(Příspěvěk bez názvu)

Už zase mám podivný sny. Přestávám snad mít strach?

Zdravím drazí magoři,
       Možná vám už došlo, že tyhle mý divný/surrealistický emotivní zápisy zaznamenávám vlastně spíš kvůli sobě. Když bych pak chtěla znít trochu míň egocentricky, dá se říct, že je píšu i kvůli mejm nejbližšim kamarádům, - lidem, který trochu vědí, o co jde - přestože bych s nima o svejch pocitech asi nedokázala takhle otevřeně mluvit. A pro Vás ostatní (magory, nemagory a ty normální) je tohle pak jen další blog emočně trochu labilní holky v pubertě, která nemá nic lepšího na práci, než si stěžovat na celej svět. Tak jako statisíce dalších. Ano, to jsem já. Těší mě.
       A víte co, nevadí mi to. A i když vím, že žádnej smysl neexistuje, budu psát dál. Už jenom proto, že tam někde, mezi tisícema prázdnejch tváří a černejch děr, je jeden jedinej ztracenej človíček, kterej se, možná, s mejma emocema ztotožní a
     bude si
         na malou chvilinku připadat
            pochopenej.

NOVOSVĚTSKÁ

(Magor)

_______

Ptaly se dívky ze spaní

jakže vypadá zklamání

Jako ta vlečka svatební

svatební zplihlá děvečko

jako vlečka svatební

kterou vyměníš za všecko

jako ta

Ptaly se dívky ve svítání

a proč ta strašná pokuta

strašlivá ta pokuta

za lásku víru poctivou

proč za to pokuta

ou ou ou

která strašívá ve spaní

Dělej jak chceš

jak chceš udělej

to co tě strašívá ve tvých snech

tvůj úděl to

tvůj úděl je

alabastrový úběl ten

na tváři tvojí zděšené

to úděl tvůj je

z kterého

děťátko nové povstane

A dcera bude-li to

v divokých snách

bude se ptát

jakže vypadá zklamání

Nech toho

děťátko

vrň a spi

nech se kolébat dokud

sny

nemají temné otázky

zavrň a spi

zavrň a spi

spi...

spi...

VÝKŘIKY

Ahoj magoři, pokud, tu stále ještě jste,

       doufám, že si užíváte Vánoce. Přišlo mi žádoucí to slovo použít, přestože Vánoce vlastně ještě nejsou. Nicméně, obchody a televize a vůbec všichni tihle distributoři komerce se úspěšně ujišťujou, že vás ta kýčovitá vánoční atmosféra bude dejchat úplně všude,

a tak bych asi měla dodržovat

mentalitu stáda.

prosím, nevíte kde seženu
mini marshmallows?

       Vánoce mě náhodou celkem baví. Ale ne ty Vánoce z obchodních center, ale takový ty dětský, ty pravý. 

Víte magoři, děsim se toho, jak moc se Vánoce/všechno změní, až budu dospělá. 

Kousnu se do rtu, zakřenim se a přemůžu svojí zarytou negativitu - 

- třeba najdu způsob, jak si svoje dětský něco a všechno to, do čeho se promítá, zachovat.

. . .

       Seděla jsem na dřevěný verandě s mojí kamarádkou. Byl večer, takže úplná tma. Sledovala jsem rozsvícenej kruhovitej lampion, co visel nade mnou. Z jejího mobilu zněly písničky, který před pár dnama nahrála ve studiu. Zpívá božsky, ale její hlas zněl z reproduktorů tak nějak, zvadle. Obě jsme mlčely, ona zadumaně hypnotizovala nějakou kytku v záhonu pod našima nohama, se svojí ovocnou praskací camelkou mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Druhou, tenhle večer. Přemýšlím, proč asi lidi kouří cigarety s příchutěma. Nad čim asi přemýšlí ona? Můj pohled se teď stáčí k ní, se svýma dlouhýma vlasama (vždycky jsem jí je záviděla) svázanýma do drdolu, vypadá tak poeticky. Obě máme na sobě teplý oblečení - venku už je večer zima. Sedí vedle mě, je mi s ní tak příjemně, a přece je mi tak vzdálená. Z hlubin mysli se mi vynoří jednoduchá, ale zraňující myšlenka - můžeš jí říkat úplně o všem, můžeš tu sedět a mluvit o trapnejch věcech, o věcech, který nikdo jinej neví, bez jakechkoliv zábran jí říct o tom, co děláš, když nevíš, co děláš, můžeš, ano, poradí ti, a přece

si nikdy

nebudete rozumět.

. . .

