CHCI ZPÁTKY DO REALITY

Cestování napříč sny, který mělo být jen další z našich oddechovejch, mírně potrhlejch kratochvílí, se zvrhlo do zvrácený manický noční můry. 

Nedávno jsme s Tes objevily způsob, jak společně proniknout do snů a sdílet je, vědomě je prozkoumávat, možná v nich dokonce částečně žít. Ta myšlenka byla tak lákavá, že jsme se rozhodly podstoupit zdánlivě nicotný riziko, že se nebudeme moct ze sna probudit.

Moc už si toho nepamatuju, ale vim, že všechno bylo do posledního detailu naplánovaný. Vynalezly jsme a následně sestrojily jakýsi Přístroj. Vzpomínám si, že jsme se měly - já a Tes - současně napojit k našemu Přístroji na sdílení snů. Potom usneme a obě ve chvíli, kdy jedna z nás začne snít, znovu sejdeme v mym nebo jejím snu (hostitelem byl tedy pravděpodobně ten, komu se sen začne zdát první). Vědomí a smysly nám zůstanou ponechány. Všechno funguje na sto procent. Všechno absolutně bezpečné. Ano. 

Téměř všechno.

Ano, opravdu jsem se dostala do snu, ale do jakýho, to už mi nikdy nebude souzeno zjistit. Bylo to prapodivný místo. Dokonale rovnoměrný. Dokonale děsivý.

Nuže tedy. Procitla jsem na jakési prašné pískové/hliněné cestě uprostřed opuštěnýho města. Alespoň to bylo první, co mě napadlo, kdy jsem znovu otevřela oči.

Kolem mě se rozprostíraly nekonečný rovný ulice, táhnoucí se až k horizontu, kde pak v lehkym oparu bílý mlhy mizely v nicotu. Různě se křížily, ale nikdy, nikde se neohýbaly. Ty ulice byly lemovaný polovysokými a velmi symetrickými domy, jeden vedle druhého vytvářely souměrnou stěnu, všechny stejně vysoké, a vůbec úplně stejné. Poznat, kde končí jeden a začíná druhý, bylo možný jen podle mírně rozdílnejch odstínů vybledlý omítky.

Rozhlížím se kolem s bázlivou zvědavostí, ale především hledám Tes. Musí tu někde být, jistěže musí. Chci zavolat její jméno, ale něco mě zastavilo. Místo toho jsem se ještě jednou důkladně rozhlídla kolem a začala jsem být mírně nervózní. Čím pozorněji jsem kolem sebe hleděla, tím míň se mi tenhle sen líbil. Neviděla jsem ani živáčka, nic, jen rozvířenej prach. Sevře se mi žaludek.

(vždyť nefouká vítr)

Rozhodla jsem se podívat se do jednoho z těch podivnejch domů, jestli tam snad najdu někoho, kdo by mi poradil, jak se odsud dostat (nebo alespoň jen někoho).

To v domě ale rozhodně nenajdu.

Opatrně vcházim dovnitř. Interiér domu je zařízenej dost střídmě. Podlaha je stále ta samá udusaná prašná hlína, nábytek je ze světlýho dřeva, ale v celym přízemí je ho jen pár kusů. Nikde ani stopy po životě. Projdu vstupní halou do něčeho jako obývák.

Málem to se mnou sekne, když na zemi spatřim zašedlou rozkládající se mrtvolu nějakýho muže. Jeho tvář i postava je mi neznámá, ale je to někdo z rodiny. Cítím to, vím to (ano, je to takový ten nesmyslný pocit samozřejmosti, který zažíváme jen ve snech).

Vyběhnu ven do toho dusivýho ticha, lapám po dechu. Teď už jsem v tomhle prostředí bez sebe strachy.

V dalšim zevnitř úplně totožnym domě leží další úplně totožná mrtvola bez tváře. Ve stejný místnosti a na stejnym místě. Další z mý blízký rodiny. Možná rodiče?

