MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ.

Básně jsou popelnice, do nichž básník odhazuje zbytky svého života.

- Kenneth Patchen -

Drazí magoři,
       Prosím vás, pokud mě chcete alespoň trošičku pochopit, uvařte si teď k tomu dobrej černej čaj, pohodlně se usaďtete, pozastavte přehrávání playlistu nahoře na liště a pusťte pořádně nahlas skladbu Trilogy od Emerson, Lake & Palmer. Nebo colokiv jinýho od těhle múzickejch géniů. Ano.

. . .

       Čas je tak otravně neúprosnej. Chtěla bych umět cestovat svýma vzpomínkama a moct znovu prožít určitý emoce. Třeba bych pak pochopila proč jsem taková... no, jaká jsem.

       Možná že jsem jako listí stromů. S posledníma hřejivýma paprskama umírajícího podzimního slunce zářim všema barvama. Snažim se totiž vrátit ze sebe trochu toho slunce zpátky, poděkovat mu, že mě celej rok živilo, rozzařuju teď místo něj krajinu kolem zlatavou barvou.
        Odsouzená k zániku a hnilobě.

výhled

. . .

strom.

       O víkendu jsem konečně zas byla na chalupě. Víte, je to tam takový... nedotčený, ryzí. A klid, je tu takovej konejšivej klid. A tolik hvězd!

       V noci ze soboty na neděli jsem mluvila se svym magorem a koukala na ty hvězdy oknem. A chtěla jsem je vidět všechny, tak jsem to okno otevřela a sedla si na okenní rám. Venku byla zima, moc velká zima, věděla jsem to, protože mi v mejch vzorovanej bílo-modrejch pyžamovejch kalhotách a vybledlym triku nebylo úplně teplo, víte. Po pár minutách jsem zimu už ani necítila, a tak jsem seskočila z okna ven, bosýma nohama přímo na mokrou a ledovou trávu. A už mi zase zima byla, víte, vlastně mi z tý zimy úplně ochabovaly nohy. A obrovskej měsíc zalejval naší 'zahradu' bledě modrym světlem. A všechno bylo tak hezky studený. Teď už jsem je viděla všechny, bylo jich míň, ale zato se zas smály. A to bylo hlavní.


       Příroda je teď tak nádherná. Tolik barev, tolik umění. A muj foťák má nastavení "ostření na objekt s rozostřeným pozadím" a taky "ostření na dálku". Našli jsme zbytky starý úvozový cesty a na mě zas dolehlo to pitomý uvědomění. Všechno je tak pomíjivý. Za těch padesát let je z týhle cesty hromada šutrů, polorozpadlá zídka a zarostlá alej bříz. Za dalších padesát let tu už nebude žádná stará úvozová cesta. Hm.

tenhle strom jsem vlastně fotila první

       Jak se tak patlám ve zbytcích kultury mejch předků, který před lety chodili touhle cestou každou neděli do kostela, a přemejšlim nad odkazem, kterej se nám pokusili předat a kterej my úspěšně zaoráváme hloubš a hloubš do brázd naší ignorance, napadá mě, co asi dělali všichni tihle lidi, který jsou teď všichni mrtví a jejichž kosti jsou tak zas a znova součástí týhle krajiny. Co asi dělali, když se nudili, a jestli se vůbec někdy nudili, a nad čím přemýšleli, když viděli tuhle nádhernou paletu barev na sklonu podzimu, a jestli se měli líp, a kdo jsme potom my v porovnání s nima a s jejich příběhama. Nicotní otroci vlastní svobodomyslnosti. Celej zasraně bezstarostnej život promrhanej snahou zabavit se. Všichni do jedno, jako psi za vlastnim ocasem, pošetile se honící za vidinou úspěchu a toho podivnýho stavu mysli zvanýho štěstí.

       Jedna moje vědoucí kamarádka řekla, že 'štěstí je jen přestrojenej smutek'. A já jsem vlastně šťastná.

muj bratr je na tu fotku pyšnej

. . .

       Tolik věcí chci říct, až úplně všechny zapomenu. Dneska se mi zdálo o mumiích s bílejma očima a čtyřma ocasama, hřbitově a mrtvejch čarodějnicích. Vylepila jsem si na zeď všechny starý noty, co jsem posbírala po pokoji, bylo jich hodně. Muj abstraktní výtvor pokročil na úroveň "spoustu barev, žádnej řád" a vůbec nepřipomíná východ ani západ slunce; už jsem totiž zapomněla, co z toho byla vlastně náplň mojí práce.

       Víte, všechno má svůj podtext. Každej skutek, každá myšlenka, každej stav, každej výrok, každej příběh. Proč se na něj nikdo nikdy neptá?