VÝKŘIKY

Ahoj magoři, pokud, tu stále ještě jste,

       doufám, že si užíváte Vánoce. Přišlo mi žádoucí to slovo použít, přestože Vánoce vlastně ještě nejsou. Nicméně, obchody a televize a vůbec všichni tihle distributoři komerce se úspěšně ujišťujou, že vás ta kýčovitá vánoční atmosféra bude dejchat úplně všude,

a tak bych asi měla dodržovat

mentalitu stáda.

prosím, nevíte kde seženu
mini marshmallows?

       Vánoce mě náhodou celkem baví. Ale ne ty Vánoce z obchodních center, ale takový ty dětský, ty pravý. 

Víte magoři, děsim se toho, jak moc se Vánoce/všechno změní, až budu dospělá. 

Kousnu se do rtu, zakřenim se a přemůžu svojí zarytou negativitu - 

- třeba najdu způsob, jak si svoje dětský něco a všechno to, do čeho se promítá, zachovat.

. . .

       Seděla jsem na dřevěný verandě s mojí kamarádkou. Byl večer, takže úplná tma. Sledovala jsem rozsvícenej kruhovitej lampion, co visel nade mnou. Z jejího mobilu zněly písničky, který před pár dnama nahrála ve studiu. Zpívá božsky, ale její hlas zněl z reproduktorů tak nějak, zvadle. Obě jsme mlčely, ona zadumaně hypnotizovala nějakou kytku v záhonu pod našima nohama, se svojí ovocnou praskací camelkou mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Druhou, tenhle večer. Přemýšlím, proč asi lidi kouří cigarety s příchutěma. Nad čim asi přemýšlí ona? Můj pohled se teď stáčí k ní, se svýma dlouhýma vlasama (vždycky jsem jí je záviděla) svázanýma do drdolu, vypadá tak poeticky. Obě máme na sobě teplý oblečení - venku už je večer zima. Sedí vedle mě, je mi s ní tak příjemně, a přece je mi tak vzdálená. Z hlubin mysli se mi vynoří jednoduchá, ale zraňující myšlenka - můžeš jí říkat úplně o všem, můžeš tu sedět a mluvit o trapnejch věcech, o věcech, který nikdo jinej neví, bez jakechkoliv zábran jí říct o tom, co děláš, když nevíš, co děláš, můžeš, ano, poradí ti, a přece

si nikdy

nebudete rozumět.

. . .

NOVINKY

       Koukejte, byly jsme u Nový Lennonový zdi a nasprejovaly tam křiklavou zelenou a žlutou Mrože. Jsem na náš výtvor vlastně docela pyšná. Divila jsem se, jak moc se zeď za těch šest dní zaplnila, nikde už v podstatě nebylo volný místo. Strašně mě to bavilo, budem muset chodit sprejovat častějš, to ano. 

       Taky jsem na výtvarce dodělala svoje, no, abstraktní počiny. Nakonec to má být východ slunce a noc. A víte co, jsem s tim spokojená.

baví mě to.

       Mám novou les paul kytaru z tmavýho načervenalýho dřeva. Je fakt moc pjekná.

       Vyrobila jsem si lapač snů. Musela jsem bratrovi sebrat pírka z jeho indiálnský čelenky. Vyplétat to bylo celkem pracný, ale vyplatilo se to. Hmmm.

A proč vám to, drazí magoři, vlastně říkám?...

. . . 

       Můj táta, když byl na svym nejhlubšim dně, psal básně. Proč jsem je nikdy nečetla?
Psal o rudý obloze, psal v metaforách, psal o tom, jak jeho národ krvácí, jak se všichni plácáme v naší krvi, jako jeho mrtvý rybičky, udušený, protože se nám nedostalo životodárný vody/svobody. Tu báseň nikdy neotiskli, prej byla moc protikomoušská. Taky psal o svym kole a kaluži bláta, ve který se celej vymáchal. Doplňoval svoje básně o takový hodně expresivní ilustrace. Říká, že to byly spíš takový výkřiky. Proč jsem je nikdy nečetla?