Napůl nepříčetně běhám z domu do domu. Srdce mi v hrudi bije jako splašený. Pořád se to opakuje. V každym z těch odpornejch domů leží mrtvej chlap, kterej představuje někoho z mý rodiny. S vytřeštěnýma očima na něj chvíli zírám, než se jako pomatená rozběhnu do dalšího domu.

Bratr, sestra, táta, babička, prababička, praprastrýc,...

Proboha, tolik domů...

Většinu z těch lidí ani neznám, jen vím, že jsou (nebo byli) členové mý rodiny. Všichni teď... mrtví.

Pološílená křižuju nekonečný měste, nevim, jak se dostat ven. Už chci z tohohle místa pryč! Tes! Dostaňte mě pryč!!

Vzbuď se, vzbuď se...

Dávno nemám ponětí, kolik mrtvol jsem spatřila nebo jak dlouho jsem běhala rovnejma ulicema, než jsem doběhla na konec. Je tam ta prašná cesta, ale domy už ne. Ta cesta je stále rovná a stále vede přímo, ale v jednom místě prostě končí. Dál už je jen bílý nic. (hranice snu?)

Sednu si na okraj cesty. Nevím, co dál. Otupěle zírám do prázdna pode mnou (a nade mnou, a kolem mě...) a přemýšlim, co by se asi stalo, kdybych seskočila dolů. Už pomalu přestávám vnímat pulzující strach.

Najednou cítím, že za mnou někdoNěkdo po mě vystřelí. Kulka těsně mine mou hlavu. Otočim se.
stojí. Byl to jen zlomek vteřiny, jasnej instinktivní pocit. Ztuhnu.

Je to mužská postava bez tváře. Vlastně je to spíš stín než postava, tak jako celý tenhle sen působí nehmotně. Stojí asi pět metrů ode mě.

Vrhá se na mě a začne se mnou zápasit (jsem poslední naživu).

Je to tak absurdní.

Tma.

Proboha, chci zpátky do reality. 

A pak...

Najednou jsem tam byla. Zpátky. Jako by se nic nestalo.

Nepamatuju se, jak jsem se sem dostala, ale jsem teď s Tes v McDonaldu. V realitě. Tiše sedíme u okna s výhledem na Vltavu a Karlův most. Já stále trochu otřesená, Tes mírně znuděná. Pověděla jsem jí svůj divnej sen, popsala jsem všechny detaily. Tes mlčí, s neutrálnim výrazem mě pozoruje.

Říkám, že už Přístroj "nikdy nechci zkoušet". Nikdy.

"Západ je nejlepší"

Aaaaaaach (!), musim se uklidnit. Jenomže nemůžu. Zkusim to, jo, zkusim.

Do uší mi hraje The End od Doors. Jimův hlas mě vždycky uklidňoval, jo. Dám to víc nahlas.

Hlavou se mi honí tolik věcí, proč jsem tak nevděčná, třeba. Nedokážu bejt šťastná, protože jsem nevděčná.  A už je to tu zas, drazí magoři. Topim se. Proboha, vždyť si dokonce pořád dokola kreslim obrázky nějaký nekonečný řeky. Ano, ano. Krev nebo voda. Řeka, jezero, moře, potok, kaluž… objevuje se to čim dál častěji. Témeř v každym zapomenutym snu, když se nad tim zamyslim. Co se to děje.

Třeba to (ne)má nějakou spojitost.

Už jsem téměř klidná.

Písnička už hraje potřetí a já stále nedokážu pochytit, co Morrison zpívá v druhym verši refrénu. Can you picture what will be… ano ano… so - co?! - and free. Pane, prosím, vždyť to nedává žádnej smysl. Ale počkat, zaposlouchejte se do toho podivně znějícího nástroje v pozadí, objeví se ke konci, jen chvilku, co je to? Připomíná mi to dětství. Dudy? Ne, kde by se tam vzaly. Zní to jako takovej ten nástroj, co používají zaříkávači hadů.

(Počtvrtý.)

