. ale jsem krásná. s kosmetičkou se samozřejmě bavím o tobě: "to se prostě stává," zjišťuju, když mi vypráví, jak se před několika lety radikálně rozhodla opustit stávajícího přítele pro někoho dalšího. ubezpečuje mě z hlediska starší ženy a vybízí mě, ať s tebou dnes večer někam určitě jdu. slíbim jí to. nezmínim se, že se teď měsíc nevídáme, protože mi to přijde hloupý a dětinský.

jsem krásná. popadne mě touha jet za tebou. chci, abys mě viděl. chci zachytit, jak se ti zalesknou oči, když mě spatříš; jak se zalesknou, než je sklopíš a usměješ se. zoufám si, jsem krásná a slabá.

a večer tě vidím. sednu si před tebe, abys nepřitahoval můj pohled. nechci se ti podívat do tváře, vím, že jsi příliš nádhernej na to, abych se mohla dál soustředit. tolikrát, když se nedíváš, se málem otočím a jdu tě políbit na čelo. tolikrát myslím na to, že tě pohladím po ruce. jsem dnes krásná, to snad vidíš, a jsem slabá, a to vidím jen já.

ale dokážu to. nedám nic znát. úsměv mě snad neprozradil.