NOVINKY

       Koukejte, byly jsme u Nový Lennonový zdi a nasprejovaly tam křiklavou zelenou a žlutou Mrože. Jsem na náš výtvor vlastně docela pyšná. Divila jsem se, jak moc se zeď za těch šest dní zaplnila, nikde už v podstatě nebylo volný místo. Strašně mě to bavilo, budem muset chodit sprejovat častějš, to ano. 

       Taky jsem na výtvarce dodělala svoje, no, abstraktní počiny. Nakonec to má být východ slunce a noc. A víte co, jsem s tim spokojená.

baví mě to.

       Mám novou les paul kytaru z tmavýho načervenalýho dřeva. Je fakt moc pjekná.

       Vyrobila jsem si lapač snů. Musela jsem bratrovi sebrat pírka z jeho indiálnský čelenky. Vyplétat to bylo celkem pracný, ale vyplatilo se to. Hmmm.

A proč vám to, drazí magoři, vlastně říkám?...

. . . 

       Můj táta, když byl na svym nejhlubšim dně, psal básně. Proč jsem je nikdy nečetla?
Psal o rudý obloze, psal v metaforách, psal o tom, jak jeho národ krvácí, jak se všichni plácáme v naší krvi, jako jeho mrtvý rybičky, udušený, protože se nám nedostalo životodárný vody/svobody. Tu báseň nikdy neotiskli, prej byla moc protikomoušská. Taky psal o svym kole a kaluži bláta, ve který se celej vymáchal. Doplňoval svoje básně o takový hodně expresivní ilustrace. Říká, že to byly spíš takový výkřiky. Proč jsem je nikdy nečetla?

MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ.

Básně jsou popelnice, do nichž básník odhazuje zbytky svého života.

- Kenneth Patchen -

Drazí magoři,
       Prosím vás, pokud mě chcete alespoň trošičku pochopit, uvařte si teď k tomu dobrej černej čaj, pohodlně se usaďtete, pozastavte přehrávání playlistu nahoře na liště a pusťte pořádně nahlas skladbu Trilogy od Emerson, Lake & Palmer. Nebo colokiv jinýho od těhle múzickejch géniů. Ano.

. . .

       Čas je tak otravně neúprosnej. Chtěla bych umět cestovat svýma vzpomínkama a moct znovu prožít určitý emoce. Třeba bych pak pochopila proč jsem taková... no, jaká jsem.

       Možná že jsem jako listí stromů. S posledníma hřejivýma paprskama umírajícího podzimního slunce zářim všema barvama. Snažim se totiž vrátit ze sebe trochu toho slunce zpátky, poděkovat mu, že mě celej rok živilo, rozzařuju teď místo něj krajinu kolem zlatavou barvou.
        Odsouzená k zániku a hnilobě.

výhled

. . .

strom.

       O víkendu jsem konečně zas byla na chalupě. Víte, je to tam takový... nedotčený, ryzí. A klid, je tu takovej konejšivej klid. A tolik hvězd!

       V noci ze soboty na neděli jsem mluvila se svym magorem a koukala na ty hvězdy oknem. A chtěla jsem je vidět všechny, tak jsem to okno otevřela a sedla si na okenní rám. Venku byla zima, moc velká zima, věděla jsem to, protože mi v mejch vzorovanej bílo-modrejch pyžamovejch kalhotách a vybledlym triku nebylo úplně teplo, víte. Po pár minutách jsem zimu už ani necítila, a tak jsem seskočila z okna ven, bosýma nohama přímo na mokrou a ledovou trávu. A už mi zase zima byla, víte, vlastně mi z tý zimy úplně ochabovaly nohy. A obrovskej měsíc zalejval naší 'zahradu' bledě modrym světlem. A všechno bylo tak hezky studený. Teď už jsem je viděla všechny, bylo jich míň, ale zato se zas smály. A to bylo hlavní.


       Příroda je teď tak nádherná. Tolik barev, tolik umění. A muj foťák má nastavení "ostření na objekt s rozostřeným pozadím" a taky "ostření na dálku". Našli jsme zbytky starý úvozový cesty a na mě zas dolehlo to pitomý uvědomění. Všechno je tak pomíjivý. Za těch padesát let je z týhle cesty hromada šutrů, polorozpadlá zídka a zarostlá alej bříz. Za dalších padesát let tu už nebude žádná stará úvozová cesta. Hm.

tenhle strom jsem vlastně fotila první

       Jak se tak patlám ve zbytcích kultury mejch předků, který před lety chodili touhle cestou každou neděli do kostela, a přemejšlim nad odkazem, kterej se nám pokusili předat a kterej my úspěšně zaoráváme hloubš a hloubš do brázd naší ignorance, napadá mě, co asi dělali všichni tihle lidi, který jsou teď všichni mrtví a jejichž kosti jsou tak zas a znova součástí týhle krajiny. Co asi dělali, když se nudili, a jestli se vůbec někdy nudili, a nad čím přemýšleli, když viděli tuhle nádhernou paletu barev na sklonu podzimu, a jestli se měli líp, a kdo jsme potom my v porovnání s nima a s jejich příběhama. Nicotní otroci vlastní svobodomyslnosti. Celej zasraně bezstarostnej život promrhanej snahou zabavit se. Všichni do jedno, jako psi za vlastnim ocasem, pošetile se honící za vidinou úspěchu a toho podivnýho stavu mysli zvanýho štěstí.