Tak to je konec, krásný příteli. To je konec. Můj jediný příteli, konec.

Slyšim tam varhany. Tamburína. All the children are insane, waiting for the summer rain.

(Popátý.)

Mám neskutečnej strach. Jenomže je skutečnej. A já nevim, proč se slovo neskutečný používá ve smyslu neuvěřitelný. To je něco úplně jinýho. Muj strach je uvěřitelnej, ale je neskutečnej a zároveň bolestně skutečnej. (Pošestý.) A je to teda vůbec strach?

Možná je to štěstí.

Každej intelektuál ví, že ty dva pocity jdou ruku v ruce, propletený a vzájemně závislý, jako dvě strany jednoho vejce. A kde končí jedna strana a začíná druhá? Možná že žádná hranice neexistuje.

(Posedmý.)

Mám ledový ruce a je mi zima. Chci se jít ven projít. Nebo alespoň myslim, před chvíli jsem ještě chtěla. Do kuchyně za tátou stejně nemůžu, jsem přece uražená.

Nemůžu hrát na kytaru s rukavicema na rukou.

(Poosmý.)

Achjo.

It hurts to set you free 

But you'll never follow me 

The end of laughter and soft lies 

The end of nights we tried to die 

This is the end.

SNĚŽÍ HNŮJ

Jak krásně se usíná ve špíně a hnoji, ano, mezi chlévskou mrvou, když víš, že v ní před tebou usínal tvuj- Ne, promiňte, nechám toho.

AhOj MoJi KoLáČcI,

        Je těžký pít čaj, jeho vůňě mě bodá u srdce. Je obtížný ležet v posteli a číst knihu, peřiny pořád voněj jeho vlasama. Jenom spát je lehký. Vůně, vůně. Jak je zbožňuju/nenávidim.

 "Tu deviens responsable pour toujours de ce que tu as apprivoisé."  

(Antoine de Saint-Exupéry)

        Kašlu vám na překlad, drazí kolegové. Pan Exupéry napsal pár až hrůzně trefnejch řádek slov. Opravdovejch slov, ne těch práznejch, ne takovejch, co píšu já. Pan Exupéry musel taky být génius.

        Myslim, že Muj magor je za mě zodpovědnej. Je zodpovědnej za to, co k němu cejtim a co v důsledku toho udělám. A já zas za něj. A nejsem si jistá, jestli mě ta myšlenka trochu neděsí. 

        Víte, často přemejšlim nad tim, proč Vám nikdy neřeknu nic konkrétního. Vždycky něco nakousnu a nedokončim to, napadaj mě myšlenky, ale než je stačim zformovat, jsou pryč. Vím, že to někdy musí bejt k posrání. Hádám, že to tak má každej. Ale kdoví, jak to má Každej. (Kdo je to?) Kdyby po mně někdo opravdu chtěl rozvést nějakou konkrétní myšlenku, ráda pro Něj napíšu obsáhlej sourodej článek, to ano.

        Sněží. Sněží.

        Ach, magoři, bylo to tak nový. Tak zvláštní. Chtěla bych, aby všichni, úplně všichni, byli pořád a napořád zhulený. A nazí. Jo, to by bylo... krásný. 

        Nemysli na perverzi, děkuju.

...

        Haha, řekla jsem, abys nemyslel perverzně a přesně to právě teď děláš. Vidíš, drahý čtenáři, jakou sílu maj tyhle prázdný slova? Právě jsem Ti na bezmeznou vzdálenost vnukla svou vlastní myšlenku srkz pár řádků slov. Hehe. Jo, tak... jo.

        A poraďte mi, jak se na to mám "vysrat a dělat si, co chci", když dělám přesně to, co chci a právě to, co chci mě tolik stresuje. Co chci, co chci. Nesnášim neřešitelný začarovaný kruhy. Nesnášim začarovaný věci, vůbec. Až na trávu. Tu mám ráda, asi.

       Dole se mi pečou muffiny, tak já zas jdu. Promiňte. Třeba Vám pak postnu recept, jen tak, protože chci. Ano.