       Jedna moje vědoucí kamarádka řekla, že 'štěstí je jen přestrojenej smutek'. A já jsem vlastně šťastná.

muj bratr je na tu fotku pyšnej

. . .

       Tolik věcí chci říct, až úplně všechny zapomenu. Dneska se mi zdálo o mumiích s bílejma očima a čtyřma ocasama, hřbitově a mrtvejch čarodějnicích. Vylepila jsem si na zeď všechny starý noty, co jsem posbírala po pokoji, bylo jich hodně. Muj abstraktní výtvor pokročil na úroveň "spoustu barev, žádnej řád" a vůbec nepřipomíná východ ani západ slunce; už jsem totiž zapomněla, co z toho byla vlastně náplň mojí práce.

       Víte, všechno má svůj podtext. Každej skutek, každá myšlenka, každej stav, každej výrok, každej příběh. Proč se na něj nikdo nikdy neptá?

// HUDBA BILLY TALENT JE ČERVENÁ //

Brečím v bolestech. Má postel je ustlaná a je pod zemí. A já ani nepípnu, dodržuj mentalitu stáda.

Drazí magoři,
       Před pár dny jsem našla písničku, která přesně vystihovala moje pocity. Jenže od tý doby se moje nálada aspoň 4627281 krát změnila. Takže tohle tvrzení upravím: Našla jsem písničku, která přesně vystihuje moje pocity, když se ze mě stane opravdovej magor.

       Za zvuků Devil In A Midnight Mass jsem se choulela v rohu svýho pokoje a křečovitě objímala svůj polštář. Přemýšlela jsem, mimo jiný, kde a jestli vůbec má můj hloupej a neuvěřitelně intenzivní strach z neúspěchu a zklamání druhejch nějakej původ. Všude kolem mě byla jen temnota a já už měla zase strach. Ale to nevadilo, protože můj pláč není v tý hlasitý hudbě slyšet.

A tohle bylo snad nejhloubějš, co jsem klesla... ale už jsem zase v pořádku, drazí magoři, už nic necítím. A ptáci nezpívají, ani nepípnou, když jsi šest stop pod zemí.

       Víte, Billy Talent jsou vážně ganiální. A pokud prahnete po pochopení, pusťte si album III. Nebo II. Jak chcete.

. . . 

       Ve středu ráno jsem viděla ten nejkrásnější východ slunce za hodně, hodně dlouhou dobu. A bylo to tak nádherný, že nemá cenu pokoušet se to popsat. Sledujte.

ach, ty barvy.

       Na výtvarce teď mám malovat můj východ slunce. Snažila jsem se něco spatlat temperama, ale nelíbilo se mi to. Tak teď zkoušim něco trochu většího akrylovejma barvama a natěračskejma štětcema. Vpodstatě mám obrovskou čtvrku přišpendlenou ke stojanu, na lavicích velký nádoby s barvama, menší čtvrtky, kde míchám barvy, plechovku s desítkou štětců, který jsou vlastně všechny stejný, a tu velkou bílou čtvrtku znásilňuju všema barvama slunce. Hrozně mě to baví, vlastně. Znáte Emilia Vedovu? 

. . .

       Tak už nám dali program našeho květnovýho zájezdu do Anglie. Nejvíc se asi těšim do Brightonu a na povídání si s anglickýma lidma. Doufám, že v Londýně budu mít čas navštívit jeden moc supr obchod s čajem, kde prý nakupuje i královna (ano, nevím, jak se jmenuje, ale to... no to je detail, ne). A vůbec, přivezu si tolik čaje, kolik nacpu do kufru.

. . .

       Pamatuju se, jak mě v neděli při takovym mym zkratu úplně vážně napadlo, že bych možná fakt měla umřít. Víte, myslim, že bych to teď už možná dokázala. Ale je vůbec možný zachránit naše duše právě smrtí?

       Mám hlavu plnou tolika zmatenejch myšlenek.

                  Takže k věci, je čas utýct, než bude pozdě.