KALUŽ STŘEPŮ

20.12. Kaluž střepů 

Proč bys plakala má milá
     za zvuků obskurní muziky
Vyrvat srdce
vypíchat oči 

     Vždyť víš k ničemu to neni
Postříbřený mrzký slzy
     stékaj stékaj
kaluž krve
     stékaj stékaj
z tvýho zápěstí nezbejvá nic
z tvý hlavy nezbejvá nic
nic nezbejvá z tvýho marnotratnýho života
jako roztříštěný zrcadlo
střepy a prach 

nezbejvá nic
Proč bys plakala má milá
Uteč do lesů křič křič
KŘIČ do prázdna
     až ani z tvýho chraplavýho hlasu
nezbude nic 

Proč bys plakala má milá
když nemáš proč
proč proč PROČ
     kurva proč!
jseš nic
jseš prázdnej pojem
jseš klubko blbejch emocí
se kterym si hrajou
blbý děti
jako panenka vypíchnutý oči
jseš klubko blbejch emocí
v blbym světě
co se
dostalo do blbý situace
Proč proč PROČ 

Proč bys plakala má milá
má malá
má hloupá
     nicota tě pohltí
rozmotá
spálí a zakopne
PRYČ
a tak vyhoříš 

Neplakej 

     Vždyť víš k ničemu to neni

// 55% PSYCHOPAT //

Ahoj magoři,

Nechtělo se mi přidávat obrázky

A kdokoliv se mě zeptá věřím-li na lásku, tak řeknu ne. Vím jenom že jsme my dva. Spolu se držíme a držet se budeme. (Zrní, Dva)

Ahojte magoři,

myslim, že muj úvodní pozdrav je ta jediná věc v tomhle podělanym článku, co má nějakou sdělovací a vůbec všeobecně nějakou hodnotu. Ha, použila jsem sprostý slovo. Jsem teda ve špatný náladě (?) .
Někdo řiká, že bys neměl psát, když máš špatnou náladu, ale já myslim, že je to úplně jedno, protože nikoho nezajímá, jakou máš náladu. Hlavně když děláš to, co se po tobě chce.
Dnešní mládež má tendenci protestovat proti úplně všemu.
Myslim, že kdybych mluvila jen v úryvcích z písniček, ani byste nepoznali, že už nepíšu já.
Koukla sem se na pár posledních řádků a najednou na mě vyskočilo deja vu. Řiká se to tak? Jasně že ne. Jako bych tenhle článek už někdy psala. Celej muj život, za každym rohem, v každý větě na mě něco skáče. Bojim se. Bojim se.
Mluvim v řecnickejch otázkách. Co je to řecnická otázka?
Nech mě.

Mám kabát. Má dvě řady zlatejch knoflíků a divnou tmavě modrou barvu, takovou parodii na černou. A ten kabát prej vypadá jako nadměrně velká uniforma. A je taky prej a'la Lennon. A mě se zatraceně líbí.

Mám knížku. Na obálce je Kurt. Má zavřený oči, rozevlátý blond vlasy mu odkrejvaj nápadně malý ucho, u pusy mikrofon, ve vyzáblejch rukou drží bílo-červenou elektickou kytaru. Na prsteníčku levý ruky má snubák. ("Hezcí chlapi jsou ještě hezčí s prstýnkem.") Na tý fotce mu je aspoň 40.
Ta kniha voní kavárnou, voní po cigaretách, a vůbec, voní všim tim, čim voní knihkupectví Volvox Globator.
Všimli jste si někdy, že v knize Těžší než nebe neni žádný svědectví nebo vůbec jakejkoliv přímej názor Kurtovy matky? Hmmm.

Prej vypadám v tom kabátě a s tou knížkou v ruce roztomile, když stojim na zastávce, do uší mi hrajou Billy Talent a snažim se nevnímat nic a nikoho a zas nic. Roztomile, ano.