// KREV, KREV, KREV //

Halloween je pryč, dýně pomalu hnijí, kostýmy jsou uklizený a koho to vlastně zajímá, vždyť jsme v Česku.

       Drazí magoři,
       mám čím dál tím míň času. Snažím se ho nějak uspořádat, ale nejde to. Asi to neumím. Nebo jsem magor, třeba. Vždyť je to vlastně jedno.
       Nestíhám, nedokážu odpočívat, nedokážu se vytrhnout z toho horkýho tepajícího stresu, moje mysl neustále pracuje, už ani nevnímám víkendy, všechno je to vlastně jedna nekonečná jízda na kolotoči s kovovýma mřížema místo barevnýho zábradlí, nedokážu, nedokážu... Vždyť je to
přece vlastně jedno. Jsem přece moc mladá na to, aby měla srdce poškozený stresem. To ano, pane.

       Pojďme se soustředit na něco méně melancholickýho. V pátek 31. byl Halloween a my ho celkem hezky oslavily. Prošly jsme s kamarádkou-magorem nejlidnatělší místa Prahy se spoustou krve v bílym obličeji a na oblečení a nechali ty jednotvárný fádní lidičky náležitě zírat.
       Chtěla jsem si vzít sekeru, ale byla jsem velmi zarmoucena zjištěním, že mít sekeru takhle na veřejnosti je opravdu nelegální. A vůbec, jak je možný, že my, my, nemáme doma jedinou umělou sekeru? Na co mi pak je mít tři bratry, ahjo.
       K mojí radosti jsme potkali aspoň sedm dalších masek, takže jsme nebyly za úplný magory.

. . .

       Večerní a část naší halloweenský party se, myslim, celkem vydařila. Do desíti večer jsme vyřezávaly dýně, což byla sranda. Ta naše byla obří, tak jsme vymyslely, že bude mít dva obličeje.
       Zbytek večera jsme strávily nad hororama a jídlem. Trick O' Treat byl docela podařenej, ale pokud ho chcete vidět, připravte se na to, že některý části jsou vážně blbost. Nemá cenu říkat který, kouknete na to a věřte mi, že to poznáte. Jako celek je to zajímavě vymyšlený, jsou to vlastně čtyři příběhy, vždycky nějak společně propojený, což se pak průběhem děje rozuzluje.
       Na Burtonovo Nightmare Before Christmas to samozřejmě nemělo.
       Mimochodem, moje jídlo se celkem vydařilo, kdyby vás to zajímalo. Dokonce bylo i jedlý. Škoda, že nemám fotku.

. . .

       V sobotu večer jsme na sebe s dalšíma kamarádkama napatlaly další dávku bílý barvy, přidaly taky spoustu černý, zahalily naše koně do bílejch roztrhanejch prostěradel a vyjely na haloweenskou vyjížďku. Muselo to vypadat tak dobře. Čtyři smrtky v černejch hábitech, který splývaj až přes záda jejich koní, mrtvá tvář zahalená kápí, nořící se z mlhy pod hvězdnou oblohou.

       Taky jsme jely kolem starýho zámku, kterej dneska slouží jako nemocnice. Pár oken a lamp kolem svítilo, ale jinak se ten hmotnej odraz dávno zašlý slávy i se svym rozlehlym lesoparkem, kterej ho zezadu obklopuje, topil ve tmě. To bylo mimořádně zvláštní. Naskočila mi husí kůže. Ale možná že to bylo tou zimou.
       Viděla jsem ze sedla svýho koně tolik nádhernejch hvězd a viděla jsem, jak večer padla mlha a plíživě se k nám plazila a pohlcovala do sebe všechno kolem, ale pořád se ještě držela při zemi, a bylo to všechno tak nějak jiný a nový a vlastně moc hezký.

. . . 

       V neděli byly Dušičky a tak jsme s Mym magorem zašli na Olšanskej hřbitov a ruku v ruce a s patřičnou roztržitostí rozsvítili svíčky, aby mohly aspoň na chvilku svítit duším našich mrtvejch příbuznejch. Byla jsem šťastná, protože jsem našla oba hroby, který jsem hledala. A byla jsem taky smutná, protože jsem měla jenom jednu svíčku.
       Možná se mi to zdálo, ale když jsme vešli do areálu hřbitova, mlha kolem zhoustla. A byla mi zima. Starci mlčky seděli u hrobů a zírali na pomalu upadající náhrobky s prázdnym výrazem ve tváři a unavenýma očima. Cítila jsem přítomnost tisíců bdělejch duší a bylo mi líto, že si s nima všema nemůžu promluvit nebo je alespoň vidět.