Přemejšlim nad tim, do jakýho literárního žánru by moje učitelka na češtinu zařadila tyhle počiny. Zjistila jsem, že v líčení musíte totiž psát spisovně a neužívat vulgarismy. Hovno. Hovno. Hovno.

Na poezii je to až moc lapidární (přízemní se prý v češtině nepoužívá).

Láska je jen prázdný slovo. Prázdný jako tvoje oči a podlitý krví mrtvejch emocí jako tvoje ruce. Uřežte si prsty a ruce. Uřežte si nohy.

Přemejšlim, proč mám na všechno vždycky opačnej názor než většina mejch spolužáků. Když oni nad ničim nepřemejšlí a já přemejšlim až moc. A stejně mě nenapadá nic novýho. Jsem jenom další ovce, další nevýraznej, nesmyslnej člověk, papírovej filozof, jehož jméno bude zapomenutý.

DEEE GEEEE NE RA CE

DĚTI MLUVÍ ZE SPANÍ

Ahoj magoři, - experiment, fantazie, všechno je fikce (fikce fikce). Tady je odkaz na sesterskej článek mojí vědoucí kamarádky. 

„…Myslim, že by se v seznamu věcí, co chceš, našlo i poslouchání dobrý hudby.“
„Jo,“ kývla hlavou Julie. Koutkem úst se trochu, malinko usmála „to asi jo.“

Ticho. Čtyřletá Anna bezděky sebrala z koberce pár dřevěnejch kostek a začala je na sebe soustředěně skládat. Julie pořád pohledem znásilňovala svůj modrej keramickej hrnek. Ovocný čaje jsou stejně hnusný.

„A ještě láskyplný líbání a básnění,“ ozvalo se do přívětivý nicoty. Anna vzhlédla od svých kostiček a ušklíbla se. „Ale to je tak všechno“ dodala Julie „to je tak asi všechno, co arogantní královna (korunka se třpytí mezi změtí neposlušnejch dětskejch vlásků), která si o všech myslí, že jsou idioti, chce.“

Anna se přestala věnovat dřevený věžičce a rozesmála se. To se směje mně?, uvažovala zmatená Julie a rozpačitě sevřela svůj hrnek ještě pevněji. Anna se ve skutečnosti smála jen proto, že jí přišlo vtipný, když její o rok starší kamarádka používá slovo idiot. 

„A co třeba mlčení?“ ozvala se Anna nakonec. „Klidně i láskyplný“ pousmála se a hodila Julii jednoho z desítek jejich plyšáků. Julie ho sebrala a automaticky s nim začala všemožně potřásat a vůbec pohybovat a tak, jak už to děti dělávaj.

„No, to možná taky“ připustila arogantní královna, která si o všech myslí, že jsou idioti. „Ale jen když mlčení sdílíš s někym.“

„Jo.“ Anna položila plyšovýho zajíce, energicky se zvedla a odcupitala do kuchyně. Když se vrátila, držela pyšně v drobounkých ručičkách konvici černýho čaje a zubila se nad svým úlovkem. Koutky Juliinejch úst se roztáhly v širokym úsměvu, takovym, kterej malý královny používaj zřídkakdy a kterej si šetří jen pro ty nejpříjemnější okamžiky a věci. Vylila svuj ovocnej čaj do květináče.

Anna nalila horkej čaj do Juliinýho prázdnýho modrýho hrnku a sobě do černýho s malym měsíčkem vepředu. Venku zas zamňoukala kočka.

„Já bych mlčela tak ráda, kdybych si vo někoho vopřela nohy a on by mě hladil po vlasech, to by se mlčelo, zlato“ prohodila Julie a usrkla si čaje. Byl ještě moc horkej.

Anna chvíli zaraženě mlčela. „Jak je tohle fyzicky možný?“ vypadlo z ní nakonec. Pohlédla na Julii a snažila se přijít na to, jak to myslela. Někdy jí přišlo, že Julie se těmahle větama jen snaží vypadat starší, ale vlastně sama neví, co říká. Ale kdo to ví? Z jejího výrazu nebylo jako vždycky čitelný vůbec nic. Už dávno věděla, že klíč k pochopení Juliinejch slov musí hledat mnohem hloubějš než v jejím vnějšim výrazu. Ale na tyhle věci byla ještě moc malá, prozatím si vystačí s hrnkem černýho čaje a dřevěnejma kostičkama.

Julie dělala, že otázku neslyší. Nechtělo se jí teď přemýšlet nad reálností věcí, stejně by neuměla svá slova urovnat do souvislých vět. Místo toho vyndala z knihovničky leporelo a posadila se na koberec a posté prohlížela ty samý obrázky a sledovala písmena, který neuměla číst. 

„Hele, vědělas o tom, že víc než 80% lidí, kterejm je šestnáct let, už potkali člověka, kterýho si později vezmou?“ řekla Julie, když si prohlížela podivně barevnýho ježka v knížce o pěti ovečkách. Vždycky ji fascinoval. 

„To je zajímavý.“

„Je.“

„Ale kolik těch manželství není vězení a zklamání?“ prohodila Anna a přilila si do čaje spoustu mlíka.

Julie pokrčila rameny.

„Já se chci vdávat ve dvaceti“ oznámila slavnostně a sakrasticky se usmála. Anně rychle problesklo hlavou, že Julie už používá sakrasmus úplně automaticky v každý svý větě a nevěnuje pozornost tomu, jak se pak význam tý věty mění. Ale dřív než si uvědomila, co to znamená (pokud to něco vůbec znamenalo), byla ta myšlenka pryč. Vždyť ani jedna z nich ještě slovo sakrasmus neznala.

„Hovno, nechceš,“ zazubila se Anna a sebrala z bedny s hračkama ochmatanýho medvídka, kterýmu mezitím postavila z kostek solidní domek. „Ve dvaceti přece musíš studovat“ pronesla taky sarkasticky.

„Dřív jsem si říkala, že manželství a děti jsou hrozná píčovina, a... a pak jsem ucítila lásku a…“ Juliinýma očima na chvilku blesklo něco, co Anna neznala „…najednou bych chtěla.“

Anna přimhouřila oči a chvíli svou kamarádku sledovala. Už zase nepřítomně sledovala svůj hrnek čaje. Co je to láska? Kde ji Julie našla? Trochu smutně se pro sebe pousmála. Anna Julii vždycky záviděla její třpytivou korunku. „Tak to je přece dobře, ne? Aspoň se nebudeš muset vzpouzet… systému.“

Obě dívky zase chvíly mlčely, ticho rušilo jen bouchání kostiček. Kočka je sledovala z nedosažitelný blízkosti. Ranní paprsky ohlašovaly příchod svěží a chladný letní noci. Všechno se zdálo tak nereálně reálný.

Malou Annu dneska mlčení unavovalo „Myslim, že většina lidí vidí v manželství něco jako jistotu.“

„Jo, to asi jo.“

 „Ale stejně to tak neni,“dodala Anna a významně upila svého čaje. „Ale co je dneska jistý?“ opáčila ve stejnou chvíli Julie.

Obě dívky vzhlédly, jejich oči se setkaly. Obě odpověď znaly. Smířeně, klidně usmály.

„Smrt“ odpověděla Anna.

Hodláme v rozhovorech magorů pokračovat. Ano.

"Intelektuálové jsou hloupí a podvědomi je tvuj největší nepřítel." 

Exp.

Napadlo nás, že bychom mohly s kamarádkou takhle zaznamenat nějakej z našich spontánních rozhovorů a každá si k němu pak vytvořit podtext, dát ten rozhovor do nějakýho kontextu. Tak jsme to udělaly. 

Já jsem brala důraz na protiklady, rozpory, (Nic nedává smysl. Všechno je fikce) snažila jsem se jich sem dát co nejvíc, ale ne tolik, aby to byla jsen změť po sobě jdoucích vět bez jakýkoliv spojitosti. No, vlastně je to fikce fikce. Ano.